O zeměpisných názvech v novém atlase a jinde

A. L. Kaiser

[Články]

Právě začíná vycházet nový český atlas zeměpisný, který má míti dvě odlišná vydání, menší a větší. Menší vydání bude dokončeno patrně letos na jaře. Je určeno především studující mládeži a pak nejširší veřejnosti.

Myslím, že by bylo vhodné, kdyby Naše řeč věnovala pozornost zeměpisné nomenklatuře tohoto atlasu. Je v ní totiž, na rozdíl od našich zeměpisných atlasů starších, značný jazykový zmatek. To ovšem nikterak nepřispívá k popularisaci zeměpisu, ba je to přímo v rozporu s pedagogickými hledisky, a to zejména právě po stránce jazykové. Český jazyk si již dávno přizpůsobil mnoho cizích zeměpisných názvů, zvláště v oblasti střední Evropy, názvů, které jsou nyní neoddělitelnou součástí jeho slovního pokladu. U zeměpisných názvů odlehlých oblastí trvalo toto přizpůsobování až do nejnovější doby (Andamany, Bahamy, Antilly, Sundy, Kordillery), a takto vzniklé názvy by měly, domnívám se, zůstati platnou částí českého zeměpisného názvosloví. Výjimkou by tu ovšem byly jízdní řády a mapy se speciálním nebo vědeckým určením. Proto zaráží, že je v novém českém zeměpisném atlase zaváděna nomenklatura oficiální pro tu onu zemi, a to na újmu srozumitelnosti a jazykové upotřebitelnosti těchto názvů; studenti je budou špatně vyslovovat a vzniknou z nich patrně nové, špatně počeštěné tvary nebo vůbec jazyková monstra.

Autoři zeměpisné nomenklatury v novém českém atlase se chtěli asi řídit jakýmsi systémem, podle něhož má býti i v takovéto lidové naučné pomůcce zachován princip (snad mezinárodně dohodnutý) původního znění zeměpisných názvů, oficiálně platných v jednotlivých státech a v jejich zámořských državách. Při použití tohoto systému se však žákům nižších středních škol i široké veřejnosti stávají mnohé zeměpisné názvy nesrozumitelnými.

Dokladem toho je na př. mapa planiglobů nového atlasu, na níž je ovšem vidět též nejednotnost zeměpisné nomenklatury. Domnívám se, že není účelné, aby se lidový zeměpisný atlas v zeměpisném názvosloví tak ostře odlišoval od celé, starší i nové české literatury, zvláště od literatury zeměpisné, cestopisné, ale i od četných děl beletristických s náměty cizokrajnými, exotickými.

Tak je v atlase uvedeno místo Nový Zéland New Zealand, m. ostrovy Společenské Is de la Société, m. Velikonoční ostrov Isla de Pascua, m. Galapágy Arch. de Colón (Galápagos), m. Havajské souostr. Hawaii Is (Sandwich Is), m. Šalamounovy ostr. Salomon Is, Aleuty Aleutian Is, m. Mariany Marianas, m. Karoliny Caroline Is, m. Andamany Andaman Is, m. Azory Açores, m. ostr. Kapverdské Is de Cabo Verde, m. Bermudy Bermudas atp. Budou-li v zeměpisných atlasech zaváděny oficiální cizí názvy, usus si je časem stejně přizpůsobí, a vzniknou tak tvary nové, schopné skloňování a vyslovované česky. Dojde tedy stejně k odchylným českým zeměpisným názvům. Nikdy přece nebudeme psát a říkat Aleutian Islands, nýbrž Aleutské ostrovy nebo zkráceně Aleuty. Bylo by tedy snad účelnější a rozumnější ponechat i nadále v platnosti (aspoň v populárním zeměpisném díle) ty zeměpisné názvy, které si český zvyk již dávno přizpůsobil. Oficiální nomenklatura může přitom býti vyhrazena, jak jsem již podotkl, jen mapám se speciálním účelem a atlasům velkým, určeným především odborníkům pro vědecké účely.

