Z dílny slovnikářovy

V. Flajšhans

[Články]

S rostoucí vzdělaností a rostoucím také počtem vzdělanců roste i potřeba rozmnožovati jazykový poklad národní, aby postačil jednak novému odbornému názvosloví, jednak vytříbenější a zjemnělejší mluvě básnické. To se děje několikerým způsobem; hlavní pramen těchto přírůstků je nové tvoření dobrých básníků i spisovatelů vůbec; pohodlnější je přijímati nová slova z cizích, již pokročilejších jazyků; nejčastěji však přijímají spisovatelé slova nová ze svého rodného nářečí, ale tu bývá potřebí srovnati je hláskově s řečí spisovnou.

Naši buditelé před sto lety si počínali jinak; přijímali slova potřebná z ostatních jazyků slovanských, zejména z nejbližší polštiny a z nejbohatší ruštiny. A obraceli se zrovna tak často i k starým našim spisům, zejména k slovníkům, rukopisům XIV. a XV. století. Několik slov o tomto posledním prameni snad nebude zbytečných.

Tyto staročeské slovníky vydal 1833 Václav Hanka ve známé „Zbírce nejdávnějších slovníků“. A tato jeho, poměrně nejcennější kniha sebrala sama závěrkem veškerá stará česká slova, tehdy známá, ze všech textů v abecedním rejstříku, a toho užívali vydatně hlavní tehdy pracovníci na tomto poli, Jos. Jungmann a J. S. Presl.

Užívali k obohacení chudého jazyka hlavně dvou největších slovníků — t. zv. Rozkochaného, věcného, a t. zv. Velešína, opisu z r. 1458, abecedního; oba byly latinskočeské. O tomto druhém slovníku vyložíme zevrubněji.

Celou tuto knihu Hankovu, ještě podnes nezbytnou, odsoudil velmi ostře téhož roku 1833 tehdejší redaktor časopisu Musea (na str. 461), vytýkaje jednak množství chyb tiskových, dále velikou neúplnost (zejména názvů právních z listin) a konečně i hlavně to, že Hanka nepřipojil výkladu ani k českým ani k latinským výrazům, velmi často naprosto nepochopitelným. Kritik uvedl z Rozkochaného příkladem dvě slova „chořeluk lupete“ a „chomodrž drula“, kde je výraz český i latinský stejně nesrozumitelný, a dodal, že tak nemožných slov je „na sta jiných“, zajisté správně.

Ale že opravit a vyložit tato dvě slova není snadné, ukazuje po 70 letech Gebauerův Slovník staročeský, kdež o těchto právě slovech („a na sta jiných“) mistr staré češtiny nevěděl podstatně nic více než Hanka,[1] — a dále konečně redaktor Musejníka sám, jenž v úvodní větě užívá slova „na zvíce“, což je právě taková „potvora“ slovní, jaké vytýká Hankovi (vzniklo chybným čtením stč. „naywiecze“).

Jestliže kritik takto obě své hlavní výtky, neúplnost a nezpracování látky, značně upřílišil, neviděl zato a nevytkl dvě nejtěžší vady Hankovy Zbírky, ač byl na ně upozorněn již Dobrovským a Kopitarem. Nejhrubší vada jsou zajisté falsa XIX. století: Evang. svatojanské, glossy v Mater verborum a v Žaltáři musejním, jež jsou otištěny tu textem úplně; z ostatních fals jsou přijata jednotlivá hesla do závěrečného rejstříku (Palacký těch fals výslovně bránil a 1840 úplněji a lépe vydal, spolu se Šafaříkem). A druhá, rovněž důležitá vada je, že Hanka mnoho vynechal, zejména texty latinské, ale i česká hesla, kde je nedovedl přečísti. Ještě dnes straší ta falsa u moderního romanopisce v knize „Komu pochodeň?“

Velikou část těchto chyb, jež působily i na české názvosloví Preslovo[2] a Jungmannovo, bylo možno opraviti po 60 letech nálezem a vydáním slovníku Klaretova, jímž Rozkochaný byl opraven. Menčík si tou knihou získal velikou zásluhu. Ale oba posuzovatelé odborní, u nás Kott, v Berlíně slavista Jagić, shledali s úžasem, že počet záhadných slov stoupl, místo aby se zmenšil. Kott 1893 v témž Musejníku vypočítal (na str. 289/290) znovu v písmeně z padesát slov neznámých a vyslovil totéž přání, aby se někdo pokusil „poklad tak veliký a důležitý“ zpřístupniti abecedním seznamem a vysvětlením. Totéž pověděl Jagić.

