Hejna, Hýna, Hyna

[Drobnosti]

(K. V.; 12, 235) Vykládali jsme tato příjmení jako domácké tvary křticího jména Hynek s náležitou opatrností (píšeme tam »nejspíše, asi«), protože dobře víme, jak bývá nesnadno dobrati se v takových věcech určitého soudu, není-li přímých svědectví z matrik a p. Z Milevska dostáváme zprávu, že v Kovářově je chalupa, v níž bydlíval hajný; říkali tam proto ‚ hejnů‘ (jako se říká ‚u důchodňů, u Novotnů‘ a p.; slovo hajný se tam vyslovuje hejný, jako leckde jinde) a chalupníkovi, ač se jmenuje jinak, po chalupě říkají podnes Hejna. Z tvaru Hejna nesprávnou (nebo, jak Gebauer říkával, zvratnou) analogií podle lejtko — lýtko a pod. slov vzniklo Hýna. Až k tvaru Hejna je to postup docela možný (tak asi vzniklo na př. příjm. Krejča) a jeho možnost je také příčina, že jsme se vyjádřili tak opatrně; ale je-li vznik příjmení Hejna v Kovářově v tomto případě nepochybný, není to důkazem, že v něm je výklad jistý pro případy všecky. Doklady zvratné analogie toho způsobu jsou (na př. Švýcar, prý ze staršího Švajcar, praj, Švejcar, prej), ale z příjmení by se jich mnoho neshledalo. Délka první slabiky v dvojslab. domáckých tvarech křticích jmen na a je v češtině přímo normální; tvar Hyna proto dovedeme my pochopiti jen zkrácením z Hýna, jako Kuba z Kúba (pramen jeho je v 7. p., s Kubou, s Hynou). Panu K. V. jsme vděčni za nepochybný doklad druhého možného výkladu příjm. Hejna, jež i ze staršího Hýna mohlo vzniknouti jako Brejcha z Brýcha a p. Jsme mu vděčni i za zprávu, že m. hájek se v jeho kraji říká hejk (tento tvar vznikl zkrácením a přehláskou v nepřímých pádech, na př. do hájku — hajku — hejku), protože z ní čerpáme výklad příjmení Hejk (= Hájek), a také za doklad slova hájetina, jež jsme posud znali jen z Jungmanna (píše o osudu té bývalé hájovny m. j. »hájetina byla zrušena« t. asi hájemství). — Ve 4. díle Gebaurovy Hist. mluvn. 148 čteme příjm. Hejna s výkladem, že to je obměna něm. příjm. Hein (a to je asi nejspíše zkrácený tvar jména Heinrich); že z něm. příjmení vznikají české tvary s koncovkou -a, je úkaz velmi častý na (př. Fuchs — Fuxa, Fischer — Fišera, Preusse — Projza, Gold — Golda a j.); děje se to asi zvláště napodobením českých příjm. na -a vzniklých z domáckých tvarů křticích jmen, jako Vácha, Váša, Váňa, Jína, Jíša, Pícha, Píša, Klíma atd. To je ovšem výklad zase možný (Hejna by byl tvar přehlasovaný z pův. Hajna; bez koncovky -a je příjm. Hajn).

Naše řeč 3-4, ročník 13/1929

Předchozí Dont

Následující Hrabě, kníže