Jan FEB MAY » 13 2009 2010 2011 3 captures 13 Feb 10 - 1 May 10

Close Help

Drobné výklady o jménech rostlin

Václav Machek

[Články]

(NŘ. XXVII, 1944, 175 n.)

5. rdest a rdesno

Rdest je v českém názvosloví rod vodních rostlin Potamogeton; roste u nás v mnoha druzích, nejznámější z nich je rdest vzplývavý. Rdesno pak je rod Polygonum, také hojně zastoupený. Oba rody jsou si vzhledem zhruba podobné; dva druhy rdesna jsou vlhkomilné. Přirozený důsledek podobnosti je ten, že slovanský lid oba rody často spojuje. Zvláště si lid asi pletl vodní druhy rdest vzplývavý („roste hojně ve stojatých vodách, jejichž povrch vzplývavými listy často docela pokrývá“)[1] a rdesno vzplývavé (má listy „na hladině vodní položené“)[2]. Můžeme tedy obě jména vykládati z jednoho základu. Tak se dosud i dělo.

Onen stejný základ ve jméně obou rodů pochází zajisté z doby praslovanské, neboť ta jména, i když v podobách velmi různých, jsou zastoupena s týmž významem ve většině slovanských jazyků, a to v takových, že o přejímání z jednoho jazyka do druhého nelze mluvit, leda jen v jediném případě (č. rdest z polštiny). Bohužel jsou ty podoby tak podivné, že jejich výklad je dosti obtížný a pro některé podrobnosti zůstane v platnosti staré non liquet (= není jasno). Dosud se traduje domněnka pouze jediná (pochyby o ní projevil jen Brückner)[3]: Matzenauer[4] spojil obě ta slova s rъd- (rudý, rdíti se). Některé druhy rdesna mají totiž klasy kvítků růžové a listy i lodyhu načervenalé (srv. Šmilauer, NŘ XV 115); pro příponu -es- se nachází příklad v r. belesyj, bělavý, proti belyj.

Ale tento výklad se mi nechce líbit. Kdyby tu opravdu bylo rъd-, jistě by se udrželo rd beze změny; bylo by přece drženo příbuznými slovy, a kdyby už nějaká změna byla nastala, byla by nejvýš taková, že by se to slovo bylo přichýlilo k rudý přijetím hlásky u. Myslíme-li na to, že rodina slov rudý, rez, rdíti se žila a žije v plné síle po všechny doby až do dneška, váháme připustiti, že by se jeden její člen byl oddělil tak úplně, a to v době již pradávné. Propadl přece v hláskách zmatku tak úplnému, že bychom musili předpokládat naprostý zánik povědomí o tom, že rostliny ty nazvány podle červenosti. Kromě toho lze uvésti i to, že žádné přídavné jméno *rъdesь není doloženo, a vůbec je domnělá přípona -es- u adjektiv něco záhadného.

Tyto důvody nelze jen tak odmítnout. Naopak pochopíme ten zmatek snadněji, vyjdeme-li od kořene jiného, od kořene, který byl zasažen nemocí už v dobách praslovanských, a to zasažen tak pronikavě, že tvarů slovesných už ani nemáme, jmenných pak máme jen několik málo. A přece jde o kořen, který žije v sousední litevštině v plné síle až do dnešních časů.

Než přistoupíme k vlastnímu výkladu, vyjmenujme tvary[5]: č. hrdesen („z doby kolem 1400“), rdesen (Rešel, 1562), rdesno (doloženo od 1429); rdest (až ve Veleslavínově vydání Mattioliho), přejato z polštiny; nář. dresnek, zob pro ptáky ze semena rdesna[6]; — pol. rdest Polygonum, dredeśnik; rdestnica, rdest wodny, rdestnina Potamogeton; nář. drdest, grdest; — hl. drěst, dróst, drostnica, dl. drest, nář. drost; — r. rdest, rdestnik Potamogeton, nář. drost, drest, razdrozdnik Polygonum; — ukr. dereseń, drjasen; — sch. rdesen, dresen, dresan, dreslin, rdesalj, adreselj, hrdeselj, drist Polygonum, mrjestnjak Potamogeton[7]; — slovin. dresen, redesen, rdeselj, drnoselj, drdres, andreselj, ardeselj Polygonum. Při pohledu na tuto pestrotu podob zatoužíme přímo vášnivě po jazykovém atlasu. Jsem přesvědčen, že variant bude ve skutečnosti daleko více. Všeslovanská mapa názvů pro pojem „rdesno“ (a „rdest“) bude jistě nadmíru zajímavá a její výklad bude moci vyplniti celou disertaci, neřku-li knihu takovou, jako je Gilliéronova o francouzských názvech včely. Proto ani tento můj článeček není než skromný „předchůdce“ toho, co vykoná někdo z budoucí generace.

