Usnésti se na něčem, usnésti něco

lj

[Okénko z naší poradny]

Čteme-li v denním tisku na příklad, že se mládež spontánně usnesla na resoluci, a v jiné zprávě zase, že definitivní organisační strukturu odborů usnese všeodborový sjezd, všimneme si, že v prvé větě je zvratné sloveso usnésti se s vazbou předložkovou, v druhé pak sloveso usnésti se 4. pádem. Význam je v obou případech zřejmě stejný a je otázka, zda jsou oba způsoby vyjádření stejně správné.

Příruční slovník uvádí spojení usnésti se na něčem nebo o něčem a usnésti něco vedle sebe jako významově stejná, u spojení usnésti něco však poznamenává, že je řidší. Souvislost mezi oběma spojeními bychom snad mohli najít v tom, že od slovesa usnésti se (na něčem) je neosobní trpný rod bylo usneseno, je usneseno. Tento trpný rod bylo usneseno je pak stejný jako trpné rody bylo navrženo, dohodnuto, smluveno atd., tedy trpné rody sloves přechodných, t. j. takových, která mají předmět ve 4. pádě. Podle nich potom — jako navrhnouti něco, dohodnouti něco, smluviti něco — vzniká i usnésti něco. Literárním dokladem užití slovesa usnésti se 4. pádem je na př. doklad z Josefa Hory: Usnesme alespoň, bratři, resoluci. Můžeme pomýšlet i na to, že tu působila také dvojice sloves rozhodnouti se — rozhodnouti. — Vazba slovesa usnésti se 4. pádem má tu výhodu, že nám dává možnost tvořit osobní vazbu trpnou, v níž je vyjádřena mluvnickým podmětem věc, jíž se usnesení týká, a nemusí být vyjádřen činitel (na př.: Tento zákon byl usnesen).

Sloveso usnésti se 4. pádem není nijak nové, třebaže je neuvádí ani slovník Jungmannův, ani Kottův. V lexikálních sbírkách Ústavu pro jazyk český najdeme pro toto spojení doklady už z autorů národního obrození, na př. S. K. Macháčka, později z Viléma Mrštíka, El. Krásnohorské, Vrchlického a j. Nové doklady na přechodné sloveso usnésti něco se objevují i v poslední době, možno dokonce říci, že jich v poslední době přibývá, ale spojení usnésti se na něčem je stále ještě častější, běžnější a obvyklejší.

Naše řeč 1-2, ročník 38/1954

Předchozí Dš: Reálka

Následující Jaroslav Kuchař: Dva živé typy tvoření odborných názvů