V zeměpisné nomenklatuře na uvedené mapě planiglobů však není ani zásada o užívání oficiálního názvosloví dodržována důsledně. Tak na př. na jedné straně se autoři přidržují názvů oficiálních (Island, Sardegna, Corse, Sicilia, Tasmania, Patagonia), kdežto na druhé straně používají názvů jaksi zmezinárodnělých (Finsko, Formosa, Korea), ač oficiální názvy jsou dnes v těchto případech jiné. Jinde zase je užito oficiálních názvů dnes už neplatných, jako pro Filipíny názvu Phillippine Islands (tedy názvu anglického, ačkoliv Filipíny jsou už státem samostatným s úředním názvem jiným) nebo pro Mariany názvu Marianas, kdežto sousední ostrovy jsou nazývány Caroline Islands (Karoliny). Někde autoři podrželi český tvar (Carpentarský záliv, Dánský průliv u Gronska), jinde však zůstali při názvu cizojazyčném (Davis Strait, Baffin Bay, Hudson Bay atp.).

Tyto nedůslednosti, způsobující zmatek v zeměpisném názvosloví, by si věru zasluhovaly zevrubné pozornosti; proto pokládám za vhodné upozorniti na ně i zde.

Ostatně neustálenost cizího zeměpisného názvosloví v češtině se zračí i v naší literatuře a v denním tisku. Stále se vyskytují různé způsoby transkripce mimoevropských zeměpisných názvů, jako na př.: Iran - Irán - Írán, Azerbajdžan - Ázerbejdžán, Šang-hai - Šan-haj - Šanhaj, Mysore - Majsúr, Hyderabad - Hajdarábád, Tsušima - Cušima, Singapore - Singapur, Káhira - Kahýra - Kairo, Istanbul - Cařihrad, Sudan - Súdán, Maroko - Marokko, Tripolis - Tripoli, Solun - Soluň, Bombay - Bombaj, Rangoon - Rangún, Šan-tung - Šan-tun, Čun-kin - Čun-king, Hong-Kong - Hon-kon, Soerabaja - Surabaja atd. Vím, že rozřešení otázky transkripce u zeměpisných názvů čínských, indických, arabských i jiných, též na př. ruských, je obtížné, ale kdyby se při této otázce postupovalo podle jasné a jednotné zásady, byla by jistě aspoň zčásti odstraněna dnešní nejistota.

Sám bych si — a to, prosím, pokládejte za laický názor — definitivní jazykovou úpravu zeměpisné nomenklatury představoval tak, že by se především zavedly české a počeštěné zeměpisné názvy všude tam, kde si je jazyk již dávno vytvořil. To by se zvláště týkalo všech takovýchto názvů v zeměpisné oblasti nám nejbližší, kde je jich též nejvíce. Jde hlavně o střední Evropu (Linec, Štyrský Hradec, Štokerava, Celovec, Sv. Hypolit, Augšpurk, Lipsko, Magdeburk, Brémy, Gotinky, Braniboř, Postupim, Špandava, Zvěřín, Žitava, Míšeň atd., ale též Ráb, Velká Kaniža, Stoličný Bělehrad, Jáger, Miškovec, Debrecín, Segedín, dále Krakov, Přemyšl, Hnězdno, Gdansko, Štětín, Vratislav, Lehnice, Čenstochová, Jaroslav, Ostrolenka, Osvětim a četné české názvy míst v Horním i Dolním Slezsku, v Lužici a v ostatních oblastech východního Německa a západního Polska; dále Kolobřeh, Tylže atp.) a o Balkán (Bělehrad, Záhřeb, Lublaň, Soluň, Drač, Skadar, Bukurešť, Krajova, Sibiň, Brašov, Kluž, Jassy, Velký Varadín, Drinopol, Cařihrad atd.). V jižní a západní Evropě jde o staré počeštěné tvary jako Trident, Terst, Gorice, Benátky, Milán, Turin, Florencie, Řím, Neapol, Remeš, Štrasburk, Mety, Brusel, Antverpy, Bruggy, Nymvegy, Lucemburk, v severní Evropě snad jen o Kodaň. U ruských zeměpisných názvů by bylo třeba definitivně stanovit správnou transkripci s přihlédnutím k dosavadnímu jazykovému usu. Byl bych pro ponechání vžitých názvů, jako jsou Kovno, Grodno, Vilno, Libava, Brest Litevský, Dorpat atp., jestliže nebyly změněny záměrně teprve v nové době, jako Kristiania-Oslo nebo Tvěr-Kalinin. U rumunských názvů by snad mohlo u nejznámějších a již vžitých zůstat při transkripci nejsnazší, jako na př. Ploješti, Pitešti, Zimoviště, Brajla, Galac. Ostatní evropské zeměpisné názvy, které by nebyly pojaty do této kategorie názvů počeštěných, podržely by oficiální tvar, platný v příslušné zemi. Jména známých řek a horstev, zálivů, poloostrovů, mysů atd. by se rovněž v případech přesně vytčených ponechala částečně počeštěná (Rhona, Vesera, Nába, Mohan, Mosela, Mása, Seina, Loira, Aisna, Oisa, Somma, Marna, Garonna, Temže, Pád, Aluta nebo Olta, Apenniny, Pyreneje, Ardenny, Argonny, Vogézy atp.).