Abych laskavého čtenáře dlouho nezdržoval, uvedu pro domněnku, již podávám níže, nejdříve odůvodnění věcné. Botanik Polívka[8] píše o rdestu vzplývavém: „Mnozí živočichové rádi vyhledávají pod listy tohoto i jiných rdestů útulku a některé ryby, zejména kapři a štiky, rády pod nimi ukládají potěr.“ S tímto zjevem souvisí to, že rdesno obojživelné se v ruštině jmenuje lidově ščuč’ja trava[9] a že v německých nářečích jsou pro rdest jména Laichkraut, Hechtkraut („weil die Hechte gern darauf laichen“)[10], Hechtloch, Hechtlache (-loch, -lache = Laich), Hechtstuhl, Aalkraut, Fischblad.[11]

Slovesný kořen, který u Baltoslovanů označoval kladení jiker, byl ten, který je v litevských slovesech neršti a neršėti, v slovanštině pak jenom v několika jménech (slovesa jsou u nás teprve odvozena od těchto jmen), jejichž podoba je zrovna tak žalostně rozpadlá, jako jsme to viděli výše u názvů těch dvou rostlinných rodů. Jsou to slova: r. nérest, nórost, nerst, ners, čas, kdy ryba klade jikry (od toho nerestíťsja klásti jikry), norost, noros žabí nebo rybí jikry (od toho norosíťsja); — p. mrzost, mrzoszczyć się; — sch. mrest, mrijest jikry, mréstiti se, rástiti se pářiti se (o ptácích!); — slovin. drest, drestiti se, mrestiti se. V slovenštině je u Banské Bystrice neresť[12] (ryby chodia na neresť = třou se).[13]

Základní sloveso, odpovídající slovesům litevským, v slovanštině se tedy nezachovalo. Odvozená jména předpokládají několik podob: *norsъ (= litev. naršas), ale i *norstъ (= lit. narštas), *nerstъ (= lit. nerštas).

Jména obou rostlin bych vyložil takto: Od slova nerstъ „rybí jikry“ bylo vytvořeno přídavné jméno běžnou příponou -ьnъ (je táž jako v slavný od sláva a pod.); to se stalo názvem rdestu vzplývavého, Praslovanům jistě dobře známého, neboť obývali v krajinách plných vod tekutých i stojatých. Bylo jím vystiženo to, co uvedeno výše, že tento rdest je jakousi ochranou a odložištěm rybích jiker, znamenalo tedy asi „jikrové býlí“. Jméno to bylo buď v podobě mužské, nerstьnъ (doplniti třeba nevyslovené bylъ), nebo v podobě střední, nerstьno (totiž bylьje, býlí). Tato slova podléhala pravidlu o přesmyku plynných hlásek: nerst- dalo v jednotlivých částech slovanské oblasti nrěst-, nrest-, nerest-, tomu hoví zřetelně ukr. dereseń, sch. dresan, mrjestnjak, 1. drost; nr- i ner- přešlo v dr- der- (záměnou zubných), a toto d(e)r je v mnohých případech zachováno. Příponové n je patrné dosud také v rozšířených podobách rdestnik, rdestnica, dredeśnik, razdrozdnik. Kde je na konci slova pouhé t, tam jde o redukci n-ové přípony, jinde zase ze skupiny stn vypadlo t. Jméno to přeneseno pak i na rod Polygonum.

