Výklady slov

Vladimír Šmilauer

[Články]

Aristoteles, lokomotiva a automobil

Spřežení jistě velmi zvláštní. Ale romanistovi E. Lerchovi, který takto nadepsal svůj článek v uppsalském časopise „Studia neophilologica“ (XII, 1940, 210—236), podařilo se dokázat těsnou spojitost mezi jeho členy.

1. Jakého původu je slovo lokomotiva, o tom není nikdo, kdo má několik latinských tříd, ani chvíli na pochybách: „locus“ je „místo“ a „movere“ „pohybovat“. Potíž se však objeví, jakmile se nespokojíme výkladem jen zběžným a začneme toto slovo rozbírati hlouběji. „Lokomotiva“ je podle našich vědomostí stroj, který pohybuje vozy s místa na místo; ale „loco“ neznamená přece „s místa“, nýbrž „na místě, v místě“ (cena loco důl; slečně N. N., loco); výraz „motivus“ pak také nelze vyložiti jako „pohybující“. Historie slova „lokomotiva“ je tedy nějak složitější, než by se zdálo na první pohled. A je tato:

Neznámý anglický technik přenesl počátkem XIX. století na stroje schopné pohybu (aby je rozlišil od starších pevných, stacionárních) pojmenování, které dotud žilo — životem hodně skromným — v řeči filosofické. „Facultas locomotiva“ (a rozličné obměny v jednotlivých národních jazycích) je doložena ze století XV. až XVIII. Po prvé užil slova „loco motivum“ Jan Argyropulos, znamenitý učenec řecký, který po dobytí Cařihradu přešel do Italie a stal se tu vynikajícím učitelem západních humanistů. V překladu z Aristotela jím tlumočil řecké „to kinétikon kata topon“ (u Tomáše Akvinského „motivum secundum locum“), schopnost pohybu vzhledem k místu. Aristoteles totiž vystihuje rozdíl mezi rostlinou, zvířetem a člověkem tak, že rostliny prý mají pouhou schopnost vegetabilní, kdežto u zvířat přistupuje k tomu ještě schopnost vnímání, chtění a pohybu (to je naše kinétikon), u člověka pak i schopnost myšlení.

„Locomotive engine“ (stroj se schopností pohybu vzhledem k místu; starší stroje se také pohybovaly, ale na místě) je doloženo od r. 1815; od r. 1829 se objevuje i substantivní „locomotive“; z r. 1835 je první doklad německý, z r. 1840 první francouzský.[1]

2. Vedle slova „locomotive“ a podle něho vzniklo ve Francii locomobile s významem dlouho dosti neurčitým: rozmanití předchůdcové automobilů se nazývají „locomobile routière, voiture locomobile; také locomotive routière“. Až po r. 1880 se pevněji vytváří význam pracovního stroje.

3. K výrazu „lokomobila“ se pak automaticky přitvořilo slovo automobil. „Voiture automobile“ znamená zprvu totéž co „voiture locomobile“ (rozličné samohyby parní, elektrické atd.); když však zvítězil benzinový motor, nabylo slovo „automobil“ významu dnešního. Vytýká se mu leckdy hybridní tvoření (to jest, že první část, „auto“, je řecká, druhá, „mobil“, je latinská). Ale Lerch správně připomíná, že pro pojem obsažený v řeckém „auto-“ nebylo vhodné náhrady ani v latině, ani ve francouzštině, a že je tedy takové tvoření zcela přirozené. Slovní kmeny řecké a latinské jsou ostatně pro tvoření umělých mezinárodních výrazů materiálem zcela rovnoprávným.

Ve Francii se slovo „automobile“ objevuje r. 1875: je to tehdy ještě adjektivum a označuje se jím vozidlo poháněné stlačeným vzduchem. První bezpečný doklad substantivního užití je až z r. 1896. V Anglii se adjektivum objevuje r. 1886 (ne o vozidlech, nýbrž o torpedech), substantivum 1895. První německý doklad je z r. 1893.[2]

Rod tohoto substantiva v některých jazycích kolísá. Ve francouzštině je mezi maskulinem a femininem (dnes je obyčejně femininem). Němčina přešla od feminina k neutru.[3]

Harlekýn

Naše řeč (XXIII, 11) zaznamenala názor Flasdieckův, že slovo Herle v „Herle king“, nejstarším dostupném tvaru „harlekýna“, je příjmení boha Wodana, harila. Doplňujeme tehdejší referát tím, že v posledním sešitě časopisu „Volkstum und Kultur der Romanen“ (XIII, 146—161) popírá W. Krogmann germánský původ tohoto slova, a dokládaje se svědectvím Waltera Mapa z konce XII. stol., připomínajícím „Herla rex“ výslovně jako anglického krále, soudí, že je to jméno — jinak neznámého — krále keltských Britů. Jméno jeho snad patří k indoevropskému kořeni ser — „prouditi, rychle se pohybovati“ (Walde-Pokorny II, 497).

Labe

Je známo a zcela nepochybné, že jméno Labe je předslovanské: je řeckými a římskými spisovateli doloženo (jako ’Αλβις,’’Αλβιος, Albis) dávno před tím, než se k němu Slované dostali. Pramenem podob řeckolatinských i slovanských je germánské Albi, 2. p. — (což znamená „bílou řeku“, Bělou; srov. latinské „albus“, bílý). Způsob, jakým byl přejat základ tohoto slova, je jasný; Alb- bylo přejato jako Olb- a měnilo se dále t. zv. metathesí v Lab- (stejně je „labuť“ z „olb-“, „laň“ z „oln-“, „rámě“ z „orm-“ atd.).

Méně zřetelné je však zakončení. V starší češtině (do XVII. st.) je vedle neutra Labe také femininum Labě: „nos expertes fere labe bydlíme u samé Labě“ [= my téměř prostí hanby…] říká píseň litoměřických studentů z XV. století. Lužická srbština má neutrum Łobjo, polština femininum Łaba. Švédský slavista R. Ekblom, který se otázkou slovanské metathese velmi pronikavě zabýval, upozorňuje (Zeitschrift für slavische Philologie XVII, 31—34), že nemůžeme vycházet z původního tvaru dvojslabičného, neboť bychom pak musili míti délku v první slabice: Lábe (jako je v rámě, rádlo). Původní podoba slovanská byla tedy trojslabičná, La-b’-ji (to se shoduje dobře s germánským Al-bi-iaz); z toho vzniklo české (nedoložené) Labí (podle vzoru „paní“). Brzy však nastal přechod ke vzoru „duše“ tak, jako v historické době opustilo vzor „paní“ slovo rolí, laní, lodí.

Naše řeč 2, ročník 25/1941

Předchozí Eugen Knap: Poznámky k Příručnímu slovníku jazyka českého

Následující Miloslav Wajs: Tři zlaté poháry