Skrz

Emil Smetánka

[Články]

Předložka skrze, skrz je ve spisovném jazyce na ústupu; pozoruje to školní mluvnice (Gebauer-Ertl, Mluvnice česká II, 1914, str. 193: »v nové češtině je častější pouhý instrumentál«), vtírá se to v sluch v ustálených obratech modlitebních (skrze Pána našeho Ježíše Krista — pro P. n. J. Kr., G. C. Křikava v Naší Řeči II, 1918, 307), doporoučí to Brus (Zenkl, Rádce, 2. vyd., 1913, 449: »Kde možno užíti pádu prostého, zvláště 7. pádu, neužívejme předložky skrze«).

Mluva lidová si tak nevede; ta ponechala předložku skrz ve všech významech a málem v rozsahu, v jakých jí užívali naši předkové.

V jazyce starším stávalo skrze, šlo-li o vyjádření místa, jehož vnitřkem děj se nese. Nalézáme věty: »na ný (= na oné) straně řěky, jěž skrzě ty země plóve (= teče)« (Svatovítský rukopis Alexandreidy, v. 2291); »mnozí z biskupóv lidi chudé, jichžto úsilé a pot žerú a skrze hrdla svá ženú« (Knihy o sv. Jeronymovi, rkp. musejní, 70a); »provlečenť mu (ďáblovi) jest kruh skrze hubu« (Životy sv. Otců, rkp. B, 183b); »an jemu skrze prsty (tvaroh) piští« (Tristram 95a); »rozliční lidé jedu a jdú skrze zámek« (Archiv český 9, str. 220, z roku 1478); »snázeť jest velbloudu skrze uši jehly projíti nežli bohatému vjíti do království božího« (bible Kralická, Mat. 19, 24); atd. atd. Ve všech těchto a podobných případech říká prostý Čech skrz právě tak, jak mluvil a psal písař staročeský. V novočeském jazyce spisovném proti tomu shledáváme skrze zpravidla jenom ve rčeních, kde by prostý instrumentál, s významem »kudy« pouze všeobecným, byl nezřetelný: tvaroh piští skrz prsty, dívati se skrz prsty.

Předložky skrze užívalo se přehojně také v obratech, kterými se označuje prostředník nebo prostředek nějaké činnosti, osoba nebo věc, jejímž prostřednictvím, pomocí něco se děje, jíž jakožto symbolem něco se rozumí. Čteme: »(takový) všechno obdrží u Boha skrzě královnu nebeskú« (rkp. Hradecký 60 b); »protož die spravedlivý skrzě Davida: skřípěli sú na mě svými zuby« (Erbenovo vydání spisů Husových, 1, 230); mám náměstka (praví farář), a což skrze jiného (farář) činí, jako by sám učinil« (tamtéž, 2, 66); »vstúpí-li (biskup v biskupství) skrze dary neb skrze službu neb skrze přízeň tělestnú, tehda již chopilo se ho svatokupectví… má-li kto býti biskupem božím dóstojným, musí býti povolán od Boha skrze lidi a bez daruov« (t. 1, 413); »nebť mi ta vajstraha přišla skrze dobré lidi« (Arch. Č. 8, 82, 1472); »aby skrz ně (zákony od lidí vymyšlené) břímě na lidi spravedlivé uvaleno bylo« (Chelčického Síť 185a); »z něho (Boha) a skrze něho a v něm jsou všecky věci« (Kral., Řím. 1 1, 36); »abychom krzě[1] svaté pokánie mohli své hřiechy s sebe splákati (= splachovati)« (staročeský výklad na evang. sv. Matouše, 6 a); »krzě svaté křščenie nebesa nám budu oteuřiena« (t. 41a); »skrze tyto tři tovaryšě máme rozuměti troje pokolenie lidské«, t. j. symbolicky (stč. Gesta Romanorum, rkp. Březnický, 59a); »skrze ráno rozumie sě věk dětinstva, jenž trvá do let čtrnácti« (Hus Erb. 2, 64); atp.

Význam prostřednictví jest i v obratech naznačujících osobu nebo věc, které se dovolává přisahající, na př. »zaklínám tě skrze Boha živého« (stč. překlad výkladů Lyrových 170b); »přisáhni mi skrze meč můj« (Kott 3, 394 z Hájka); »přisáhni mi skrze Boha« (Kral., l.Sam. 30, 15); »nepřisahejte, ani skrze nebe, ani skrze zemi, ani kteroukoli jinou přisahou« (t. Jakub 5, 1.).

