Jazyková norma a jazyková kultura

Jiří Haller

[Posudky a zprávy]

Václav Polák, Jazyková norma a jazyková kultura. Vyšlo v knižnici „Svazky úvah a studií“ jako č. 50 nákladem V. Petra v Praze 1941. 30 stran.

(Ostatek)

Polák nepokládal za nutné ani to, aby se seznámil s jazykovou normou, o níž tu s takovým vynaložením rozličných učených termínů a cizích slov vykládá a již s velkou sebedůvěrou mistruje. To dokazují četné vážné chyby, kterých se ve svých výkladech dopustil, a výrazy, kterých neužije ten, kdo je schopen opravdově si hledět jazykové kultury, na př.: praktickou jazykovou znalost poskytuje žáku v prvé řadě rodinný kruh (8); nebude i na veřejnosti mnoho příležitosti k mechanickým nájezdům (8) m. ani; musí si jej (jazyka) vážit (8); poměr k literárnímu dílu spisovatelově (8); pisatel se pak mimoděk podřizuje normě, kterou se naučil znát z literatury (8); zda-li (11); styl ovlivněný bohatým rozvrstvením (12); jazyka bohatého synonymi (12); přehláska tuto jednotu rozbila, odlišíc 2. p. oráče od… (13); jazyk používá pro vyjádření těchže představ jiných prostředků (13 n.); odchylky vyžadují změnu celého systému (14); v běžných věcech jsme si samozřejmě všichni jednotní (t.); (normy) mohou v jazyce přijíti v úvahu (15); v jazyce se nesmí uplatňovat na úkor jeho účelnosti a krásy osobní vkus a diktát (18); v jazyce nemůžeme také ani uplatňovat nadměrně logicitu (19); specielní (21); u slov, k nimž mluvící obyčejně nezdůrazňuje nějaký citový vztah (21); ale k tomu všemu je však zapotřebí, abychom… (30); nebyli jsme nikdy lhostejni k svému jazyku (30) atd. Mnoha chyb se autor dopouští také v pořádku slov a v interpunkci.

Těmito doklady je, doufám, víc než dostatečně prokázáno, že Polák vskutku nemůže být povolán k tomu, aby poučoval o jazykové kultuře a normě; jsou to pojmy jemu prakticky zatím nedostupné, a píše-li o nich něco, špatně jen opakuje myšlenky cizí. Za těchto okolností by bylo jistě neužitečné obírat se podrobněji jeho názory. I v nich je ovšem mnoho zmatků a nesprávností, ať už je to výklad o jazykových znalostech dnešních studentů či o pověře, že kdo zná věc, dovede ji eo ipso už také vyjádřit, o tom, že „praktickou jazykovou znalost poskytuje žáku v prvé řadě rodinný kruh“ (je přece řeč o jazyku spisovném!), či o povědomí jazykové normy v starých dobách, o poměru jazyka psaného a mluveného, či kuriosní výklad o tom, že dnešní spisovná čeština je založena na chybách a neumělosti prvních spisovatelů atd. Že máloco z toho ze všeho obstojí, aspoň v stylisaci Polákově, rozumí se zajisté už samo sebou. Podrobněji si všimneme jen výkladů na str. 17; tam totiž methoda Polákova dospěla vrcholu. Praví se tu na př.:

„Užívá-li se vedle náležitého a správného slova částka i slova obnos, proti němuž mají někteří filologové námitky, že je otrockým překladem, kalkem, z něm. Betrag, nemůžeme nic namítat a musíme se spokojit s tímto faktem. Co bylo proti tomu námitek, co se proti němu někteří filologové, kteří nechápali skutečný stav věcí, nabrojili, ale život rozhodl a slova obnos užíval dál.“

