Pořádek slov v češtině

Jaroslav Moravec (Leningrad)

[Posudky a zprávy]

(Kandidátská disertace z českého jazyka v Kyjevě)

Slovanská filologie v Sovětském svazu nyní po dlouhé době stagnace, způsobené záporným postojem Marrovy školy k otázkám slovanské jazykové příbuznosti, vstupuje do doby svého vzestupu. Stalinovy stati, zejména jeho zdůraznění významu slavistiky, vzbudily znovu živý zájem o problémy slovanské jazykovědy. Pracuje se na srovnávací mluvnici slovanských jazyků, otázky slavistiky mají význačné místo při jazykovědných zasedáních v Moskvě, Leningradě, Kyjevě. Na příklad v Kyjevě si Jazykovědný ústav bere za úkol prostudovat kvantitativní změny v slovanských jazycích lidových demokracií a prof. Bulachovskij zpracovává otázky slovanského přízvuku.

Příspěvkem k rozvoji sovětské slavistiky je i disertační práce k získání vědecké kvalifikace kandidáta filologických věd, nazvaná Pořádek slov v české próze první poloviny 19. století a podaná V. T. Kolomijcovou.[1] Disertace byla obhájena v Kyjevě 6. II. 1950. Vedoucím učitelem V. T. Kolomijcové byl prof. L. A. Bulachovskij.

Autorka disertace „analysuje problém pořádku slov v českém jazyce první poloviny 19. stol. Snaží se určit vztahy pořádku slov a pořádku vět jednoduchých v souvětí k významové výstavbě“.[2] Za základ práce byla vzata these dialektického materialismu o jednotě formy a obsahu.

Disertace má tři díly a doslov. První díl, „Problematika otázky“, podává historický nástin vědeckého řešení otázky slovosledu v jazykovědě slovanské, hlavně pak české, a stanoví hlavní metodologické a metodické principy disertační práce. V druhé části práce, „Pořádek slov ve větě jednoduché“, se autorka zabývá zákonitostmi vztahu pořádku hlavních a vedlejších členů věty jednoduché k její významové výstavbě. V třetí části, „Pořádek slov a jednoduchých vět v souvětí“, zkoumají se zákonitosti pořádku slov v podřadných a souřadných souvětích. „Doslov“ podává nejobecnější zásady pořádku slov v češtině.

Jednou z hlavních thesí V. T. Kolomijcové je zjištění získané na základě užitého materiálu, že pořádek slov spolu s větným přízvukem a intonací na jedné straně a tvaroslovné prostředky (vyjádření větného obsahu) na straně druhé nejen se vzájemně doplňují, ale často se mohou navzájem ve svých funkcích zaměňovat — a to ještě více sbližuje tyto dvě rozdílné kategorie větotvorných prostředků. Autorka disertace odmítá striktní oddělování pořádku slov v slovanských jazycích od jiných mluvnických prostředků a navrhuje, aby „pořádek slov byl uznán za mluvnický prostředek, jehož zvláštnost v slovanských jazycích spočívá v tom, že jeho významové funkce se zde omezují skoro výlučně na subjektivní stránku větné sémantiky, kdežto tvaroslovné prostředky vyjadřují v těchto jazycích objektivní (věcnou) a v některých případech i subjektivní stránku sémantiky“.[3]

Máme-li vytknout některé nedostatky této práce, je třeba si uvědomit těžkosti, které autorka musela překonat při získávání textů i odborné české literatury v Kyjevě, jehož knihovny byly zničeny válkou. Hlavním nedostatkem disertace je slabá historická a sociálně kulturní charakteristika doby. Ta měla odůvodnit výběr thematu a výběr českých literárních pramenů, na jejichž základě byl rozbor proveden. Výběr textů (několik děl Jungmannových, Tylových, Máchových a B. Němcové) je příliš úzký k propracování tak široké problematiky thematu a je příliš různorodý stylisticky, aby mohl být základem k přesvědčivému důkazu zákonitostí českého pořádku slov. Velmi sporným místem práce jsou autorčiny vývody o české intonaci v první polovině 19. stol., poněvadž ilustrační materiál je nepřesvědčivý a chybí vysvětlení, jakým způsobem autorka k svým závěrům dospěla.

Disertační práce V. T. Kolomijcové má s druhé strany nesporně cenu jako důležitý přínos k otázce pořadu slov, jeho významových funkcí a jeho vztahu k ostatním výrazovým prostředkům v slovanských jazycích. Přitom je to jedna z nejaktuálnějších a nejméně propracovaných otázek slovanské jazykovědy. Výsledky práce byly všemi oponenty jednohlasně přijaty.

Se stanoviska české jazykovědy je tato práce významná nejen jako konkretní přínos k dějinám českého spisovného jazyka v oblasti dosud nejméně zpracované, ale i jako další popud ke spolupráci československých a sovětských linguistů na společných problémech a k společné výměně zkušeností, k vzájemnému obohacování vědy sovětské i naší v jednotné frontě pokrokové jazykovědy, jejíž cestu tak jasně vyznačil veliký Stalin.

Naše řeč 1-2, ročník 35/1951

Předchozí Fr. Váhala: Zlepšujeme vyučování mateřštině

Následující Red.: Zprávy o sovětské jazykovědě