Poněvadž pak pojem prostředníka a pomoci druhdy přechází v představu původce, od něhož činnost vychází, podle jehož vůle něco se děje, a v představu příčiny, důvodu, podnětu, překážky, viny, není vzácné, že se předložka skrze vyskýtá i v těchto významech. Ve větách jako »ten (Bůh), skrze ň ž sme byli stvořeni« (Erbenovo vyd. Štítného str. 186), »skrze mne králové kralují« (Král., Přísl. 8, 15), »hroznú noši (= nosím) žalost i veliké hněvy skrze řeči téjto děvy« (stč. legenda o sv. Kateřině, v. 2741), »popřej skrzě slovutné svaté Mařie orudovánie nám zbýti truchlosti« (žaltář Kapitulní 88 b), »což mi Hospodin skrzě své slavné jmě ráčil dáti« (Ž. sv. Otců B 27 b za latinské »ad gloriam nominis sui«), »když král nebeský příde skrzě svú pomstu, co učiní těžařuom (dělníkům) těm, ješto jsú měli těžeti u vinnici?« (výklad na Mat. 328 b), »nemoc trpěti, od Boha čakajíc smilovánie, a skrz to věčně s ním mieti utěšenie« (Štít. Erb. 9), »(lid) křičieše na jeho (Ježíšovo) ukřižovánie skrze návod kněžský (Lyr. 174 b), »(čarodějníci) tu polévku prolejí před modlami a praviece, že by tak milost svých bohuov obdrželi, že jim skrze to dadie hojnost a plodnost země« (Milion 51a, »skrze to« za lat. »sic«), »(lidé) mnie, že by skrzě to slitovánie a dobrotu, ješto hostem tak ukazují, od svých bohuov měli hojnost všeho zemského ovoce obdržeti« (t. 78b, za lat. »ob hanc benignitatem«), »skrze to (= proto, že Hradečtí vezli zboží na Cáhlov), jest je hajtman muoj Třeboňský stavil« (Arch. Č. 9, 186, 1476), »list skrze neopatrnost od myší zkažený« (t. 8, 381, 1478), »(přípis) jakož (= který) skrze nějaký omyl nebyl do vašeho listu vložen« (t. 8, 261, 1526), »že jsme s panem Lvem o nepřátelstvie, ješto jsme my se skrze to před Heršlág položili, smlúvu učinili« (t. 8, 148, 1474), »ať neprodlévají, nebť skrze to k škodám přicházejí« (t. 8, 106, 1473), »ať by se dielo skrz nedostatek ten nemeškalo« (t. 8, 144, 1474), »aby pán tvuoj skrze rozhněvánie té věci neráčil předsevzieti tak« (t. 8, 32, 1471) — ve větách takových jsme někde na rozpacích, máme-li vazbě skrze se 4. pádem rozuměti ve smyslu prostředku či příčiny, někde však není pochybnosti, že skrze znamená již jen příčinu.

Lidová mluva užívá předložky skrz i v takovýchto významech — prostředku a příčiny — velmi hojně. »Skrz bratra bylo už mrzutostí«, »ten se skrz svou chamtivost jednou pořádně spálí«, »přišel skrz to vyjednávat« atp., tak se mluví obecně; na Chodsku se říká: »vyšlo to skrz děti« (= prozradilo se, že tatík pytlačí), »byla sem u Tomšů skrz mlácení« (Hruška, Dialektický slovník chodský 87); od Polné je zaznamenána věta: »kros tebe dostal vot hejtmana« (Hošek, Nářečí českomoravské, I, 86); z nářečí valašského a lašského uvádí Bartoš příklady »skrz téj rose[2] nemohli zme vázať« (Dialektický slovník moravský 381), »skrz slovička jedneho pozbyła sem miłeho«, »skrz teho (= proto) tam nešel« (Dialektologie moravská I, 185); z nejjižnější Moravy zapsána jsou rčení »pisał dom skrz boty, že nemá«, »byli u advokáta skrz ty pola u železnice« (Folprecht, Příspěvky k mluvě lidu slováckého na moravském Podluží, 50). Jazyk spisovný omezuje skrze na význam prostředku; příčinný smysl se vytratil a v brusech bývá zamítán (matiční Brus, 3. vyd., 326: »skrze ve smysle příčinném… lépe jest užívati předložek pro nebo za a ze nebo pouhého instrumentálu«, »také bývá nesprávně předložka skrze o předmětu za předložky o, strany«; Zenkl, Rádce, 2. vyd., 449: »mluviti skrze zboží — o zboží, strany zboží«).

