Byl jsem se koupat, naši byli vázat

Miloš Dokulil

[Články]

(Osobní vazby slovesa býti s infinitivem)

Pokud si naše mluvnice všímaly dosud vazeb slovesa býti s infinitivem, věnovaly svou pozornost jen neosobním vazbám vyjadřujícím způsob slovesného děje (t. j. vztah děje ke skutečnosti v hodnocení mluvčího), ať již možnost (je vidět hory), nutnost (všem jest umříti) nebo povinnost (jest nám pracovati). To patrně proto, že vazby toho druhu jsou v dnešním jazyce opravdu nápadné: typ všem jest umříti a jen o poznání méně typ jest nám pracovati svou zvetšelostí a papírovostí, typ je vidět hory pak svou úpornou obranou proti náporu vazeb osobních typu jsou vidět hory, odmítaných dosud spisovnou normou, ale zakořeněných v ostatních vrstvách jazykových a přesahujících odtud i do jazyka spisovného.

Naproti tomu nenacházíme v naší jazykovědné literatuře — snad kromě dvou tří praktických cizojazyčných slovníků — zmínky o osobních vazbách slovesa býti s infinitivem toho typu jako byl jsem se koupat, naši byli vázat žito a pod. Nezaznamenává naši vazbu ani Slovník Vášův-Trávníčkův, ani Příruční slovník akademický. Jedině právě vyšlá druhá část Trávníčkovy Mluvnice spisovné češtiny, věnovaná skladbě, uvádí v § 835 při výkladu o účelovém významu infinitivu také příklady na infinitiv po slovese býti: Byla jsem polívat plátno z Němcové, byl jsem si koupit klobouk a byl jsem ho navštívit a hodnotí je jako případy infinitivu účelového po slovesech pohybu, „kdy pohyb není vyjádřen, ale rozumí se ze souvislosti“.

Příčinu tohoto opomíjení osobních vazeb slovesa býti s infinitivem účelovým v našich historických a normativních mluvnicích a v našich slovnících je patrně třeba hledat v tom, že zatím co ve vazbách t. zv. způsobových (je vidět hory, všem jest umříti) má sloveso býti jasně úlohu pouze pomocnou, význam čistě formální, a spojení s infinitivem významového slovesa je proto ostře ohraničeno od prostých spojení plně významového slovesa určitého s infinitivem jiného slovesa (na př. bojím se přijít), podržuje sloveso býti ve vazbách cílových (byl jsem se koupat…) vždy ve větší nebo menší míře svůj význam věcný. Nelze ovšem — jak ukážeme dále — nikdy považovat oba členy takové vazby za svéprávné, samostatné. Tato obojaká strukturní povaha naší vazby, kolísající — můžeme říci — mezi stavbou s jedním plně významovým jádrem a stavbou s významovými jádry dvěma, má za následek, že se cílové vazby slovesa býti — stejně jako všechny ostatní vazby určitého slovesa s příslovesným infinitivem — ocitají na samém pomezí mluvnice a slovníku; v praxi to pak znamená, že jsou snadno opomíjeny gramatiky i slovnikáři. Není to však příčina jediná. Významnou úlohu tu nepochybně má i okolnost, že cílová vazba slovesa býti nenáleží k vlastní oblasti jazyka spisovného v užším smyslu slova, nýbrž že je to obrat svou podstatou hovorový a konversační, příznačný především pro jazyk lidový a uplatňující se jen omezeně ve vlastním jazyce spisovném. Literární doklady této vazby, tak živé a samozřejmé v jazyce mluveném, jsou do té míry vzácné, že ji PS u hesla býti ani nezaznamenává; můžeme uvést jen dva doklady z Čapkovy Cesty na sever, poskytnuté nám laskavě prof. Šmilauerem: Byl jsem se podívat na půlnoční kousek Evropy (13) a Byl jsem se také podívat na staré lodi Vikingů (78). To samo poskytuje dostatečné odůvodnění, proč na př. není registrována naše vazba v podrobné Skladbě Šmilauerově a proč Mluvnice Trávníčkova, uvádějící jinak hojný materiál z umělecké prózy, spokojuje se tu s jediným literárním dokladem.

Naznačili jsme již, že v každém spojení určitého slovesa s infinitivem ztrácí určité sloveso ve větší nebo menší míře na svém věcném významu, což je doprovázeno přesunem významového těžiště s určitého slovesa jakožto řídícího členu vazby na infinitiv. Příslovesný infinitiv nemůžeme proto nikdy prostě ztotožniti s některým rozvíjejícím členem přísudku. Nemůžeme tedy ani ve větách jako byl jsem navštívit tetu, maminka byla nakoupit, naši byli sušit seno atp. analysovat slovesné tvary byl jsem, byl, byli jako holý přísudek a infinitivy navštívit, nakoupit, sušit jako příslovečné určení účelu, i když je zřejmé, že příslovesný infinitiv k pojetí příslovečného určení účelu nebo cíle tíhne. S tímto omezením užíváme v dalších vývodech tradičního termínu Gebauerova ‚infinitiv cílový‘.

