Šplíchati

[Hovorna]

(F. B.) Sloveso »šplíchati« je právě tak jako četné obměny jeho, špláchati, šplechati, šplouchati, šplochati atd., slovo onomatoepoetické; ať už tvar »šplíchati« vznikl přímo napodobením přírodního zvuku anebo ze šplechati, není tu nikde příčiny, proč by se v něm mělo psáti y. Říkají-li místy »šplejchati«, je to zase buď přímá napodobenina slyšeného zvuku, v níž hlavní úkol zvukomalebný mají souhlásky, anebo je to podobná změna i-ej jako v slovech »cejn, sejto«, která se právě na Litomyšlsku vyskytuje i po souhlásce l, na př. v lejtě m. v lítě, lejžet m. lížet a p. (Hodura, Nář. litomyšlské 8). — Píše-li se datum v podobě zlomku, nebývá ovšem zvykem dělati za číslice tečky, ač jde o čísla řadová. Tečku si odpouštíme i v mnohých případech podobných, na př. § 1, str. 2 atd., poněvadž je tu jednak zbytečná, jednak že je to zvyk. Tak je tomu i při označování data zlomkem; aby to někoho mohlo másti a sváděti ke čtení této značky jako skutečného zlomku (sedm desítin), to se stane jistě velmi zřídka, a kde by se to opravdu mohlo státi, je od toho snadná pomoc: napsati datum jinak (7. října, 7. X. atd.). Dělati tečku za číslicemi v zlomku označujícím datum je tedy potud chyba, že to není zvyk; a zvyk je ovšem jeden z hlavních důvodů pravopisu.

Naše řeč 5, ročník 6/1922

Předchozí Příjmení

Následující Tisíc láter!