Ovšem i mnozí odborníci pokládají luštění těchto záhadných „potvor“ za marné a zbytečné, přijímají i chybné názvosloví asi jako vžité již nové chyby „majitel“ atp.; domnívají se, že je nemožné zjistiti tvar původní, když nová vydání jsou všechna do jisté míry nedostatečná a původní rukopisy, zvláště v soukromých rukou, často nedostupné.

Těmto skeptikům, kteří zajisté mají z veliké části pravdu, nyní se nabízí cesta schůdná každému. Je pravda, že zvláště v dobách nynějších hrozí (ano již nastala) ztráta mnohých důležitých rukopisů a na rukopisné opisy těchto originálů nelze vždy spolehnouti. Ale moderní způsob fotografie dává možnost nejenom vše ve věrném faksimile zachovat, nýbrž i dává takřka tyto vzácné originály samy do rukou pracovníka, takže jich lze v úplném pohodlí a klidu mnohem lépe a vydatněji užívati, nežli dříve bylo vůbec možno.

Je velikou zásluhou profesora B. Ryby, že sbírka těchto snímků, kterou založila Česká akademie, vzrostla jeho neúnavnou prací již na tisíce čísel. Jak tato akademická sbírka snímků rukopisných ulehčuje práci, ukazuji právě na t. zv. slovníku Velešínově, jenž byl vydán Hankou v oné Zbírce a jehož nové dva opisy jsou sice lepší než otisk 1833, ale přece nikterak nepostačují. Díky prof. Rybovi mohu zde ukázati na základě akademických fotografií, jak možno nyní opravovati.

Hankovo vydání Velešína[3] má všechny znaky Hankových edicí. Již první pohled na snímky ukazuje, že dochovaný rkp. pochází z XV. století. A že užil Klareta i mammotrektů z konce XIV. stol., je rovněž patrno. Hanka však v úvodě (na str. XIV) klade originál k r. 1358 a opis nynější do r. 1558; obojí datum je zcela mylné, ježto závěrek textu končí jen slovy „anno domini etc. LVIII“. Sám na témž místě Hanka vykládá, jak chybný je tento opis a že na mnohých místech mohl jej opraviti jenom s pomocí t. zv. Rozkochaného. To je pravda; na př. nesmyslné „knyzdiel“ opravil podle Klareta správně v „brýžděl“, za chybné rukopisné „lysenci“ dosadil správné „ksenci“, za chybné „magy“ „marstwie“ položil správně „manský“ „manstvie“, za chybné „repec“ dobře „třepec“ atd., ale tato správná znění pokládá — a musí pokládati — čtenář za čtení rukopisné, arci mylně. Některé jeho opravy však kazí správné čtení rukopisné: místo „odúmrl“ otiskuje chybně „odúmrt“, chybné rukopisné „zobonie“ opravuje v nesmyslné „zabonie“ místo správného „zobánie“ = voramen, za správné „prus“ (sonipes) navrhuje chybné „trus“ atd. atd. Docela chybně čte „brnka“ m. „baňka“, „draha“ m. „drahy“, „lalek“ m. „lelek“ atd.

Ale to by nebyla chyba nejhlavnější; rukopis sám je skutečně velmi chybný, na nějaké chybě více nebo méně již nesejde; v rukopise čteme někdy skupiny i jednotlivá slova několikrát, zpravidla vždy s jinou chybou. Na př. lt. mucro překládá chybně „poklono“ a Hanka v rejstříku dobře navrhuje opravu „plekno“; ale toto správné „plekno“ uvádí Hanka (na str. 138) k chybnému lat. „mutro“, aniž tuto latinskou chybu rukopisnou opravil. Není ovšem podivné, že ponechal za „lucio“ chybné a nesmyslné „citice“, jež pak odtud a z jeho rejstříku vniklo do našich slovníků; neboť správné ščíčě (mladá štika) ukázalo teprve Menčíkovo vydání Klareta.