Vazby slovesa býti s infinitivem cílovým zasluhují však naší pozornosti i po jiných stránkách.

Uvědomili jsme si výše, že sloveso býti není v našich vazbách jen slovesem pomocným, formálním (jak je tomu na př. v případech je vidět, že…; není mu rozumět), že však rovněž není samostatným, plně významovým slovesem (slovesem určitým jako větným členem), nýbrž že je v dialektickém sepětí obojím: je zároveň prostředkem formálním, sloužíc jako odrazový můstek pro věcný význam ‚druhého‘ slovesa, i prvkem materiálním: má svůj vlastní věcný význam, který vystupuje tu více, tu méně do popředí. Z bohatého souboru významů slovesa býti uplatňuje se však v našich vazbách jen jediný, více méně podružný, příležitostný: význam »přechodného pobytu« na určitém místě, »jiném«, než je obvyklé stanoviště jednajícího podmětu. Jde tu v podstatě o týž význam, jaký mívá sloveso býti ve větách jako tatínek byl ve městě, děti byly ve škole. Tyto věty mají své protějšky ve větách se slovesy pohybu — tatínek šel, jel do města, děti šly do školy atd. Proto se také významový poměr, který je mezi větami tatínek byl ve městě a tatínek šel do města, zrcadlí i v odpovídajících jim vazbách infinitivních — tatínek byl sušit seno a tatínek šel, jel sušit seno. Již z toho je patrno, že se osobní vazby slovesa býti s infinitivem druhého slovesa začlenily mezi vazby sloves pohybových s infinitivem cílovým. Věty byl jsem se koupat, byl jsem se projít, byl sis už dát vytrhnout ten zub?, bratr byl hrát kopanou, sestra se byla podívat na přehlídku, byli jsme pozdravit sovětské hosty, naši byli obracet (seno) a pod. chápeme jen na pozadí obdobných vět se slovesy pohybovými: šel jsem se koupat, šel jsem se projít, šel jsem si dát vytrhnout zub, bratr šel hrát kopanou, sestra se šla podívat na přehlídku, šli jsme (jeli jsme) pozdravit sovětské hosty, naši šli (jeli) obracet atp. Tato souvztažnost obou vazeb se pak projevuje v řadě společných znaků, v jejichž rámci se uplatňuje jejich protikladný vztah.

Tak místo činnosti může být uvedeno jak u infinitivní vazby s býti, tak i po vlastních slovesech pohybu: sepětí příslovesného infinitivu s určitým slovesem se pak stává o něco volnějším a infinitiv směřuje silněji k tomu, aby byl pojímán jako příslovečné určení; na př. naši byli na padělkách | vázat žito, tatínek byl v záložně | uložit peníze a obdobné naši šli, jeli na padělky | vázat žito, tatínek šel, jel do záložny | uložit peníze. Že tu však jde o pouhé směřování, nikoli o ztotožnění, ukazuje již sama ta věc, že jsou snadno možné proměny slovosledu, zastírající významové členění našich vět. Můžeme právě tak dobře říci naši jeli vázat na padělky (nebo také na padělkách) žito, tatínek šel uložit do záložny peníze a rovněž tak naši byli vázat na padělkách žito, tatínek byl uložit v záložně (nebo do záložny) peníze. Jak vidíme zřetelně na variantách v záložně — do záložny, na padělkách — na padělky, je protiklad směrového a místního pojetí u vazeb s infinitivem cílovým ve srovnání s větami s jedním slovesem (bez příslovesného infinitivu) poněkud zastřen. Příslovečné určení se tu totiž nevztahuje jednoznačně k určitému slovesu (byl, šel, jel atp.) — to bychom mohli připustit nejvýše pro slovoslednou variantu naši byli na padělkách vázat žito, naši jeli na padělky vázat žito —, nýbrž může se vztahovat jak k infinitivu (naši byli vázat na padělkách žito, naši jeli vázat na padělkách žito), tak k předmětu na infinitivě závislému (naši byli vázat žito na padělkách, naši jeli vázat žito na padělkách). Je ovšem třeba mít na mysli jednak, že tento vztah není nikdy zcela jednoznačný, že tu spíše působí všechny tři momenty vedle sebe, při čemž jeden převládá, za druhé pak, že činitelé slovosledu jsou příliš rozmanití, aby mohl slovosled přesně obrážet přesuny ve významové stavbě, tak jak jsme je schematicky zachytili.

