Varkule, Varhule

Josef Janko

[Drobnosti]

V některých obcích na Rakovnicku, na jazykovém rozhraní, říkají podle zprávy jednoho z našich čtenářů švestkovým knedlíkům varkule. Slovo to, jak ukazují naše slovníky, jest rozšířeno i na jiných místech oblastí českého jazyka. Zná je v tvaru varhule a s týmž významem »švestkový knedlík« z Moravy už slovník Jungmannův, který má také další odvozeninu varhulice, znamenající měchuru, koláč v peci pečený a mazaný. Jungmannův údaj potvrzuje Bartoš, který uvádí (Dial. sl. 475), že v záp. Moravě znamená varhula, -ľe švestkový knedlík. Podle Kotta 4, 556 nazývají se jménem varhule na Moravě také knedlíky polité rozvařenými švestkami (lafetou). Jako podobná slova jiná (buchta na př.), mění se i slovo varhula v nadávku, značící asi tolik co vařbuchta, hlupák, nemehlo (Kott 7, 1000; pod. Kubín v L. fil. 1902, 253 z již. Čech); téhož původu je asi také lašská přezdívka varmula, nimra, hlupák (Bartoš, Dial. sl. 475), zkřížená patrné s jinou přezdívkou varmuža, značící člověka nevrlého, nevlídného (Bartoš tamt.)

Původ všech těchto názvů varkule, varhule atp. sluší hledati v německém nářečním der (někdy die) wargel nebo wärgel, wergel, podle hornoněmecké výslovnosti neznělé i warkel, workel a pod. Jest to odvozenina od slovesa wargeln »kouleti, váleti, zejména též těsto (Kuchenteig)« a znamená různé předměty kulaté, do okrouhlé, ale zároveň podlouhlé podoby roztažené, rozválené, tak na př. v Sasku, Bavorsku a jinde »šišky, jimiž se krmí husy«. V tomto pak významě se snadno dostavuje v středoněmeckých nářečích spodobenina k slovesu würgen »dáviti« a slovo zní pak Gänsewürgel (viz v Campově slovníku i jinde). Žilo pak a žije dosud — srov. švábský doklad u Grimma 13, sl. 2017 — zdrobnělé daz wargele, jež přímo značí moučné jídlo nazývané jižními Němci die Spatzen nebo Spätzlein (spatzlen, spätzle), což jsou »menší, ve vodě vařené knedlíky, noky.« Tím jsme se co nejvíce přiblížili moravskému významu »knedlíky polité rozvařenými švestkami,« z něhož se snadno již vyvodí český i moravský »švestkový knedlík«. Zajímavé je však, že německé wargel atp. značí dále »malého a zvláště tlustého, kulatého člověka, člověka jako kulička, tedy na př. dítě«; užívá se ho často přezdívkou, která se kryje s jihočeskou »varhule nařvaná«. Ostatní české odstíny vyplývají odtud samy.

Základní sloveso wargeln, výše jmenované, není původní a vzniklo nejspíše dissimilací z prvotnějšího walgeln, téhož významu; také se nabízí výklad ještě druhý, ze zjevu, který mohl býti souběžný s oním, totiž přesmyknutím ze slovesa walgern, wälgern, jehož nejobvyklejší význam nyní jest: mit einer Rolle (válečkem) platt machen, namentlich Kuchen — oder Nudelteig mit dem Wälgerholz überfahren. I walgeln i walgern se pak dají svésti na jednoduché sloveso: walgen »váleti«, kteréž známe už ze staré horní němčiny; povstalo odvozením z prostého kořene vel- »vinouti, točiti, váleti«, obsaženého mimo jiné v německém Welle a našem vlna.

Nezmiňovali bychom se o tomto rodokmeni českého varkule podrobněji, kdyby i odtud nevyvíralo leckteré poučení významové. Značit podstatné der walger atp., přímo vytvořené z walgen, ale řadící se též k walgern, jednak měkkou hmotu, v ruce rozválenou, jednak válečky a zejména jedlé válečky, zvané zpravidla kroketky, a pak šišky pro husy, jednak zase tlustého člověka; a širší útvar der walgerer jest stejně jako ženské die walgerin názvem osoby nemotorné a zvláště také tlusté. V Lipsku i samo wergel vyznačuje »neohrabanou loutku«.

Naše řeč 3, ročník 6/1922

Předchozí Visutý, vysutý, vysunutý

Následující Šarády