Co tu nahromaděno omylů a nesprávností! Užívá-li se slova obnos, lze naopak proti tomu mnoho namítat, i když se snad Polák domnívá, že filologové, kteří tak činí a činili, tedy na př. i prof. Zubatý a Ertl, „nechápali skutečný stav věcí“. Není pravda, že „život rozhodl a slova obnos užíval dál“, nýbrž pravda je, že se slova obnos v obchodní češtině přestalo užívat téměř vůbec; o tom máme svědectví odborníka jistě povolaného, profesora češtiny na obchodní akademii J. Kaňky, v NŘ. XXV, 5. Ví o tom ostatně každý, kdo si obchodní češtiny trochu všímá. Ukázalo se, že se jazyk beze slova obnos dobře obejde, a není to slovo dobré; nač je tedy znova zachraňovat? Nemůže tu přece rozhodovat, najde-li se jeho doklad u některého současného spisovatele, třeba dobrého; aby se mohl stát takový doklad důkazem, bylo by nutno zjistit i důležité okolnosti průvodní: užívá-li onen autor toho slova ze zvyku a vědomě, či užil-li ho jen ojediněle a z nedopatření, v jaké souvislosti a za jakým účelem ho užil atd. A kdo by mohl tuto práci podniknout? Nepodnikla a nemůže ji podniknout ani dokonalá kancelář Slovníku jazyka českého. Ani není důkazem správnosti slova obnos, že je Přír. slovník jazyka českého uvádí bez poznámky. PS. dnes podává popis slovní zásoby za dobu nejméně sedmdesáti let, ale co z toho bude mít platnost normativní a co nikoli, o tom se bude musit teprve rozhodovat. Nepochybuji ani dost málo, že by se veliké většině národa příčilo, kdyby se o tom rozhodovalo jen mechanicky statistickou methodou Polákovou, vůbec nehledící k potřebě udržovat jazyk čistý a nedbající jeho národní povahy (o ní Polák přece na jiném místě sám nadšeně deklamuje) a bez zřetele k nezbytnosti nebo neužitečnosti sporných výrazů. Rozhodovat o správnosti nebo nesprávnosti výrazu pouhou statistikou, jakou má na mysli Polák, t. j. podle zásady, že chyba vyskytující se často není chyba, bylo by asi tak moudré a oprávněné, jako kdyby se podle počtu případů rozhodovalo o tom, co je zločinem a co nikoli. Proto je i Polákův názor o předložce oproti a o nečeském rčení „X. platí za odborníka“ (na str. 19 n.) naprosto pochybený. — Ostatně v této části svého výkladu nerozlišuje Polák náležitě kodifikaci normy, t. j. odbornou, vědeckou činnost normativní, a závaznost normy, t. j. nutnost podřídit se jí v spisovných projevech; kdyby byl ty dvě věci dobře rozlišil, nebyl by se v populárním spisku do tak nesnadných a ožehavých problémů vůbec pouštěl.

A ještě jeden příklad Polákovy vyučovací methody. Ptá se:

„Kdo pak píše svitidlo, zviřátko, kdo nezná Pravidla českého pravopisu, když se všeobecně říká ‚zvířátko‘, ‚svítidlo‘?“[1]

K tomu pak dodává, že „kaceřovat (časté chyby) by znamenalo vytvářet chyby tam, kde je jazykové povědomí necítí.“ Ano, ale toto Polákovo rozhodnutí znamená, že jazyková chyba je pouhá iluse, neboť nemůže ve skutečnosti existovat, ledaže by se někdo chyb dopouštěl vědomě a úmyslně. Pojem chyby je tím prakticky zrušen, vyhlazen se světa. Za normu se bere (podle Poláka) „jazykové povědomí“ lidí, kteří neznají Pravidla, a patrně se tedy nikdy pro nějakou jazykovou kulturu a normu neznepokojovali. Ti ovšem podle normy psát nemohou, ale jsou (podle Poláka) pro obsah a ráz normativních pomůcek jazykových činitelem rozhodujícím, nikoli ti, kdo si hleděli osvojit znalost normy a s ní také potřebnou jazykovou kulturu; věru, scházelo jen, aby Polák dodal ještě něco o lidech, jejichž „jazykové povědomí“ je znalostí Pravidel porušeno!