Nejmenuje-li se výslovně místo činnosti, dochází k těsnějšímu spojení této infinitivní vazby, neboť infinitiv zřetelně vystupuje ze svého okrajového postavení do středu přísudku a zatlačuje určité sloveso do situace pouhé spony, aniž je však zcela zbavuje jeho věcného významu. Ve větách jako byl jsem se koupat, bratr byl navštívit sestru, naši byli vázat žito nemůžeme spojení určitého slovesa s infinitivem vůbec nějak významově členit, nýbrž obě slovesa tvoří nedílnou jednotu.

Že tu jde o spojení skutečně těsná, je patrno i na tom, že zvratné zájmeno náležející k infinitivu stojí pravidlem v těsné blízkosti určitého slovesa: byl jsem se včera trochu projít po Praze, žena si byla minulý měsíc vybrat část vázaného vkladu a pod. (Srovnejme po té stránce rovněž postavení zvratného zájmena ve většině vazeb způsobových: nemohl jsem se na to dosyta vynadívat; zůstala se na mne chvíli dívat, jako by mě nepoznávala; přestaň si už jednou hrát, nevydržel bych se celou hodinu na to dívat atp.) Dokonce tu bývá zvratné se u slovesa určitého i ve vazbách trojího slovesa: sestra si byla loni dát vyříznout mandle; chci si v příštím semestru dát zapsat přednášky o sovětské literatuře — na rozdíl od volnějších vazeb jako usiloval jsem vždy chovat se řádně (nikoli usiloval jsem se vždy chovat řádně), lékař jí zakázal příliš se namáhat. Bývá tak, jak patrno, i tehdy, je-li výslovně uvedeno místo činnosti; určení místa přimyká se tu totiž vždy až k druhému, po př. třetímu slovesu (v infinitivě).

Vlastní smysl a úkol vazeb slovesa býti s infinitivem cílovým nejlépe vynikne, postavíme-li tyto vazby proti obdobným vazbám se slovesy pohybu. Když porovnáme význam vět jako tatínek šel (jel) vázat žito, děti se šly koupat, šli jsme se podívat na Mladou gardu s významem vět tatínek byl vázat žito, děti se byly koupat, byli jsme se podívat na Mladou gardu, poznáme, že věty s vlastními slovesy pohybovými vyjadřují pouze jednosměrný pohyb na místo činnosti a teprve tak, nerozvinutě, jakoby v zárodku, činnost samu, kdežto vazby se slovesem býti vyjadřují výslovně prodlení na místě činnosti, mlčky však i pohyb, chůzi, jízdu tam a také odtud. V prvém případě chápeme činnost (počítaje v to nejen nástup na místo činnosti, ale také vzdálení z místa činnosti) jako neukončenou, neuzavřenou (tatínek se šel dnes podívat na Mladou gardu; srov. také tatínek šel do divadla = možná tam ještě ani není, možná je právě na představení, rozhodně se však dosud nevrátil), i když jde objektivně o činnost uzavřenou. [Bývá to ovšem jen tehdy, když minulý děj chápeme bez vztahu k přítomnosti (mluvčího), srov. tatínek šel včera do divadla a my jsme šli na koncert = tatínek byl včera v divadle a my jsme byli na koncertě.] V druhém případě — u slovesa býti — pokládáme činnost v souborném pojetí za uzavřenou (tatínek se byl dnes podívat na Mladou gardu, srov. tatínek byl v divadle = již se vrátil anebo předpokládám, že je již po divadle a že odešel jinam). Je třeba zdůraznit, že uzavřenost nebo neuzavřenost činnosti musíme tu i všude dále chápat jen se stanoviska mluvčího a jeho přítomnosti.

Mají tedy vazby druhého typu (se slovesem býti) charakter příznakový (vyjadřují souhrnně všechny fáze činnosti, její uzavřenost), kdežto spojení sloves pohybových jsou bezpříznaková (uzavřenost činnosti zůstává nevyjádřena). Jak patrno, je tento rozdíl v podstatě odrazem protikladů věcných významů slovesa býti a sloves pohybu.

Ve všech těchto případech je místo činnosti, i když není zvláště jmenováno, do jisté míry dáno souvislostí; i když je toto určení druhdy jen náznakové, velmi přibližné, je přece vždy jasno, že jde o jiné místo, než je to, na němž se dějový podmět obvykle zdržuje a které pokládáme za jeho východisko. Činitel děje ve všech těchto případech musel někam zajít, zajet, aby mohl konat zamýšlenou činnost. Jsou tedy větné vazby slovesa býti s infinitivem cílovým, stejně jako vazby vlastních sloves pohybu s infinitivem, v tomto smyslu vždy místně určené.