Protože však kořen ners- u Slovanů zatím propadl zkáze, nemělo jazykové povědomí většiny Slovanů pro ta jména rostlin žádného připojení, byla Slovanům neprůhledná, nejasná, a v takových případech je otevřena brána všelikým změnám, jaké vidíme zde zvláště u jižních Slovanů. A tu teprve snad lze uznati vliv kořene rd, rudý: obecná touha míti jasno upjala se snad v jistých oblastech k tomu, že klasy kvítků jsou načervenalé, růžové, přichýlila tedy dr- ke kořeni rd- prostým přesmykem. Jen takovýto druhotný vliv toho kořene jsme ochotni uznati (odtud pak i stč. hrd-[14], srv. sloven. hrdza proti čes. rez). Přesmyk ten nastal velmi brzy, v češtině ještě před změnou rě>řě. Isolovaností a nestálostí slova si vysvětlíme i zánik měkkosti: v češtině nemáme tu rdě-, ale jen rde-, u jižních Slovanů mimo náležité mrje- je jinak toliko rde-, dre-. Znamená to, že ztráta měkkosti nastala velmi časně, asi současně s těmi přesmyky.

6. řepík, řepeň; sveřep

V nynějším názvosloví je řepík rod růžokvětých rostlin Agrimonia, jehož jeden druh, řepík lékařský, je obecně rozšířen a velmi vážen. Dříve[15] byl zván zdrobněle řepíček[16], místy dosud[17], též slovensky je repíček. U starých Čechů řepík bylo ještě něco jiného: rostlináře mají latinský ekvivalent lappa, t. j. lopuch (rostlina složnokvětá); Kálal má z Ríznera rčení drží ho ako repík, jako lopuch. Staročesky bylo i řěpí: místo z Dalimila[18] jako řěpí sě diržieše ukazuje nade vši pochybnost, že jde o lopuch.[19]

Slovo řepík se vztahuje tedy k něčemu, co u obou rostlin je podobné, i když ne vzhledem, aspoň jinou vlastností. Nevztahuje se na ty rostliny samy, neboť ty se od sebe náramně liší, ale na jejich plody. Ty mají vskutku stejné zvláštní zařízení, jež se stará o to, aby se plody mohly rozšířiti daleko od mateřské rostliny. Jiným rostlinám k tomu pomáhá vítr, jenž roznáší lehoučká ochmýřená semena, anebo pružinky, jež vymršťují semena, nebo zvířata, jež požírají bobule a vytrušují pak semeno, a jiné prostředky ještě. Tyto dva rody však mají něco zvláštního: jejich plody jsou pokryty štětinkami, které jsou zakončeny háčkem nebo spíše háčkovitým ostnem. Jím se snadno přichytí všeho, co se jich dotkne; zachytí se vám na šaty i na ruce, že je nesnadno se jich zbaviti. Všichni to známe zejména z lopuchu. Lopuch pokrývá na př. prázdná stavební místa v městech, rumiště, okraje cest, příkopy. Jdete-li mimo a zavadíte-li v době zralosti plodů (ke konci léta) o ty rostliny, máte hned na sobě několik těch kulovatých úborů, a uchopíte-li je, abyste je se šatů odstranili, přichytí se zase vaší ruky, takže dobře cítíte ty háčky, jimiž jsou opatřeny. Ve volné přírodě se takto chytají srsti a kůže zvířat, a tak se lopuch rozšiřuje. Tato vlastnost lopuchových plodů vyjádřil lid i v několika jiných jménech; říká jim vlci[20], medvede[21], žebrácké vši[22] (drží se šatu jako vši žebráka, srv. něm. Bettelläus o týchž plodech), kotlice, kotačky, kudlačky[23], což jsou vlastně „kotvice, kotvičky“, totiž okolíky máčky[24], od nichž to jméno přeneseno sem. Obdobné zařízení mají i plody rodu Agrimonia, takže je patrné, že slovo řepík označuje vskutku jen plody těch rostlin a že vyjadřuje jejich schopnost přichytiti se.