U všech těchto vlastních podstatných jmen je již ustálena flexe. Z toho důvodu bych byl pro to, aby se ponechal na př. starý název Temešvár místo Timisioara, Lutych místo Liège, Jassy místo Iasi a aby se zavedl plurální tvar Helsinky místo Helsinki, protože se už obecně skloňuje Helsinkám, v Helsinkách atd. Myslím též, že místo oficiálně italského Bressanone by měl býti ponechán pro nás památný Brixen.

U zeměpisných názvů mimoevropských bych doporučoval, aby se (kromě názvů již vžitých nebo počeštěných, jako jsou jména Jerusalem, Kapské Město, Bombaj, Damašek, Bejrut, Erzerum, Trapezunt, Alžír, řeka sv. Vavřince, Čimboraso, Kilimandžaro) důsledně zůstalo u názvů oficiálních jen tehdy, jsou-li svým původem z jazyka země, které příslušná oblast náleží (Bathurst, Gold Coast Castle, Stanleyville, Brazzaville, Buitenzorg, Georgetown), nebo jestliže byly oficiálně přejaty v původní latinské transkripci (Pietermaritzburg, Johannesburg, Colombo, Manila), anebo jestliže byly přejaty z jazyků domorodých (to se týče hlavně obou Amerik a Australie). Naproti tomu bych pro jazykovou oblast orientální (arabskou, perskou, indickou, malajskou, indočínskou, čínskou a pro Japonsko) doporučoval českou transkripci fonetickou, neboť jedině tak by se napravil zmatek v zeměpisné nomenklatuře této oblasti. U japonských názvů je to, myslím, snadné. Horší je to s názvy čínskými. Zde by se mohlo k transkripci užíti velmi vhodného, naším sinologem J. Průškem užívaného zčeštěného systému Gilesova, který dobře reprodukuje původní znění a není těžký (místo Jang-tse-kiang se podle tohoto systému píše Jang-czi-čiang). Mohl by snadno vytvořit jednotu v transkripci čínských zeměpisných názvů. Možná, že by se tento systém dal ještě více zjednodušit. — Pro Indii Přední i Zadní by autoritou pro transkripci všech vlastních jmen měli býti profesoři Pertold a Lesný, kteří ve svých dílech (zejména prof. Pertold) důsledně přepisují všechna místní jména domorodého původu foneticky ve shodě s českými jazykovými prostředky. Dnes, kdy se Indie bude patrně spravovat už sama, bylo by na místě, abychom se odpoutali od oficiální anglické nomenklatury. Pro Indonesii je, myslím, přepis z holandštiny do češtiny snadný. Musí býti ovšem proveden odborně. Pro Blízký Orient je nutno (kromě vžitých názvů j. Medina, Aden, Basra) sáhnouti k arabským a perským tvarům a vzdáti se už konečně závislosti na němčině a angličtině.