Moment změny místa je na vazbě slovesa býti s cílovým infinitivem nejnápadnější a také nejvýrazněji zapíná tento konkretní význam slovesa býti do významové řady jíti, jeti, zajíti si, zajeti si a ostatních směrových sloves pohybu. Sloveso býti tedy v našich vazbách jen doplňuje časový systém sloves pohybových. Zřetel k této úloze nám pak umožní pochopit velmi nápadný znak těchto vazeb, že se jich totiž běžně užívá jen v čase minulém.

Než však přistoupíme k podrobnějšímu výkladu důsledků, které plynou ze svérázného začlenění cílových vazeb slovesa býti do soustavy sloves pohybových, musíme si ujasnit úlohu sloves pohybu v celkovém systému jazyka. Musíme si ujasnit, proč jsou slovesa pohybu vůbec — a jejich vazby s infinitivem cílovým zvláště — tak důležitá zejména v mluveném jazyce denního styku, v jazyce lidovém a hovorovém, zatím co jich mluva knižní užívá se značnou střídmostí. Tato rozdílnost ve využití pohybových sloves je nepochybně odrazem různého poměru těchto vrstev jazyka ke skutečnosti: Jazyk denního styku charakterisuje značná konkretnost, odrážející hmotnou životní skutečnost v její bohaté rozrůzněnosti a v její dynamičnosti. Tak jako veškeré dění skládá se i život každého jedince z rozmanitých dílčích pohybů navzájem odlišených a zároveň splývajících v celky, drobné i větší. Jdeme tam a onam, jedeme vlakem nebo tramvají, a tyto pohyby nejsou samoúčelné, nýbrž mají svůj cíl, smysl v určité záměrné činnosti, vázané na to či ono místo. Každý náš den je mnohonásobně protkán takovýmito účelnými pohyby, kratšími i delšími, v nejrozmanitějším sřetězení. Slovesa pohybu nelze si proto odmyslit z výrazových prostředků jazyka, který postihuje skutečnost ve všech jejích podrobnostech. Těsná vázanost konkretního myšlení na věci a jejich pohyb, jež charakterisuje jazyk denního styku, má za následek, že slovesa pohybu jsou podstatnými složkami tohoto jazykového útvaru v jeho nepřímém odrazu reálného dění.

Naproti tomu jazyk spisovný, jenž je zejména ve své psané formě zpravidla jazykem souvislého monologu, pomíjí vždy více nebo méně podružné detaily, abstrahuje od nich a vybírá z objektivní skutečnosti především znaky podstatné, tvořící její smysl. Už jsme ukázali, jak je v konkretní skutečnosti vlastní činnost spojena s celým souborem úkonů, pohybů vedlejších a tvoří s nimi složité souborné celky. Jazyk spisovný isoluje z těchto celků činnost samu a potlačuje, nechává nevyjádřeny složky ostatní, nástup k činnosti a odstup od ní. Tato vlastní činnost je totiž podstatou predikace (přísudkového spojení), neboť je významovou osou těchto souborných celků, vytváří jejich celostní smysl; ostatní složky jsou nepodstatné, podružné. Tam, kde v jazyce rozhovoru obyčejně řekneme, že jsme šli navštívit tetu, že jsme se jeli podívat za tetou, dá jazyk souvislého výkladu přednost vyjádření abstraktnějšímu navštívili jsme tetu; proti kolokviálnímu (rozhovorovému) děti se byly koupat s výslovným vyjádřením změny místa pomíjí jazyk spisovný zpravidla tuto stránku jako podružnou a vyjádří se raději děti se koupaly; možné nedorozumění, že by se takové vyjádření mohlo i chápat, jako by se koupaly doma, zamezí pak přidáním příslovečného určení místa, na př. v řece, u splavu a pod., jež ovšem při vazbě s býti stává jako bližší určení místa rovněž.

Vedle sloves pohybu má ovšem jazyk i jiné prostředky, jimiž dosahuje názorné reliefnosti a dynamičnosti výrazu. Jsou to zejména příslovce směrová a místní, jichž některé jazyky využívají v daleko větší míře než naše mateřština (na př. angličtina a jazyky severské, srov. i něm. her a hin). Velmi bohatá na výrazy prostorově a pohybově zobrazující je vůbec řeč dětská.

