Čestné názvy středních škol

Miloslav Wajs

[Články]

V posledních letech se množí případy, že ministerstvo školství a národní osvěty dovoluje, aby označení středních škol obsahovala jako nedílnou část úředního názvu ústavu jména osob, které mají význam pro ten neb onen ústav, jeho město, kraj a zároveň pro stát. Chci upozornit na dvojí tendenci, která se při takovémto pojmenovávání jeví, hledíme-li k stránce jazykové.

Čestné jméno, které ústav má, je vždy přívlastkem k obecnému jménu označujícímu typ školy (gymnasium, reálku a p.). Toto obecné jméno je už zpravidla rozvito několika přívlastky (státní československá reálka, spolkové německé reálné gymnasium a p.).

Je-li vlastním jménem mužské příjmení typu „Jirásek“, stává se přívlastkem shodným (Jiráskovo státní čs. gymnasium).

Častěji najdeme v čestném názvu vlastní jméno jako přívlastek neshodný (v genitivu). Může jím být mužské příjmení typu „Vrchlický“, t. j. jméno v tvaru adjektivním (vypomůžeme si tu názvem Komenského universita, poněvadž u středních škol označení tohoto druhu nenajdeme). Přívlastek, který je složen z několika slov na sobě závislých, musí být vždy neshodný; v názvech státní čs. gymnasium dr. Josefa Pekaře, státní čs. reálné gymnasium Jaroslava Vrchlického skládá se z příjmení, křestního jména a třeba i ze zkratky akademické hodnosti. Takový přívlastek stojí zpravidla za obecným jménem, které rozvíjí. Názvy, jako na př. neexistující označení „Dr. Wintrovo státní čs. gymnasium“ nebo „Ant. Dvořákova státní čs. reálka“, by nebyly jazykově správné a také by nebylo lze je číst.[1]

Vždy najdeme jako přívlastek neshodný vlastní jména ženská, která mají obyčejně tvar adjektivní, ať už podle vzoru dobrý („Krásnohorská“: městské čs. dívčí reálné gymnasium El. Krásnohorské), nebo ať jsou to původní přivlastňovací adjektiva, nyní však v tvaru určitém s dlouhým á na konci („Zátková“: spolkové čs. dívčí reformní reálné gymnasium Jany Zátkové). Ženská vlastní jména v takovémto spojení bývají složena z příjmení i křestního jména. Obdobu názvu Komenského universita u ženských jmen nenajdeme; nebylo by u nich žádoucí zřetelnosti.

Všimněme si nyní, jak hojně se užívá toho neb onoho druhu čestného označení našich středních škol.

Mezi shodnými přívlastky typu „Jiráskovo státní čs. gymnasium“ se nejčastěji sejdeme se jménem Masarykovým, a to u rozmanitých typů středních škol. Označení jako státní čs. reálka T. G. Masaryka a p. u středních škol vůbec nenajdeme. U ostatních vlastních jmen označených pouhým příjmením je jen po jednom dokladu. Máme gymnasia (zahrnuji sem všecky typy gymnasijní): Benešovo, Drtinovo, Hviezdoslavovo, Jiráskovo, Jirsíkovo, Lepařovo, Pelclovo, Rašínovo a Šafaříkovo (vlastně Šafárikovo), reálku Nerudovu, učitelské ústavy Amerlingův, Lindnerův a Raisův. Tím je výčet čestných označení ve formě shodného přívlastku vyčerpán.

Mnohem četnější jsou příklady na přívlastek neshodný. U vlastních jmen tvaru adjektivního je příkladů málo. Zde najdeme přívlastek složený z příjmení i křestního jména, na př. státní čs. reálné gymnasium Jaroslava Vrchlického. Podobně jiné střední školy mají v názvu jméno Jána Hollého, dr. Frant. Lukavského, Fr. Palackého.

Nejhojnější jsou případy typu „státní čs. reálka (dr.) Adolfa Heyduka“. Máme střední školy označené plným jménem Otokara Březiny, dr. Antonína Dvořáka, dr. Adolfa Heyduka, Josefa Jungmanna, Josefa Klvani, Jána Kollára, Štefana Moyzesa, Jána Palárika, dr. Josefa Pekaře, Fr. Sasinka, dr. Milana R. Štefánika, Ludevíta Štúra, dr. Jindřicha Vančury, dr. Zikmunda Wintra a ještě pěkného počtu jiných významných osob.

Několik málo středních škol má jméno zasloužilých žen: El. Krásnohorské, Charlotty G. Masarykové a Jany Zátkové.

V publikaci Stav středního školství Československé republiky v školním roce 1937/38, vydané státním nakladatelstvím na podzim r. 1937 pro úřední potřebu, čteme na str. 32 jména sedmi československých středních škol, kterým byly propůjčeny r. 1937 čestné názvy. Všechny obsahují příjmení i křestní jméno. Taková je tedy nejnovější praxe.

Nezdá se mi však, že je tento způsob označení nejvhodnější. Sám název střední školy bez čestného jména bývá leckdy dosti dlouhý, a čím je delší, tím méně vhodné je prodlužování jeho několika jmény dalšími. Toho se vhodně uchránilo Drtinovo městské čs. dívčí reformní reálné gymnasium.

Jsou jistě okolnosti, kdy raději použijeme vlastního jména (jde hlavně o nejběžnější typ „Jirásek“) jako přívlastku neshodného, t. j. příjmení i křestního jména, na př. kdyby byla možná záměna osob anebo je-li příjmení dvojčlenné (Viliam Pauliny-Tóth). Celé jméno s bližšími údaji může být ostatně napsáno na desce na oné budově připevněné, jako tomu je u některých tabulek uličních (na př. ve Valdštejnské ulici v Praze III.). Ve většině případů však nebude stručnost na újmu srozumitelnosti. Právě naopak, úřední označení bude shodné s jeho praktickým používáním (říká se stejně na př. Vančurovo gymnasium).

Pokládám rovněž za málo důležité vkládat do čestného názvu zkratku akademické hodnosti. Jméno vynikajícího muže už tím, že je proslaveno jeho dílem nebo že je dáno na věčné časy do názvu veřejného ústavu, jakým je škola, je povzneseno nad veškeré tituly.

Myslím tedy, že přes zdánlivou snad strohost zůstane vzorem — ne-li už pro úřední pojmenování středních škol, jistě aspoň pro usus — jméno první české vysoké školy: Karlova universita.

Naše řeč 4, ročník 22/1938

Předchozí Ing. E. Prandstetter: Čtení matematických značek a výrazů

Následující Dr. Ig. Horníček: Jméno Píšťany