Zbylo sto tři

[Drobnosti]

Vykládali jsme na několika místech Naší řeči (5, 82; 6, 40, 161 a j.) o shodě mezi výrazem číselným a těmi členy větnými, které se k němu vztahují. Při všech těch výkladech měli jsme na zřeteli případy, kdy výraz číselný je spojen s výrazem předmětu počítaného (těch pět dětí, těch pět, pět nás odešlo — ti tři hoši, ti tři, my tři zůstali). Dotaz jednoho z našich čtenářů přiměl nás tentokrát k tomu, abychom se zabývali otázkou shody, jde-li o výraz číselný pouhý, bez jména věci počítané.

Takové případy, kdy ve funkci podmětu, ať gramatického či logického, stojí pouhá číslovka, vyskytují se v praxi jazykové dosti zřídka, a proto je těžko, abychom své výklady opřeli o doklady čerpané z písemnictví, jako jindy činíváme. Nezbývá než opříti se o vlastní jazykový cit, t. j. o svou praxi individuální, která ovšem není zase leč výslednicí kolektivní praxe současné. Řídkost případů, o něž tu jde, brání arci, aby se tu jazykový cit individuální neutvrdil tak pevně jako v případech často se vyskytujících, a proto možná úsudek náš v této věci nebude naráz a ve všem definitivní.

Číslovkový výraz o sobě vyskytuje se nejčastěji při výkonech počtářských. Nejméně rozpaků působí číslovky jednoduché od pěti počínajíc a číslovky složené s -náct, -cet, -desát. Přísudkové jméno (příčestí) má jako u číslovek s počítaným předmětem tvar střední, na příklad (sto) sedm zbylo, (sto) dvanáct bylo odečteno, (tři sta) jedenapadesát bylo násobeno (děleno) třemi; odkazujeme-li na číslo již dříve vyslovené ukazovacím zájmenem ten, je zájmeno v 2. pádě, jako by šlo o počítaný předmět, na př.: kdyby se těch sto dvanáct odečtlo (násobilo atd.), musilo by vyjít těch pět. Číslovky adjektivní 1—4 nabývají v tomto případě funkce substantivní (při čemž 1 = jedna, 2 = dvě) a tím se pak řídí i gramatická shoda; na př.: nahoře byly čtyři, tři se odečtly (když se ty tři odečtly), zbyla jedna; tu jednu napíšeme; byly-li ty dvě násobeny dvěma, musily vyjít čtyři. V tom ve všem není nesnází.

Ty začínají především u takových čísel složených, jejichž posledním členem je právě jedna z uvedených číslovek adjektivních, na př. sto jedna, tři sta dvě atd. Podle dnešní praxe se zdá, že se i takovéto číslovky konformují prostě s číslovkami vyššími než 4 a že jméno přísudkové má snahu míti i při nich tvar střední; na př.: nahoře bylo sto tři, sto dvě bylo odečteno, zbylo sto jedna; kdyby se dvě stě dělilo dvěma, vyšlo by sto jedna. Je-li takováto shoda v tomto případě nedost zaručená, je nemožná, odkazujeme-li na takové číslo jako na známé zájmenem ten: tu asi stěží lze se vyjádřiti jinak než při nesložených číslovkách 1—4, totiž: když se ty sto dvě odečtly, když se ta sto jedna přičtla a třemi násobila, vyšly ty čtyři sta tři.

Nesnáz podobného rázu vzniká, jde-li o číslovky, které se kolísají mezi platností číslovkovou (příslovečnou) a substantivní, t. j. počítá-li se na sta a tisíce bez číslovek dalších. Jde-li o sta, pokládá se číslovka za příslovce (t. j. přísudkové jméno je v rodě středním), nejen když je sto určeno číslovkou substantivní (t. j. od pěti výše), na př. pět set bylo odečteno, nýbrž i ve spojení s číslovkami adjektivními (1—4), na př. tři sta bylo odečteno (ne: byla odečtena) a zbylo dvě stě. Ve shodě s tím i zájmeno ukazovací bývá v genitivě; na př.: když těch tři sta bylo odečteno (řidčeji, s pojetím substantivním: když ta tři sta byla odečtena).

Naproti tomu u číslovky tisíc převládá pojetí substantivní; proto nejobyčejnější způsob shody je: dva tisíce byly odečteny, ty tři tisíce zbyly.

Kromě počítání se užívá číslovek bez předmětu počítaného zřídka. Má-li se v další řeči vysloviti číslovka (z úspory) bez opakování počítaného předmětu, bývá v češtině na rozdíl od jiných jazyků užito (kromě číslovek adjektivních) zpravidla aspoň genitivu zájmena; na př. le régiment comptait 3000 soldats, deux cents sont tombés = pluk měl 3000 vojáků, dvě stě jich padlo. Ale i když genitiv zájmena je vynechán, je přísudek v rodě středním; na př.: bylo 3500 vojáků, (z těch) dvě stě padlo, tři sta bylo zajato, tři tisíce se (jich) vrátilo. Jinak se užívá prostých číslovek sto a tisíc mimo výkony početní, leda znamenají-li peníze (při čemž se zamlčuje z úspory jednotka měnová právě běžná). V tomto případě se pokládá číslovka sto zpravidla (zvláště tane-li mluvícímu na mysli hodnota jako jednotka, na př. stokoruna), tisíc vždycky za jméno podstatné. Na př.: ztratila se mi (obec. ztratily se mi) tři sta (= tři stovky) n. sešlo se na to tři sta (t. j. po menších částkách), právě ta tři sta mi potom scházela (obec. ty tři sta mi scházely); tři tisíce jsou v pekle, ty čtyři tisíce mi zrovna scházely.

Táž shoda by měla býti i při výraze dvě stě. Protože jde o substantivum rodu středního (sto), měly by býti výrazy, které se s ním shodují, také v rodě středním, a protože (kromě výrazů dvě, obě) není výrazů rázu adjektivního, která by měla duál, ovšem v plurále. Mělo by se říkati tedy: ta dvě stě, která dal za tu krávu, ho do smrti mrzela. Ale větu takto ustrojenou by stěží který Čech z úst vypustil. Opakuje se tu podobný zjev jako při shodě ve větném typu »Řecko a Srbsko zvítězily« (v. NŘ. 4, 42). Protože případy gramatické shody tohoto způsobu jako »ta tři sta ho mrzela« se v praxi spisovné vyskytují vůbec velmi zřídka a protože kromě toho tvar dvě stě neposkytuje pro ideální shodu ta, která, mrzela ani té formální opory jako tvar sta s koncovým -a, vítězí tu shoda podle zásad řeči obecné, která těchto nesnází nepociťuje, protože si zuniformovala shodu v množném čísle na jediný tvar = ženský (ty, který, mrzely). Proto by bylo i v spisovném jazyce asi těžko se v tomto případě vyjádřiti jinak než »ty dvě stě, které dal za tu krávu, ho do smrti mrzely«.

Naše řeč 3, ročník 10/1926

Předchozí Václav Flajšhans: Noví svatí

Následující Prostý, prostný