Z důvodů právě vyložených se velká většina činností v konkretním jazykovém myšlení chápe v jejich soubornosti: začátek bývá ztotožňován s pohybem k místu činnosti, konec pak s pohybem od místa činnosti. Pohyb k místu činnosti, nástup k činnosti, pojímáme pak jako počáteční úsek činnosti samé, vlastní činnost se jeví jako střední úsek, třetím konečným úsekem je pak pohyb od místa činnosti, odstup od činnosti. Představují tedy spojení jako šel jsem pracovat jistou obdobu spojení pomocných sloves fázovosti s infinitivem, na př. začal pracovat, jal se pracovat; liší se ovšem od nich tím, že nespadají časově v jedno s vlastní činností: začátek činnosti je již činností samou, kdežto nástup k činnosti ještě činností není.

Zatím co vyjádření třetího úseku činnosti má svůj význam — jak uvidíme dále — jen v čase minulém, je úsek první, nástup k činnosti, důležitý obecně.

Poněvadž jsme zvyklí chápat pohyb jako prostředek k určitému cíli, jako prostředek, který má smysl jedině v tom, že slouží určitému účelu, určité „činnosti“ ve vlastním smyslu, chápeme pak na pozadí schematu »pohyb tam — vlastní činnost — pohyb zpět« běžně i věty s pouhým slovesem pohybu bez závislého infinitivu slovesa pro vlastní činnost, na př. děti jdou do školy, jako věty s vyjádřeným pouze prvním úsekem; vlastní činnost se pak rozumí ze souvislosti nebo ze situace. Není proto podstatného rozdílu mezi typem maminka jde do města a typem maminka jde do města nakoupit (nakupovat). Typ bez závislého infinitivu je významově jednodušší jen zdánlivě: vlastní činnost, která je smyslem pohybu, zůstává pouze nevyslovena. Těsný vztah, který je mezi větami maminka byla ve městě a maminka byla ve městě nakoupit, není tedy dán tím, že by si sloveso býti ve spojení s cílovým infinitivem uchovávalo plnou významovou samostatnost, nýbrž naopak tím, že se sloveso býti, podobně jako vlastní slovesa pohybu, necítí v takových větách jako významově úplné. Konkretní představa smyslu pobytu nebo pohybu je buď jasně dána mimojazykovou situací nebo předcházející souvislostí anebo se očekává v dalším průběhu projevu její doplnění.

Vraťme se nyní k naší otázce po úloze vazeb slovesa býti s infinitivem cílovým v rámci obdobných vazeb se slovesy pohybu. Z metodických důvodů vyjděme od vět bez cílového infinitivu, neboť tu máme vedle sebe dvojí úplný časový systém, jednak slovesa býti, jednak sloves pohybu ve vlastním smyslu. Základem svého šetření vzájemných vztahů obou systémů učiníme trojí protiklad: 1. protiklad minulého času slovesa býti (tatínek byl ve městě) a minulého času slovesa pohybu (tatínek šel do města), 2. protiklad přítomného času slovesa býti a minulého času slovesa pohybového, t. j. tatínek je ve městě : tatínek šel do města, a konečně 3. protiklad budoucího času slovesa býti a budoucího času slovesa pohybového, tedy tatínek bude ve městě : tatínek půjde do města.

Srovnáme-li nejprve typ tatínek byl ve městě s typem tatínek šel do města, zjistíme významový rozdíl velmi ostrý: v prvém případě jde o činnost (jejíž povaha není výslovně označena) uzavřenou, tedy i o pohyb zpět, který sám je signálem zrušení vlastní činnosti, kdežto v druhém případě byl výslovně signalisován pouze počátek dějového souboru, t. j. nástup k činnosti, pohyb tam.

S uzavřeností dějového souboru není nikterak v rozporu, že sloveso býti je nedokonavé. Nedokonavého slovesa je tu zřetelně užito ve smyslu chybějícího dokonavého protějšku (toto užití je oprávněno bezpříznakovostí nedokonavého vidu). Stejně tak mají dokonavý význam i slovesa pohybu šel, jel v minulém čase atd., neboť k nedokonavým slovesům jíti, jeti atp. nemáme dokonavého protějšku. Máme sice dokonavá slovesa pobýti, odejíti, zajíti si a pod., ta se však neliší od základních sloves nedokonavých jen dokonavostí, nýbrž také konkretním významem předpony. Můžeme ovšem říci místo tatínek byl ve městě — tatínek pobyl ve městě, místo tatínek jel do města — tatínek odjel do města, tím však říkáme vždy něco navíc; v prvním případě zdůrazňujeme užitím omezovacího slovesa dokonavého obojí časovou hranici pobytu a poměrnou krátkost trvání, v druhém případě opět předponou ode- směr pryč atd.