Zvláštní kapitolou zůstává Afrika. Nomenklatura se tu zpravidla řídí politickým příslušenstvím. A to průměrně vzdělaného českého člověka mate. Zeměpis není přece jen pro vysokoškolsky vzdělané zeměpisce. Ale i pro vědu samu by bylo výhodné, kdyby se tato věc zjednodušila. (Kolik nedopatření tohoto rázu a vůbec kolik jazykových poklesků je jen v knize Králově Zeměpis člověka!) Mám před sebou starší Machátovu mapu Afriky, kde jsou tyto jazykové (transkripční) nesrovnalosti: Tandža (Tanger), Alžír, ale Tombouctou (Timbuktu), Kordofán, Bahr el-Gazál, ale Ashanti; Ubangi-Šari, ale Booué; Tindouf, Moudjíria, ale Gabun; Shesheke, Shoshong, ale Širatí; Moši, ale Naivasha a Udjidji. Tedy zmatek, a to i tam, kde jde o oblast buď jen francouzskou, nebo jen britskou, anebo dokonce o oblast hamitsko-arabskou. Máme říkat na jedné straně Mašonsko (Mashonaland) a na druhé straně Barotseland? Proč se pro území Kapska užívá nesmyslného názvu Mys Dobré Naděje? Máme vyslovovat Tananarive a Tamatave (na Madagaskaru) francouzsky? Má se čísti francouzsky (tamtéž) Maintirano, Andévorante, Majunga?

V této věci by tedy měl býti jakýsi systém. Myslím, že není jen věcí zeměpisců, nýbrž především filologů, aby tento systém vytvořili, a to způsobem, který by vyhovoval nejen české vědě zeměpisné a její popularisaci, nýbrž i českému jazyku, a který by byl dosti práv i jazykům národů orientálních a jiných. Zejména názvy afrického původu by se měly, myslím, přepisovat do češtiny foneticky, a to podle předem stanovených pravidel.

Avšak ať už rozhodnou naši odborníci jakkoliv, je nutno, aby na tomto důležitém úseku jazykové praxe byla odstraněna libovůle a zmatek.

Poznámka redakce

Redakce vítá tento podnětný článek a zdůrazňuje zvláště toto:

1. U jmen osad je třeba rozlišovat praxi beletrie, populárních cestopisů a denního života od praxe literatury vědecké, obchodního života, služby železniční a poštovní atd.

2. Bude tedy v jistých případech nutno mít dvojí názvy osad (Vídeň-Wien, Benátky-Venezia). Takové dvojice musí být přesně (a velmi opatrně) stanoveny a nesmějí být bez vážného důvodu rozmnožovány. Ve školních atlasech a zeměpisech by se uváděly názvy obojí (citovaný atlas tak zčásti dělá, na př. na mapě 24: Venezia-Benátky, Roma-Řím, Napoli-Neapol atd.).

3. Jména z jazyků nepsaných latinkou mají být zpravidla transkribována, nikoli transliterována (t. j. přepsána písmenko po písmenku). Tak na př. budem psát Jegorjevsk, Podolsk, Buděnnovsk, nikoli Jegor’jevsk, Podol’sk, Budennovsk atd. V praxi se zde ovšem narazí na nejvíce potíží; dosavadní zvyklosti jsou velmi rozmanité, náš poměr k různým jazykům různý a názory o přepisu (na př. jmen východních) bývají velmi rozdílné i u odborníků. Také praktické důvody zde bývají závažné; na př. v obchodní korespondenci s Indií budeme musit stále užívat transkripce anglické, nikoli naší.

4. Ode jmen osad třeba odlišit jména států, pohoří, velkých řek atd. U těch jde počešťování značně dále; z přesného zachovávání zásady „Čím krajem tečeš, toho jazykem se nazývej“ nás přece protektorátní praxe vyléčila dokonale.

Připomínáme, že se k pracím o slovníku vlastních jmen (a tím k úpravě celého toho souboru otázek) chystá pravopisná komise České akademie věd a umění.

Naše řeč 5-6, ročník 31/1947

Předchozí Pavel Váša: Slovník M. Z. Poláka

Následující jh.: Dvě pěkné knížky