Půvab vlastního jazyka

[Posudky a zprávy]

Na tuto otázku hledí dáti odpověď Emil Černaj v článku »Zur Psychologie landläufiger Sprachästhetik«, jenž vyšel v Zeitschrift für Ästhetik und allgem. Kunstwissenschaft, 18, 1924, str. 344—364. Černaj připomíná úsudek něm. humanisty J. Butzbacha (1477 až 1526), který koncem 15. stol. procestoval Čechy a v knize o svých potulkách světem (Odoeporicon) uvádí také český otčenáš jako příklad mluvy »barbarské«. Proti němu staví Adelungovu předmluvu k slovníku K. J. Thama (1799), kde se čeština velebí slovy nejvřelejšími. Čechové pak prý zase hanívají maďarštinu, tolik od Maďarů milovanou. Hledaje důvody toho, nespokojuje se Černaj jen konstatováním, že nenávist činí slepým k přednostem nepřítelovým a ješitná sebeláska dodává tím více lesku vlastním přednostem. Černaj upozorňuje, že slova jazyka nám běžného artikulujeme snáze a plynněji, že je můžeme »motoricky lépe chutnati« a že se cvikem stává i jejich zvuk diferencovanějším. S takovými slovy se vybavuje komplex představ, celé jejich asociační okolí se probouzí při jejich vyslovení a to je činí bohatšími než výrazy, u nichž známe jen význam logicko-pojmový. Soubor těchto činitelů, vstupujících se slovem do vědomí mluvícího, jmenuje se v novější psychologii »sféra«. Ve sféře slov z mateřské mluvy bývají i vzpomínky z mládí. Černajovi, jenž je sám z rodiny německo-české, vybavují se při slově Berg vzpomínky na hory domova, na koboldy a skřítky z pohádek v mládí slýchaných, kdežto zvuk toho slova v něm vzbuzuje dojem kompaktní masy; skupina hlásek rg je mu výrazem kamení uvnitř hory (»jako bych motykou kopal v kamenité zemi«), a když se jeho pozornost soustředí na počáteční hlásky be, má dojem měkkého povrchu zemitého. Při delším slově Gebirge vidí komplex větší, a zvláště hláska i mu připomíná jednotlivé hroty, vrcholky. — Český název hora je Černajovi asociován s lidovou písní, v níž se tesknou melodií vyjadřuje touha po vzdálené milence. Obě samohlásky jsou otevřené, ale různě přízvučné, a Černaj vidí pří vyslovení měkkou linii stoupající a zase sestupnou; hláska r dodává slovu dojmu »něčeho, co cítím jako zemi«. — Maďarské hegy (vysl. heď), pronášené jedním vyražením hlasu, značí předmět pevný, kompaktní; při ď má Černaj svalový pocit, »jako bych lopatou urovnával nasypaný pahorek«, a celé slovo provází u něho představa prohlubní na svahu hory i lesa a křoví na jejím povrchu. — K těmto třem různojazyčným názvům hory připojuje autor ještě poznámky o čes. a něm. označení stromu. Baum i strom stojí pevně v zemi, hláskou -m je do ní přímo tlačíme; u ‚Baum‘ vidí autor kulaté obrysy, kdežto u slova ‚strom‘ se mu vnucuje obraz větví a listí (ostré s, tvrdé t, vibrování jazyka).

Černaj je si vědom toho, že většina slov není výsledkem uměleckého ponoření do podstaty předmětu, že slova často mění svůj význam a že je zhusta mnoho homonym pro jeden předmět. Ale pojem má prý vždy bohatý výběr znaků, na př. hora: kamenitá půda, obrysy na horizontu, prolákliny na svahu a pod. Podstatný obsah pojmu hora jest vyvýšenina půdy nad okolí. Tento společný základ se pak vyjadřuje různým hláskovým materiálem: hora opisuje podobu té vyvýšeniny, Berg vyslovuje kamenitý vnitřek, hegy měkkou půdu na povrchu.

Jak viděti, Černaj vychází z přesvědčení o zvláštním vztahu mezi předměty a jejich názvy. Není to názor nový, neboť od Platonova Kratyla byla opět a opět pronášena mínění, že jazyky označují předměty hláskami, které vzbuzují dojem podobný dojmu předmětu na mysl. Tento »hláskový symbolismus« nedocházel však pozornosti v moderním jazykozpytě, jednak protože byl diletantskými zástupci diskreditován (viděli jej i v protikladech jako: Liebe, süß — Zorn, Haß, hart), a zvláště proto, že je nová linguistika budována především na etymologii slov. Často zní slova sugestivně, na př. franc. fouet (bič), glas (umíráček), ale jdeme-li za jejich původem, symbolismus se ztrácí: lat. fagus (buk), classicum (vojenský signál), jak upozornil F. de Saussure (Cours de linguistique générale, str. 104). Ale k hláskovému symbolismu se v poslední době hlásí jazykozpytec velkého rozhledu O. Jespersen (Language, 2, 1924, str. 396—411). Ukazuje, že postupem času přibývá ve všech jazycích tvoření a užívání slov, v kterých znění a význam splývají, a že se drží slova, která třeba teprve sekundárně nabyla symbolického znění, na účet výrazů méně adekvátních. Nejde jen o přímé napodobování zvuků vody, kovů, zvířat i lidí, nýbrž lze pozorovati i asociace mezi vysokými tóny a světlem a mezi nízkými zvuky a temnem. Neobyčejně často se vyskytuje hláska i v názvech předmětů malých a krátkých, ve jménech dětí a mláďat, u zdrobnělin a v ženských sufixech, u přísl. určení blízkosti atd. (Srv. o tom zvláštní studii Jespersenovu v časop. Philologica I, 1921).

I v Černajových pozorováních o splývání slov s představami je jádro pravdy, třeba někde zachází příliš daleko. Cenné je u něho především vytčení hlavních momentů rozhodujících při estetickém hodnocení jazyka. Je to snadná forma slov i syntaktických spojení, bohatost »sfér« jednotlivých výrazů a organické splývání slov s příslušnými pojmy. Proto je nám mateřský jazyk nejmilejší a nejkrásnější. Ale ani cizího jazyka si nebudeme nevážiti, nechceme-li dávati najevo »omezenost duševního horizontu, slabou schopnost kombinační a chudou imaginaci cizího cítění a myšlení.«

Naše řeč 5, ročník 9/1925

Předchozí J. Suchý: Bez kotvy

Následující Hoří!