[Hovorna]
(K. M.) Přídavná jména ze dvou stejných přídavných jmen nejsou nic tak absurdního, ani v jazyce tuze vzácného. Jsou to t. zv. složeniny kopulativní, nazývané tak proto, že oba členy v jednotu sloučené jsou tu proti jiným složeninám v poměru slučovacím neboli kopulativním. Takové složeniny jsou na př. svatosvatý (svatosvatá pravda), jistojistý (jistojistá pravda), pouhopouhý (p. výmysl), čiročirý (čiročirá lež). Základem takových složenin jsou dva výrazy totožné, kopulativně složené k tomu cíli, aby význam výrazu, o nějž běží, byl zesílen. Jako říkáme »šel a šel« (= šel dlouho, bez ustání), »nemohu a nemohu« (= naprosto nemohu), »div a div« (= div nad divy), tak také a s týmž významem lze říkati »žádný a žádný« (= pražádný), »všude bylo pusto a pusto« (= načisto pusto) atd. Tento vzmocňovací význam zůstává pak i přídavným jménům složeným z těchto prvků anebo podle hotových složenin utvořeným; svatosvatá pravda je tedy pravda tak svatá, že ani světější býti nemůže, čiročirá lež je lež tak čirá (= zřejmá), že si nelze ani čiřejší pomysliti atd. V tom smyslu a nic proti duchu jazyka mohli bychom utvořiti přídavné jméno černočerný, kdybychom chtěli mluvit na př. o černočerné zradě, anebo i bílobílý, kdyby byla řeč na př. o bílobílé pláni sněhové, na níž není viděti nic než bílo a bílo. Složenina bílobílý tedy možná je a má smysl zcela dobrý. V případě uvedeném v dotaze jde ovšem o jiný poněkud význam adjektiva bílobílý, třeba způsob složení je formálně týž; ale ani v tom významu nepokládáme příd. jméno bílobílý za slovo nesprávné anebo absurdní. Nazývá-li se signálový terč, jehož jedna plocha je bílá a druhá červená, červenobílý, není viděti, proč by se jiný takový terč, jehož přední i zadní plocha je bílá, nemohl nazývati bílobílý. Za daných okolností (na př. v staniční službě, kde se užívá také terčů červenobílých) bude se mu jistě zcela správně rozuměti a se stanoviště jazykového nelze proti němu namítati nic.
Předchozí Quido Hodura: O českém jazyce
Následující Hrůzlivý