Hlavní však chybou Hankovou jsou četná vynechání, jimiž je čtenář uváděn v omyl nejčastěji. Tak na př. na str. 110 jsou vynechána čtyři hesla za sebou (najímač … zastihl jsem), rovněž čtyři na str. 124 (potáč … mochodrž), na str. 126 tři atd. Spíše již čtenář odpustí vynechání hesel jen latinských, jehož se Hanka dopouštěl ve své Zbírce i v Bohemáři, Nomenklatoru atd.

A rovněž vadí Hankovy přídavky; u nich někdy sice možno soudit, že jsou přijaty ze slovníku Rozkochaného nebo z nějakého mammotrektu, ale jistoty čtenář arci nemá a pokládá je bona fide za čtení rukopisné. Tak na př. na str. 122 otiskuje Hanka „disperdite (chybně, m. dispertite) lingue rozdieleny jazyky“, což je patrný citát z mammotrektu ke Skutkům apošt. II, 3 — ale slovo „jazyky“ se v rukopise nečte; z kterého mammotrektu je Hanka vzal, čtenář se nedoví.

Čtenář vidí, že práce našich buditelských slovnikářů nebyla lehká. Byla jistě záslužná a hodí se nám ještě dnes. Leckdo by si mohl mysliti, že slova jako na př. vlak, rozhlas atd. vyrostla s těmi novými věcmi; nikoli, jsou stará, ale je jich užito v novém významu. A rukopisy nově nalezenými roste stále možnost opraviti chyby staré a rozšířiti slovní zásobu dnešního jazyka ze starého dědictví. To právě nyní umožnila každému nová sbírka akademická. Je to důležité zvláště v této době válečné; nikdo z nás neví, kolik ze starého rukopisného dědictví zbude našim potomkům.

Ale slovnikář je vděčen i za malý krůček, jejž mu tato sbírka umožňuje učinit. Zmínil jsem se ze začátku o těch dvou slovech, jež přední historik a Hankův kritik uvedl jako vzor chyb. O chořeluku víme nyní něco maličko více — rukopis jiný má „hořeluk“, což sice není o mnoho lepší, ale přece jen může vésti k lepšímu výkladu budoucně. Druhé slovo, chomodrž, zatím nabylo jiných dokladů z Husa; v rkp. Postily je věcný výklad (lat. drula bylo neznámo), že jde o staročeskou hru, nyní zvanou „na slepou bábu“, ale heslo samo tam zní „mochodrž“, r. 1564 však tiskař Postily vytiskl nemožné „chodomrež“: máme tedy tři varianty a víme, oč jde. Z fotografického snímku Velešína však vidíme, že mezi těmi (u Hanky na str. 124) vynechanými čtyřmi slovy je také „drula mochodrž“. A tento doklad právě zajišťuje rukopisné znění Husovo — etymolog může nyní pracovati na bezpečném základě.

To, co se zde takto ukazuje na slově jediném, platí ovšem i o stu jiných. Čtenář vidí, jak důležité by bylo nové vydání slovníku Velešínova, jež všichni čekáme od neúnavného B. Ryby. Jistě k němu přibere i druhý, největší nyní stč. slovník, zvaný Klementinský (rkp. sign. XVII F 31), dosud nevydaný. Tohoto slovníku sice, se zkratkou Lexicon vetus, užil již velikou měrou 1851 F. L. Čelakovský v svých „Dodavcích“ k slovníku Jungmannovu, ale jednak nedovedl některé chyby opravit, jednak obtížnější slova vynechal. Tento slovník spolu s Velešínem ukazuje, že se slovnikářská práce XV. století týkala vlastně jen nového, abecedního pořádku, ale látka že byla jen nepatrně rozšířena a přejata celkem z věcného sebrání Klaretova za doby Karlovy. To ovšem lépe ukáže nový vydavatel, stejně povolaný jako vyvolený.

Naše řeč 1, ročník 29/1945

Předchozí V. Machek: Oholuj

Následující Vladimír Šmilauer: Lidské typy v lidovém jazyku