K, ke

[Hovorna]

(V. M.) Rozdíl mezi oběma těmito tvary předložky »k« je týž, jaký shledáváme u všech ostatních předložek schopných vokalisace (t. j. rozšíření o t. zv. pohybné e), v — ve, s — se, nad — nade a j. Původně, v jazyce starém, řídilo se toto střídání tvarů bez koncové samohlásky a se samohláskou pravidlem o nahrazování zanikajících polosamohlásek (jerů) střídným e; neboť i toto e v předložkách ke, ve, se a pod. bylo náhradou za vyhynulou polosamohlásku jerovou. Podle toho pravidla se říkalo »s ševcem«, ale »se psem«, »k ševci«, ale »ke psu« a p. Podobnější výklad o tom bývá i v mluvnicích školních (Gebauer-Ertl, 1, str. 39) a je o něm řeč i v tomto sešitě Naší Řeči na str. 25. Časem se ovšem tato původní pravidelnost začala porušovati; vznikaly odchylky jednak pro zřetelnost, jednak i pro snazší výslovnost. Začalo se říkati se skály místo původního s skály, ze síně m. z sieni, ve škole m. v škole, ke králi m. k králi atp. Výsledek tohoto dvojího působení, původního pravidla a požadavků zřetelnosti a výslovnosti, jeví se v živém jazyce lidovém, který se ustálil v určitých případech buď na předložce vokalisované (se, ve, ke) nebo na předložce zakončené souhláskou. Zvyklostí, která se vytvořila v jazyce lidovém, spravuje se také jazyk spisovný; ve shodě s ní píšeme tedy k srdci, k smíchu, k smrti, k práci, k vlasti atd., a zase ke křtu, ke vsi, ke dveřím, ke koňům atd. To jest jediné spolehlivé pravidlo, které můžeme doporučiti.

Naše řeč 1, ročník 4/1920

Předchozí Hulovatý

Následující Kdovíjak