Postavíme-li nyní proti sobě větný typ tatínek šel do města a tatínek je ve městě, je zřejmé, že rozdíl mezi oběma je nevelký a nepodstatný. Především lze obou typů užít o téže skutečnosti, rozdíl je jen v tom, který úsek je výslovně vyjádřen: v prvním případě je přímo vyjádřen první, nástup k činnosti, kdežto střední úsek, vlastní činnost, zůstává neoznačen a je dán jen nepřímo; v druhém naopak je výslovně dán úsek střední, činnost sama (i když její povaha není určena), první úsek pak jen nepřímo, jakoby „zavinutý“ v ní. Oba způsoby vyjádření se vzájemně zastupují. Otázky kam šel tatínek? a kde je tatínek? jsou zhruba souznačné. Na otázku kam šel? lze zcela dobře odpovědět je ve městě. Většinou však dáváme na obojí typ otázky odpověď se slovesem pohybovým: tatínek šel do města; volíme-li odpověď druhého typu, pak oslabujeme aspoň její kategoričnost, na př. tatínek je myslím ve městě, je asi ještě ve městě atp. Neboť, přesně vzato, můžeme pouze tvrdit, že otec do města odešel; že ve městě také skutečně je, se jen domýšlíme. Odpovědí tatínek je ve městě zaměnili bychom nepřesně fakt pouze předpokládaný, pravděpodobný, za fakt jistý. Je tedy vyjádření minulým časem slovesa pohybu se stanoviska mluvčího věrnější, přesnější než vyjádření přítomným tvarem slovesa býti.

Ještě jasnější je to v čase budoucím. Zeptáme-li se co bude dělat zítra tatínek?, obdržíme nejčastěji odpověď, že půjde n. pojede do města. Jestliže budoucí čas již sám o sobě vyjadřuje děj neskutečný, děj, jehož uskutečnění se pouze s jistotou předpokládá, obsahovala by odpověď, že otec bude ve městě, předpoklad hned dvojí: za prvé předpoklad, že se otcův úmysl jít (můj předpoklad, že otec půjde) opravdu uskuteční, za druhé pak, že se předpokládaná vlastní činnost uskuteční v plném rozsahu.

Je tedy i ve větách s jedním slovesem sloveso býti na místě především tehdy, když jde o děj v minulosti uzavřený, neboť jedině v tomto případě nemá vážného soupeře v primárních větách se slovesy pohybovými. V případech ostatních je pouhou příležitostnou variantou věrnějšího vyjádření slovesem pohybovým.

Tato snaha o omezení vazeb se slovesem býti na plán minulý, kterou jsme zjistili ve větách s jedním slovesem, stává se ve větách s infinitivem cílovým tendencí tak výraznou, že můžeme mluvit o pravidle. K oběma námi zjištěným momentům omezujícím užívání slovesa býti v daném významu na čas minulý, že totiž 1. slovesa pohybu věrněji obrážejí objektivní skutečnost se stanoviska mluvící osoby a že 2. jen v minulém čase je skutečná potřeba rozlišit mezi činností uzavřenou a neuzavřenou, přistupuje při infinitivních vazbách ještě moment další: že by totiž v budoucím čase tvar budu s infinitivem cílovým formálně zcela splynul s opisným tvořením normálního budoucího času sloves nedokonavých.

Proto se s vazbou slovesa býti s infinitivem cílovým setkáváme v čase budoucím jen velmi zřídka, nejčastěji ještě tam, kde tvar budoucího času má význam způsobový; na otázku kde je maminka? můžeme na př. odpovědět: bude (myslím někde) nakoupit, bude (možná) prát. [Jak patrno věta s nedokonavým slovesem je víceznačná: může znamenat prostě 1. asi pere (doma), 2. asi je (někde) prát (mimo dům), asi odešla prát.] Jen výjimečně může jít o vlastní futurum; řekneme na př. příteli, který nás opětovně zve k sobě na návštěvu, jehož jsme však již několikrát nezastali doma: To víš, já k tobě přijdu, a ty budeš zase někde nakoupit, dát si trhat zub jako onehdy atp.

