Ujíti

[Hovorna]

(L. Č.) Že by byl germanismus, říkáme-li o něčem, co se nepříčí příliš našim požadavkům, že to »ujde« (to děvče ujde), nevěříme; ujíti se přece nekryje s něm. angehn. Spíše by se mohlo mluviti o napodobenině franc. passer (přecházeti, míjeti), jež mívá i týž význam, kdyby takový vliv byl jinak pravděpodobný. Starých dokladů toho významu neznáme, ani v písemnictví se neobjevují častěji; Jungmann i Kott jej znají jen z lidové mluvy, ale užila tak slovesa ujíti na př. Němcová (v 5. hl. Babičky na otázku paní kněžny, poslouchají-li děti, praví babička: No, ujde to s nimi; někdy ovšem —) a Neruda (na otázku, zpívá-li kdosi dobře, zní odpověď: Pro hospodu by to ještě ušlo, jen že… hned po první písni úplně ochraptí; Arabesky 1864, 60). Významové východiště je asi »ujíti, odejíti jen tak, bez výčitky, bez trestu«; Slováci říkají na př. ‚mladému všetko ujde‘ (= projde bez pokárání, bez trestu). Tyto významy vznikly snad v lidové mluvě dosti pozdě, takže nenašly přístupu do písemnictví, když se v 16. a 17. století budovaly hlavní základy spisovné češtiny, ale za nesprávné je nemáme; konečný soud o jejich stáří by však nesměl přehlížeti, že jde o významy, které se objevují především v hovoru denního života, jejž z písemnictví staršího známe velmi kuse. Tvar ‚ujde‘ je vl. dokonavý, ale nabyl významu zdánlivě nedokonavého podobně jako rčení ‚kabát dobře padne, on vše dovede‘ a j., o nichž jsme mluvili 3, 16; 4, 240; 5, 310; tvar nedokonavý ‚ucházeti‘ je v tomto smyslu zřídka slýchati. Nutný je ovšem v příčestí ucházející (franc. passable); ‚ujdoucí děvče‘ by pravý Čech nedovedl říci, jako neřekne ‚padnoucí kabát‘. Mimochodem: stejně nemožné ‚dovedoucí‘ (6, 115) jsme čtli několikrát v Böhnlově »Chlapíku«.

Naše řeč 7, ročník 9/1925

Předchozí Škvrně

Následující Všemožný