Není pravdou, že…

[Drobnosti]

Tak začínávají právnické opravy novinářských zpráv. Lidé, kteří se snaží mluviti ‚správně‘, říkají tak také, třebas na př. i ve větě kladné, »to je pravdou« a pod. Čechovi, který si zachoval po předcích trochu jazykového citu, je to všecko protivné; řekne »(to) není pravda«, »(to) je pravda« a pod. Ba, snad ještě ani nikdo u nás neřekl »to je lží«, každý říká snad posud »to je lež« (ovšem ne před nebezpečnými svědky nebo dokonce písemně, jsou prý na to paragrafy). V A. Zet, Pondělníku, čtli jsme dokonce 20. 1. o sošce předhistorické Venuše, nalezené prý na Moravě, že o ní »prohlásil profesor X. (píšeme X., poněvadž pochybujeme, že by profesor, o kterého jde, tak mluvil), že je to se vší určitostí padělkem, zhotoveným však z pravé mamutí kosti«. Rádi bychom viděli Čecha, který by na př. v obchodě, do kterého zašel, o zboží mu předloženém řekl »to je šmejdem«, ne »to je šmejd«, nebo o penízi mu podávaném »to je falešnou pětikorunou«, ne »to je falešná pětikoruna«. Zvěčnělý Ertl o těchto věcech napsal obsáhlý výklad v 6. ročn. N. řeči (»Je voják, či je vojákem?«). Snad ani nemusíme laskavé čtenáře vybízeti, aby si jej přečtli; v této věci, jako v tolika jiných, postačí rada »mluv a piš tak, jak mluví nebo mluvívala s tebou tvá matka, a jak s ní mluvíš ty sám«.

Naše řeč 2, ročník 14/1930

Předchozí Koun

Následující Pindík