Potvrzuje to ještě další, jinoslovanský řepík, naše řepeň, Xanthium, ze samostatné čeledi řepňovitých. Tento rod je zastoupen jedním domácím druhem u nás a čtyřmi cizími. Domácí řepeň obecná má rovněž plody posázené „háčkovitými ostny“,[25] takže tím upomíná na plody lopuchu, a proto ji staří Čechové zvali lupen menší[26], kdežto prosté lupen nebo „lupen větší anebo řepík“[27] byl lopuch, obdobně jako středolatinské lappa minor[28] a lappa maior. Tato řepeň obecná se u jiných Slovanů nazývá jmény hlásícími se zřejmě k našemu slovu řepík: rus. repej, repešok, repjak, repjach, slovin. rpje, rpinec, p. rzepień (odtud převzal Presl naši nynější řepeň).

Základní slovo je dobře doloženo u jiných Slovanů. Rus. repéj je plod lopuchu, řepíku i řepně, ukr. repyk je řepík, řep’jách je lopuch. Stsl. výrazem rěpьje se překládá ř. tribolos na známém biblickém místě eda obьemljotъ otъ trъniě grozdy li otъъ rěpьě smokvi („či s bodláčí fíky?“); je těžko říci, kterou rostlinu staroslověnský překladatel měl na mysli, ale na tom ani nezáleží; pro nás stačí, že už tehdy to slovo bylo obecně známo. Bulh. rěpej je lopuch i plod kotvice, p. rzep je osten i plod řepíku. Praslovansky bylo rěp-ьjь, útvar se stejnou příponou jako žerb-ьjь (stč. hřěbí, nč. hřebík) a gvozd-ьjь, obé „hřebík“. V češtině bylo řěpí rozšířeno o -k podobně jako několik jiných slov stejného zakončení. Staří pak správně rozlišovali řepík, plod lopuchu, a menší řepíček, plod Agrimonie.

Jméno řepík „přichycující se plod“ lze na základě vylíčené vlastnosti spojiti se slovesem řěpiti. To bylo v staré češtině (vřepiti vetknouti) a je dosud v slovenštině. Kálalův slovník má věty, které samy postačí osvětliti jeho význam, pevné zatisknutí do něčeho a pod.: netopýr se do vlasů prirepí, pijavice a klíšťata se prirepia, osnova se šlichtou srepí, vrepiť (sa) je přilepiti (se), přichytiti (se), odrepiť sa je těžce odejíti, odvléci se, zrepený srostlý, slepený, básnicky púto repí = svírá, tiskne. Bylo i p. wrzepić, sch. je podrepiti uváznouti. Sloveso rěpiti je prastaré, má příbuzné u jiných Indoevropanů.[29]

Podstata tohoto výkladu není novinkou, nalézáme ji „v kostce“ na několika řádcích slovníku Brücknerova. My jsme jen osvětlili tu věc podrobně, zvláště materiálem českým. Musili jsme však toto vše uvésti, neboť je nám to nutné pro úvahu o slově sveřep, jímž se chceme zabývat nyní.

