Náležeti

[Hovorna]

(J. P.) Tvary původní a náležité jsou u slovesa náležeti tytéž jako u prostého slovesa ležeti, t. j. podle vz. trpěti. Ale již od 16. stol. se vyskytují u složenin jako náležeti, záležeti, příležeti tvary analogické podle vzoru uměti (náležejí, náležej, náležející) vedle tvarů původních. Že se tato slovesa složená odchýlila ve svém časování od slovesa základního, má důvod asi v tom, že se jejich spojitost se slovesem ležeti necítila už jasně; jiné složeniny téhož slovesa, v nichž se sloveso ležeti významově jeví zřetelně, jako uležeti se, vyležeti se, zaležeti se, poležeti si, rozležeti se, naležeti se a p., zůstaly věrny i tvarům slovesa prostého. Že se tvary slovesa složeného, v němž se sloveso základní nejeví dost zřetelně, berou někdy svou vlastní cestou, není v jazyce úkazem tak vzácným; vidíme to na př. na složeninách poměti (stč. pojměti), přiměti (stč. přijměti), které si vyvinuly presentní tvary odchylné od slovesa prostého míti (stč. jmieti), anebo na složeninách zdáti, udáti se, které se časují a časovaly jinak než prosté díti. — O předložkách dle, podle byl podán výklad v N. Ř. II, 93. — Jednorázová podpora (einmalige Unterstützung) je výtvor úřední češtiny, která se zpravidla vynaznažovala najíti za slovo německé odpovídající slovo české, ač je na bíle dni, že tlumočiti cizojazyčný text co slovo to slovo nebývá vždycky možné a že snaha ta zavádí jednak k nesprávnostem, jednak k umělému tvoření nových slov, tedy k násilnostem na jazyku. Nejsme nijak nadšeni slovem jednorázový, už proto, že se zakládá na výraze sice slovenském, ale nečeském jeden raz = einmal; utěšujeme se však nadějí, že tyto jednorázové přídavky, které se dnes ostatně vyplácejí na dvanáct rázů, časem zmizejí a s nimi i toto »válečné« slovo. — Věty »upřímný přítel Ruska, dr. Girsa hájil…« a jim podobné zněly by sice dobře německy nebo francouzsky, ale v češtině se tento způsob určování ve formě jednočlenné věty nominální nevyvinul přirozeným vývojem, nýbrž byl do ní přesazen uměle neumělými překladateli z cizích jazyků. Čeština dává přednost těsnějšímu spojení větnému, než je tento uvolněný způsob cizojazyčný, buď ve formě větného členu (jako přítel, jsa přítelem) anebo ve formě věty určovací, příčinné a p., jakož vůbec naše vazivo větné je pevnější než v jazycích jiných, na př. ve franštině, jejímuž vlivu podléhá namnoze i dnešní moderní sloh německý. — Není pochybnosti, že ve výraze »co do příjmů« by měl býti logicky asi týž přízvuk jako ve výraze »co na mně jest«, ale dnešní prakse vidí ve výraze »co do« pouhou předložku a celek a akcentuje jej, nemýlí-li nás sluch, jako slovo dvouslabičné s přízvukem na slabice první. Při tom však rozdílně od vazeb předložkových následující slovo podržuje svůj hlavní přízvuk slovní. Výraz »co do« není v češtině starý a patrně ani původní; zpravidla se lze obejíti i bez něho a vystačiti s výrazy obvyklejšími a spolehlivě domácími. — Interpunkce se řídí v podstatě zásadami logického členění vět, které jsou ve shodě i s přirozenými pausami v řeči mluvené. Čárkovati úplně a věrně podle přestávek v řeči nebylo by dobře možné, protože přestávky bývají subjektivně rozmanité; v klidné, obšírné řeči bývá přestávek víc, než žádá logické členění věty, v řeči prudké naopak se pohlcují pausy logicky odůvodněné, zvláště při logických celcích málo obsáhlých (na př. vsaď se že nevíš kam jdu). Z toho tedy plyne, že kladouce čárky podle zásad logického členění, klademe je zároveň tam, kde v řeči mluvené přestávka jest anebo kde by býti mohla, a proto by se asi stěží našel případ, že bychom dělali čárku někde, kde by se ani v klidné, volné výslovnosti přestávka neobjevila. Ve větě, kterou uvádíte, »to se stává, jen když prší«, objeví se pausa v klidné řeči za slovem stává (v rychlé výslovnosti tu ovšem přestávka může zmizeti), a podle logického členění větného padne čárka na totéž místo, neboť výraz »jen« patří logicky k výrazu »když prší« právě tak, jako když řekneme »to se stává — jen za deště, byli jsme — jen tři«; výraz »jen« určuje výrazy »tři, za deště, když prší« a tvoří s nimi jednu členskou jednotku. Správná logická interpunkce není tu tedy ve sporu s pausováním v řeči mluvené, nýbrž ve shodě. Právě tak bychom musili správně logicky (a ve shodě s výslovností) interpungovati: To se stává, i když prší, to se nestává, ani když prší, to se nestává, než (leč) když prší, to vypadá, jako když prší atd. Čárkovati »to se stává jen, když prší« bylo by tedy nesprávné nejen foneticky, ale i logicky.

Naše řeč 4, ročník 5/1921

Předchozí Mezitím, zatím

Následující Názadník