Tytéž odstíny významové jako v starší a lidové češtině při předložce skrze shledáváme v němčině při předložce durch. I tam je obvyklý smysl hmotný, často se vyskytuje význam prostřednictví, a doložen je také odstín příčinný (ve střední horní němčině durch = wegen, um… willen, durch das = deshalb, durch was = weshalb, Lexer, Mittelhochdeutsches Wörterbuch 1, 478); větu »durch den frühen Tod seines Vaters musste er schon vom 18. Lebensjahre an das Wagengeschäft selbständig führen« cituje, z novin Heintze, Deutscher Sprachhort, 1900, 135). Proto však se předložky skrze báti nemusíme. Lze-li říci ve významu hmotném »když jsem šel skrz ten hustý les« i »když jsem šel tím hustým lesem«, není rčení »skrz les« už proto, že němčina má paralelní rčení »durch den Wald«, nesprávné. Co pak se týče významů ostatních, ty se vyvinuly v jednom i druhém jazyce přirozeným během samostatně, bez vzájemné závislosti, právě tak jako k nim samostatně dospěl jazyk polský a srbský: »my tu przyjechali skróś owego procesu« (= přijeli jsme sem stran toho procesu), Karłowicz, Słownik gwar polskich 5, 158, z Bałuckého; »skróś ciebie (= skrz tebe, pro tebe) mie matusia (= matka) bije«, »skróś niescesnych ludzi rozejść sie musimy« (= pro nešťastné lidi rozejít se musíme), t. z mluvy lidové; »ide (= jdu) na jarmark skróś omasty« (= pro omastek) Niedźwiecki atd. Słownik jezyka polskiego, seš. 32, 1912, 180; »često Miloš kroz prozor pogleda« (= často oknem hledí), »ne rada se patriotizam s čovjekom, nego se dobija kroz nauku i odgojenje« (= nerodí se s člověkem, nýbrž se získává učením a vychováním), Maretič, Gramatika, 1899, 557, »da (= abychom) kroz žensku jednu glavu izgubimo (= ztratili) predńu slavu«, »koń se kroz dlaku (= pro srst) nehvali, nego kroz brzinu (= nýbrž pro rychlost), nezna se ni zašto ni krošto« (= neví se nač a proč), akademický Rječnik záhřebský, V, 624, 625). Není tedy proč se ostýchati užívati skrze v těchto významech — arci vedle správných vazeb jiných — po vzoru jazyka staršího a mluvy lidové i v jazyce spisovném dnešním. —

Jako ku předložce skrz, jeví se ve spisovném jazyce jakási nechuť i k příslovcím souvisícím s touto předložkou. Matiční Brus nezavrhuje sice příslovce naveskrz, obrat skrz naskrz pokládá však za »nelibé spojení« (3. vyd., 326) a větou, že jej »lze hraditi jinými slovy«, nepřímo doporučuje, aby se ho neužívalo; Zenklův Rádce místo »veskrze moderní« učí psáti »ryze, docela moderní« (2. vyd., 526), místo »skrz naskrz« »úplně, zcela, ven a ven, venkoncem« (t. 449). K této nechuti není důvodu. Skrzě je příslovce prastaré, starší než předložka. Jako říkáme »podšev je skrz«, mluvilo a psalo se i staročesky »(židé) roztiehše jeho (Kristovy) rucě hřebími skrzě probichu« (Vít. 24 a), »tak ho (člověka) milovánie božie (= láska k Bohu) skrze prorážie, že od toho milovánie v čas pokušenie neodstúpí« (Hus Erb. 2, 209). A jako můžeme stupňovati víc, sám atp. tím, že slovo se spojkou a opakujeme (»víc a víc«, »sám a sám«), tak se říkalo staročesky též skrzě a skrzě: »všicka púšč skrzě a skrzě jalová jest« (Mill. 32 a, za lat. »omnino«), »(rubín) jest tak skrze a skrze jasný, že jej z daleka muož opatřiti (= lze spatřiti)« (Mandeville, rkp. A, 200 b); »oheň věčný, jenž všechny údy skrzě a skrzě člověka bude páliti« (Hus Erb. 1, 385) — obrat, který věrně přiléhá k německému »durch und durch«, a přece je čistě český. Z příslovce skrzě vznikly skládáním odvozeniny naskrze, veskrze, naveskrz, všecky významu hmotného i přeneseného: »větví ostrou se až naskrze probodl« (Jungmannův Slovník 4, 125 z Hájka), »neporoučeli naskrze nic odvésti« (Staročeský slovník, doklad z r. 1582), »nesežneš naskrze všeho pole svého« (Kral., 3, Mojž. 19, 9), »veskrz mokrý« (Jg 5, 76 z Dobrovského), »všichni veskrz« (Kott 4, 638 z Douchy), »naveskrz to prorazil« (t. 6, 1128 z mluvy obecné), »do té naveskrz z moře sme vody navážili« (Jg. 2, 639 z Prefáta). A jako pro zesílení významu říkáme »prochodil jsem les kříž na kříž«, tak vzniklo i spojení skrz naskrz (doložené u Jg. 4, 125 z Dobrovského), spojení libé nelibé — což je subjektivní — ale naskrze ne nesprávné.

Naše řeč 7, ročník 3/1919

Předchozí Listárna

Následující Josef Zubatý: Tři slovesa