Sveřep (nebo sveřepec) rolní je známý nevítaný plevel mezi obilím. Podle Marzella[30] je to plevel prastarý, v starších dobách velmi obávaný. Je obtížný i dosud, neboť zraje dříve než obilí a brzo se vysype, takže mezi obilním zrním už není; nelze se ho tedy zbaviti čištěním. Lid tvrdí, že semena sveřepu se po zemi „stěhují“: podle sucha nebo vlhka se křiví a narovnávají, a tak se prý posunují — jako píďalka — do okolí. Co je na tom pravdy, nevím. Polívkova Květena se o tom nezmiňuje. Totéž znamená i p. świerzop. Vedle toho se objevují jiné významy: sch. sverepek je kostřava (?), ukr. (fem.!) svyrípa a r. svirépa, sviripka, surépica je ohnice, řepka, trýzel, hulevník, p. swirzepa (z ruštiny?) je hulevník, na východě tedy vesměs rostliny křížaté. Rozdíl mezi travinou sveřepem, kostřavou a křížatými ovšem zaráží, ale vysvětlí se (viz níže). Je nepochybné, že sveřep je zpodstatnělé adjektivum, jmenný tvar od známého sveřepý. Nám dnes znamená sveřepý asi totéž co divoký ve smyslu „mravním“, ukrutný, bezohledný, hrubě prudký, drsný, mluvíme o sveřepých Hunech, Tatarech, Turcích. Jinak bychom toho slova sotva užili, lidové ani hovorové najisto není. S tímto významem je to u nás rusismus, proniklý k nám skrze Rukopisy. V staré době však znamenalo „divoký = nepěstovaný“ a užívalo se ho právě o rostlinách, jež rostou samy od sebe, v protikladu proti rostlinám setým nebo sázeným lidskou rukou, asi tak, jako my užíváme slova divoký (divoká pšenice = divoce rostoucí, mateřská rostlina kulturních odrůd): stp. świerzepia róża je růže šípková, ś. cebula je t. zv. „mořská cibule“, t. j. cibule jiná než obyčejná, ś. wyka, ś-i groch[31] = t. zv. vikev ptačí. Je zřejmé, že tento význam slova sveřepý je původní, neboť se nedá vyložit z mravního významu „ukrutný“ (ale naopak „ukrutný“ se dá pochopit z „nepěstovaný, divoký“). Staří byli přesvědčeni, že jisté plevele vznikají degenerací z ušlechtilých obilních odrůd. Ještě Komenský[32] věřil, že žito degeneruje v jílek, oves v ovsíř, ječmen ve sveřepec. Sveřep rolní i některé jiné druhy mají klásky s osinami dosti dlouhými, takže mohou vskutku upomínati na ječmen a podporovati uvedené staré domnění. Sveřep možno tedy chápati jako „sveřepý ječmen“, t. j. jako nesetý, sám od sebe se množící. Naproti tomu východoslovanská feminina znamenají asi „sveřepou“ ředkev, brukev nebo lociku.[33] Jak rozuměti slovu sch. sverepec, nevíme. Ze všeho vyplývá, že nebylo asi praslovanského substantiva sverěpъ nebo sverěpa, které by znamenalo určitou rostlinu, nýbrž že sveřepý i v praslovanštině znamenalo toliko „nepěstovaný, sám rostoucí“, a že uvedená slova jsou jen tři samostatné substantivace, spolu nikterak nesouvisící: jedna západoslovanská, druhá východoslovanská, třetí jihoslovanská.

Je-li tomu tak, t. j. kladlo-li se sveřepý především o rostlinách, je pak snadné nalézti správný jeho výklad. Je to patrně složenina sve-rěp-ъ = svou mocí se uchycující, ujímající, totiž v půdě, sám od sebe vyrostlý, útvar starobylého typu jako ind. svárabdha- (sva-á-rabdha-) „sebou samým podniknutý“, obsahuje tedy první část od zájmena svůj (jako kmen), druhou od slovesného kořene toho, který je v rěpiti, uvedeném výše. Představa o „uchycení“, zachycení v půdě je tu zcela na místě, v češtině se může říci na př. „chudá kytička se i na skále chytí“ (PS).[34]

Další vývoj adjektiva sveřepý nedělá obtíže. V staré češtině a v staré polštině vězí to slovo i v názvech jistých koní: stč. sveřěpec, fem. svěřěpicě[35] (obšírně se o nich mluví v Rožmberské knize), stp. świerzepiec, świerzopka značí hřebce, resp. kobyly, chované nikoli ve stáji, ale venku. Byli drženi v zimě v létě na pastvině v ohradách, ve stádech často velikých a ve stavu spíše polodivokém, jako svěží plemenná zásoba domácího stavu velkých statků. Jsou to koně nepěstovaní, chovaní bez dozoru, bez lidské péče: sveřepý zde mělo ještě význam docela blízký původnímu, i když nositeli sveřeposti nejsou už rostliny, ale zvířata.

---

Naše řeč 5-6, ročník 29/1945

Předchozí J. V. Bečka: Přídavné jméno jmenné v nové češtině

Následující Jan Menšík: Rytmické závěry větné u Erbena