Častěji se v nestylisovaných projevech mluvených setkáváme s vazbou slovesa býti s infinitivem v čase přítomném. Řekneme na př. jsou tady zvát na ples, je tady vybírat za elektriku, kluk je dneska zase někde tancovat, naši jsou dneska na loukách sušit seno a pod. Zejména často bývá cílový infinitiv v neúplných větách (výpustkových) odpovídajících na otázky s přítomným tvarem slovesa býti: Kde je maminka? Nakoupit, nakupovat, podojit atd. Tu ovšem by také mohlo jít o vypuštění slovesa pohybového: šla nakoupit, nakupovat, podojit atd., takže tyto případy nejsou průkazné. Posuzujeme-li přítomné a budoucí vazby slovesa býti s infinitivem s hlediska jazykové potřeby, mohli bychom říci, že tu vesměs jde o přesah vlastní úlohy, funkce cílových vazeb s býti, způsobený jednak tlakem systému, jednak i důvody jinými. V uvedeném případě budoucího času je zdůvodněn tento přesah tím, že nemáme t. zv. ‚skonalého‘ času budoucího a že jeho příležitostné náhrady budu mít nakoupeno nelze užít u sloves pohybu. Budeš nakoupit tu proto zastupuje nějaké »budeš odešlý nakoupit«. V stylisovaných mluvených projevech je možné v přítomném i budoucím čase jedině sloveso pohybu, a to pro přítomný čas minulý tvar slovesa pohybového, pro budoucí čas pak jednoduchý (nesložený) tvar budoucí. Tak na př. místo jsou tady zvát na ples řekneme v pečlivějším projevu přišli nás zvát (pozvat) na ples, místo tatínek je orat — tatínek jel orat n. oře — a podobně, v budoucím čase pak je pokušení podlehnout tlaku systému jen zcela nepatrné; tam, kde nevystačíme s vazbou půjdu, pojedu s infinitivem, především tam, kde jde o to vyjádřit skonalost v budoucnosti, vypomůžeme si vazbou jiného druhu. Na př. v uvedených příkladech na ojediněle se vyskýtající budoucí vazby býti s infinitivem cílovým bychom se vyjádřili normálně … a ty budeš někde za nákupem (po nákupech) n. budeš běhat po nákupech (při čemž bychom spojení budeš běhat chápali jako prosté složené futurum), ty si budeš dávat trhat zub (stejně tak) a pod.

Zůstává tedy vlastní oblastí vazeb slovesa býti s infinitivem cílovým minulý čas a jejich obecná potřebnost je dána tou okolností, že slovesa pohybu nemohou sama o sobě naznačit skutečnou uzavřenost souborně chápané činnosti. Nemůžeme proto užít na př. spojení otec šel navštívit nemocnou babičku, jestliže víme, že se již vrátil (nejde-li o souvislé vyprávění bez vztahu k přítomnosti mluvčího, jak jsme již upozornili výše) anebo že již zase odešel jinam. Tu právě má svůj opěrný bod vazba s byl: tatínek byl navštívit nemocnou babičku.

Právě tak ovšem nemůžeme užít v daném významu pohybového slovesa ani mimo spojení s infinitivem, ať již je cíl pohybu nevyjádřen anebo je vyjádřen jiným jazykovým prostředkem. Nemůžeme říci tatínek šel do města, na schůzi, na houby o skutečnosti dějově uzavřené, nýbrž jen tatínek byl ve městě, na schůzi, na houbách.

Vid slovesa v infinitivě nemá ovšem s uzavřeností či neuzavřeností souborného výrazu nic společného. Okolnost, zda užijeme v infinitivě slovesa dokonavého či nedokonavého, závisí jen na vidovém pojetí vlastní činnosti (srov. byla nakupovat, byla nakoupit).

Když jsme takto stanovili vlastní úlohu vazeb slovesa býti s infinitivem cílovým, v níž mají tyto vazby své zdůvodnění, položme si závěrem ještě otázku po nosnosti a dosahu těchto vazeb, po jejich rozprostranění v oblasti slovesných významů. Konkretně řečeno, lze užít této vazby u kteréhokoli slovesa, zcela bez omezení, anebo jsou snad tyto vazby vázány jen na určité významové kategorie (třídy) sloves? Odpověď na tuto otázku není nesnadná. Nejprve vyplývá již ze samé úlohy našich spojení vzhledem k cílovým vazbám sloves pohybových (z úlohy doplňovat jejich časový systém), že jsou vazby slovesa býti, resp. přesněji vazby minulých tvarů tohoto slovesa, zásadně možné jen u těch sloves, která se mohou spojovat s vlastními slovesy pohybu. Jsou to slovesa označující takové činnosti, které mohou být chápány jako cíl a smysl pohybu, tedy činnosti na vůli závislé a účelné. Srov. byl jsem se podívat na ten film, byl jsem se (vy)koupat, byl jsem si zahrát kopanou, byl jsem si dát šít šaty, byl jsem se trochu prospat, byl jsem si trochu odpočinout, byl jsem se pobavit atp. Proto na př. trpný stav se může octnout v našich vazbách jen v transposicích se slovesy dáti, nechati a pod., která zdůrazňují, že podmět tohoto stavu je sám jeho původcem (třebaže je stav bezprostředně způsobován činností druhého): chtěl jsem být ošetřen, tedy jsem se byl dát ošetřit, byl jsem se nechat ostříhat atp.

