Učednice

Sr.

[Drobnosti]

Velmi mnoho žen se již osvědčilo na našich pracovištích, ať již v závodech nebo v dílnách komunálních a družstevních podniků. Někde zaujaly místa mužů, kteří odešli do výroby, jinde stojí po jejich boku, konají touž práci jako oni, soutěží s nimi. Jazyk tu byl postaven před úkol poskytnout pro tato ženská povolání náležité názvy. Ve většině případů utvořil se ke jménu mužskému bez jakýchkoli potíží ženský protějšek, jakmile se projevila jeho potřeba. Častou příponou tu je zejména přípona -ka, dále -yně nebo -kyně a -ice. Dnes se ženy všestranně uplatňují v dílnách jako soustružnice, zámečnice, lakýrnice, svářečky, elektroinstalatérky, klempířky, nástrojařky, údržbářky a pod. V naší dopravě působí řidičky, šoférky, traktoristky, pilotky, strojvůdkyně, topičky, dispečerky. A náš veřejný život dává ženám příležitost, aby se staly předsedkyněmi národních výborů, referentkami; a vedle poslanců a ministrů působí i poslankyně a ministryně.

Povšimnutí zasluhuje i název učednice, který známe už z dřívějších dob. Je to přímý protějšek k učedník. Již před první světovou válkou byly učednice v různých prodejnách, v kadeřnických a holičských závodech a hlavně v dílnách švadlen a modistek. Když výraz učedník byl nahrazen pojmenováním učeň (což lépe vyhovuje odbornému jazyku, neboť je to název jednoznačnější a bez citového zabarvení), ženským tvarem zůstávala i nadále učednice. U tohoto slova se totiž necítilo nic z toho záporného a nežádoucího, čím nasákl v dřívějších dobách náš učedník a co se mimo jiné projevilo i ve rčení „učedník — mučedník“. Nelze však říci, že by k slovu učeň nebyl ženský tvar. Vyskytuje se v podobě učnice. Prof. Fr. Trávníček poukázal v Lidových novinách 8. dubna t. r. v oblíbeném Jazykovém zákampí, že je to slovo potřebné a že se při pracovním dění ujímá zcela hladce. Považuje je za slovo dobře tvořené. Tak tomu vskutku je. Jde nyní o to, do jaké míry a jak dalece učnice vytlačuje z užívání učednici, která je stále běžná, zejména v Čechách. Zde se tvar učnice cítí jako nářeční. Vyskytuje se opravdu jen krajově, a to na některých místech Moravy. Kromě učnice objevuje se, ale jen řídce, i učenka, jež je utvořena od učeň obvyklou příponou -ka. Ani tento výraz nepronikl do spisovného jazyka. Jazyk odborný zůstává i nadále velkou převahou u tvaru učednice. Máme tedy v jazyce spisovném dvojici učeň-učednice, což se snad na první pohled zdá podivné a jakoby nežádoucí, ale není to případ ojedinělý. Tu a tam se stane, že jazyk užije pro označení ženského povolání tvaru jiného, než odpovídá obvyklému způsobu přechýlení. Tak pokladník má jako ženský protějšek pokladní, k básníkovi je básnířka. Proto by snad nebylo nijak na závadu, kdyby se udržela dvojice učeň-učednice, jak se to zřetelně rýsuje v odborném a denním tisku a při praxi v učňovských školách a jak o tom hovořil v rozhlase 11. ledna t. r. Jazykový koutek Ústavu pro jazyk český. Jen v některých závodních časopisech objevuje se vedle názvu učednice i krajové označení učnice nebo i učenka; je to na př. v dopisech. Uvítali bychom, kdyby nám naši čtenáři a hlavně čtenářky napsali, jaké mají zkušenosti s označováním našich dívek, které se právě učí v našich závodech nebo komunálních podnicích, aby se staly kvalifikovanými dělnicemi.

Naše řeč 3-4, ročník 35/1951

Předchozí Miloš Helcl: Z Ústavu pro jazyk český

Následující Sr.: Nové názvy pracovních oborů