Koniklec

[Hovorna]

(A. V.) Jméno této rostliny vzniklo nepochybně lidovou etymologií ze jména »poniklec«. Stč. »poniknúti« znamenalo hlavu skloniti (Jungmann cituje z musejního Passionálu: »s pláčem se Bohu modlivši, tu k zemi ponikši usnula) a tato představa se velmi dobře hodí k označení rostliny, jejíž květ ohýbá hlavičku k zemi. Lidovému názvosloví byla pak tato vlastnost zajisté patrnější než okolnost, že jí po odkvetení uschne stvol a na podzim i přízemní lístky, takže úplně zanikne (= ponikne). Slepýš je starý název český a slovanský (pol, ślepucha, srbch. slepić atd.) a viděti v něm vliv německý (Blindschleiche) bylo by nemístným purismem. Že vlastnost, která k názvu tomu dala podnět, byla obecně pozorována (nejen u Němců), dosvědčují i lat. názvy caecilia, caecula. Lidové názvy jsou ovšem rozmanité a mají původ v různých pozorovaných vlastnostech jiných; toho způsobu jsou jména měďák (rus. měďanica), vřetenice (s obměnami vřetenka, břitevnice, břitvenka ap.). Zaváděti do přírodopisného názvosloví jméno »vřetenice« za dosavadní »slepýš« nedoporučujeme; není k tomu důvodu a bylo by dokonce hřích rozrušovati naše jednotné a ustálené názvosloví.

Naše řeč 8, ročník 5/1921

Předchozí Jestli, jestliže

Následující Krátkou cestou