A jak by to podle Polákova receptu vypadalo v praxi? Tak na př. vlastní „jazykové povědomí“ Polákovi neřeklo, že výrazy „musí si jej vážit“, „naučil se znát“, „zda-li“, „těchže představ“ a pod. jsou zjevné chyby jazykové nebo pravopisné. Kdo je tím vinen? Snad Polák proto, že se dostatečně neseznámil s Pravidly a s českou mluvnicí? Ó nikoli! Vinna je dnešní kodifikace normy, že Polákovo „jazykové povědomí“ neví o všelijakých těch příkazech a zákazech, které si nadělala. Je ovšem pohodlné a jistě také příjemné všem těm, kdo hledají výmluvy pro mezery ve svém vzdělání jazykovém, když se vina jednostranně svalí jen na normu samu; ale není to správné, neboť daleko větší vina než na normě je na nás samých, že jsme se jí náležitě nenaučili. Chtít pak spravovat tento stav tak, že by se přizpůsobovala norma, ale my sami že bychom zůstali stejní, to by byl hřích proti jazyku, a nadto hřích úplně marný, neboť by nápravu nepřinesl. My bychom zůstali i k té nové normě stejně nevšímaví, a za chvíli by se mohla historie opakovat. Je pravda, že se i norma musí vyvíjet, ale nikoli podle lidí, kteří nemají ani tolik jazykové kultury, aby znali Pravidla. A čím vyšší pojetí mateřského jazyka máme, tím vyšší bude také měřítko normy; budou to spíše lidé s dokonalou kulturou jazykovou, do níž patří arci i znalost normy pravopisné. Jinak by všechny řeči o potřebě jazykové kultury byly jalové a zbytečné mluvení.

A ještě jednu otázku: co je vlastně to Polákovo „jazykové povědomí“? Polák sám tento termín nikde nevykládá, a tak se můžeme toliko dohadovat, že jím označuje jistou kolektivní jazykovou zkušenost nebo snad obecný průměr jazykových znalostí. Ale je tato zkušenost nějak popsána, je ten průměr nějak zjištěn? Takové kolektivní „jazykové povědomí“ by nemohlo být nic jiného než průměr „jazykových povědomí“ individuálních; a ta jsou velmi rozdílná podle vzdělání, podle úrovně jazykové kultury, podle životního prostředí a podle mnoha jiných zvláštních poměrů každého jedince. Nedovedu si představit, jak by se z nich ono kolektivní „jazykové povědomí“ mohlo zjistit. Konají se teď pokusy určit pravopisné znalosti dětí v prvních školních letech a čím dál tím víc se poznává, jak ohromnou práci to bude stát. A to je toliko malý úsek jazykové kultury a toliko malá část našeho národního kolektiva; bude vůbec kdy v našich silách dát výrazu „jazykové povědomí“ nějaký skutečný obsah? Snad ano, snad nikoli, ale do té doby zůstane „jazykové povědomí“ pouhou slovní náhražkou a zástěrkou, představou tak mlhavou a vratkou, že ho nebude lze užívat při posuzování jazykové normy, ačli ji nebudeme chtít určovat jen tak „od oka“. Tedy nikoli pouhá statistika ani imaginární „jazykové povědomí“, nýbrž toliko pečlivý souhrn všech zřetelů, i těch, kterých vyžaduje úcta k mateřskému jazyku jakožto nejdůležitější složce národní kultury a národního života, může být spravedlivým měřítkem pro spisovnou normu.

Autor populárního spisku o jazykové kultuře a normě by měl tedy svou úlohu pojmout docela obráceně. Měl by ukázat na nezbytnost jazykové kultury a na to, co nám ještě schází, abychom mohli být spokojeni s její úrovní u nás. Při výkladu, v čem jazyková kultura záleží, měl by upozornit i na nutnost osvojit si co možná dokonale spisovnou normu a ukázat cestu k tomu. Ze všeho toho Polák neučinil téměř nic. Proto nelze říci, že by byl touto svou prací podal kladný příspěvek ke zdokonalení jazykové kultury. Ruší naopak a diskredituje práci těch, kdo se nedali a nedávají odstrašit ani zesměšňováním ani agitačními výtkami zpátečnictví, neodbornictví nebo pavědeckosti a vytrvale burcují i udržují v lidech snahu umět česky co možná nejlépe. V tom jediném totiž je cesta k zlepšení: aby se každý jednotlivec sám u sebe snažil zdokonalit svou jazykovou kulturu. Pracovníků, kteří takto pojali svůj úkol, je dnes bohudíky mnohem víc, než jich bylo ještě před několika lety, a jejich práce má také velmi radostné výsledky. A ve jménu této jejich práce bylo třeba ozvat se důrazně proti šíření názorů tak nezralých.[2]

Naše řeč 8, ročník 25/1941

Předchozí Vladimír Šmilauer: Výklady slov

Následující Z našich časopisů