V tomto omezení lze užít v infinitivu naší vazby opět i sloves pohybu. Přistupuje tu však ještě podmínka další, t. j. aby byla činnost pohybu chápána jako vlastní cíl, jako účel sám sobě, nikoli jen jako prostředek k jinému cíli. Můžeme proto říci: byli jsme se projít, byli jsme běhat, jezdit, plavat atp., nikoli však byli jsme jít do města, byli jsme jet na výlet a pod.

Nespojují se proto se slovesem býti taková slovesa, která tíhnou k pojetí mimovolného děje nebo stavu a která se vymykají chápání děje jako účelu, jako cíle záměrného úsilí. Můžeme sice někdy užít v naší vazbě i sloves t. zv. stavových, můžeme na př. říci byl jsem stát ve frontě, byl jsem ležet v nemocnici, byl jsem spát na půdě, ovšem jen proto, že tu stání, ležení, spaní atp. pojímáme nikoli jako stavy, které by probíhaly nezávisle na naší vůli, nýbrž jako volní činnosti. Byl jsem ležet v nemocnici mohu proto říci jen v tom případě, když jsem o vlastní újmě šel nebo se dal dovézt do nemocnice, když jsem si sám lehl do nemocnice, nikoli však když jsem tam byl na př. v bezvědomí dopraven (nejde-li ovšem o záměrné skreslení skutečnosti).

Je pozoruhodné, že u sloves smyslového vnímání není možné užíti cílových vazeb, i když lze jinak těmto slovesům podkládat i význam záměrné aktivní činnosti a lze jich s tímto významem užít na př. i ve vedlejších větách účelových, závislých na hlavní větě se slovesem býti v našem významu. Složené věty typu byl jsem tam, abych to viděl na vlastní oči nemají protějšku ve vazbách infinitivních; tu je nutno sáhnout po slovese zřetelně akčním: byl jsem se na to podívat na vlastní oči. Souvisí to nepochybně s existencí osobních vazeb slovesa býti s infinitivem ve významu možnosti v jazyce lidovém a s jejich pronikáním i do jazyka spisovného, zejména hovorového. Máme na mysli vazby jako dnes jsou pěkně vidět hory, byl slyšet křik, ta polévka je cítit po celém domě, které v jazyce lidovém a v obecné češtině zatlačují staré vazby neosobní dnes je pěkně vidět hory, bylo slyšet křik, tu polévku je cítit. Toto přetváření neosobních vazeb v osobní, které i v jazyce hovorovém zastihujeme u sloves vnímání ve velikém měřítku, není proto brzděno existencí soujmenné vazby cílové; konkretně řečeno: protože neexistuje vazba byl jsem slyšet hudbu ve významu „byl jsem poslouchat hudbu“, je možné, aby se vazba bylo mě slyšet bez závady nahrazovala vazbou byl jsem slyšet.

Brání-li se přesto spisovný jazyk dosud osobním vazbám možnosti, má to své důvody především ve snaze zachovat aktivní charakter vazby a v tom, že se neosobní vazba možnosti dnes opírá o vazby bylo, je možné, lze, bylo lze slyšet hudbu, vzhledem k níž se konstrukce je, bylo slyšet hudbu může jevit jako výpustka. Na druhé straně existence osobních vazeb býti s infinitivem sloves smyslového vnímání s významem možnosti nedovoluje uplatňovat se takovým slovesům ve vazbách cílových i jen v mezích přesahu obvyklého u jiných sloves stavových.

Pokusili jsme se v tomto článku postihnout některé lexikálně-syntaktické rysy a souvislosti vazeb slovesa býti s infinitivem t. zv. cílovým a ukázat, jak tyto rysy souvisí se strukturním začleněním slovesa býti do tvarové soustavy sloves pohybových. Byli jsme přitom nuceni stručně objasnit úkol sloves pohybu a zaujmout stanovisko k otázce významové struktury t. zv. vazeb dvojího slovesa vůbec. Podařilo se nám doufáme prokázat, že vazba slovesa býti s infinitivem cílovým má mezi všemi cílovými vazbami svůj zvláštní charakter, daný její speciální úlohou, a že zasluhuje zevrubnějšího studia. Jsme ovšem přesvědčeni, že je stejně potřebí věnovat pozornost všem vazbám slovesa s infinitivem druhého slovesa a že je třeba problematiku těchto vazeb řešit souhrnně.

Naše řeč 5-6, ročník 33/1949

Předchozí Dš: Mevro

Následující Václav Merc: Lidové loutkové hry a jejich literární prameny