|
|
Close Help | ||||||||||||||
Jiří Haller
[Články]
(Ostatek)
A tak by se obraz koncovek v nom. pl. u všech mužských jmen životných jevil v přehledu asi takto:
1. Ze vzoru had, končí-li se:
souhláskou d, t, n, v,
souhláskou k (kromě jmen na -ek, -ik),
skupinou -och, -ouch.
Poznámky:
Od tohoto průměru se odchylují zvláště:
1. Některá jména jednoslabičná, na př. děd, člen, syn, man, bán, chán, mán, don, car, lár, tvor; bard, bloud, lord, kmet, svat, pán, tchán, ďaur; věro-zvěst, kazi-mír, ne-zmar, ne-tvor; některá z nich mají koncovku -ové, jiná -i nebo -ové.
2. Některé tituly a přezdívky a vůbec jména odlišující se od obyčejného sdělovacího průměru zabarvením citovým, archaistickým nebo knižním (literárním), na př. farao(n), dauphin, paladin, palatin, césar, emír, vezír, guvernér, komtur, diakon, jáhen, aktuár, justiciár, rapsod, tragéd, trubadur, polyhistor, satyr, martyr, jubilár, fakir, lucifer, pudivítr a p. Většinou mívají tato jména koncovku obojí, avšak zpravidla s větším sklonem ke koncovce -ové. Jména kompaňon a mouřenín mají koncovku -ové, patrně z příčin zvukových (aby se zamezilo opakování souhlásky ň), jméno psychopath snad proto, že tvar „psychopathi“ nejde dobře z pera; ve výslovnosti by byl tvar s i ovšem zcela dobře možný: psychopati. Jméno bratr má nom. pl. bratři a bratří.
3. Jméno člověk s množ. č. lidé.
4. Jména s nom. pl. na -é, viz IV.
2. Ze vzoru oráč, končí-li se:
a) příponou -ec,
b) souhláskou č nebo ř.
Poznámky:
Od tohoto průměru se odchylují zvláště:
1. Příbuzenská jména otec (nom. pl. otcové) a ujec (nom. pl. ujcové n. ujci). Obojí koncovku má rovněž archaistické, jednoslabičné jméno žrec. Jméno rodiče má koncovku nepravidelnou.
2. Některé tituly, na př. císař, mocnář, carevič, farář, vikář, notář, sekretář, mívají koncovku obojí.
3. Jména typu ledoborec, torpedoborec vedle životné koncovky -i mívají někdy neživotnou koncovku -e podle vzoru meč. Také jména jako uzenáč, jikrnáč a pod. mívají vedle koncovky životné i koncovku neživotnou. Jména věcí (přijímač, vysilač a p.) mají zpravidla tvary neživotné (viz 4. -č).
3. Ze vzoru sluha:
a) některá jména na -ta (-eta, -ota, nikoli však -ista, -ita): asketi, heloti, zeloti, patrioti;
b) některá jména na -ista, -ita, mají-li ráz lidový nebo pejorativní, viz 1. -a.
Poznámka:
Většina jmen na -ta (-ata, -eta, -ota, -yta) však mívá koncovku obojí, viz III. A. Ze jmen na -ista, -ita jen koncovka -i bývá toliko u jmen bandita a komita, kdežto u všech ostatních bývá koncovka -é, jestliže nemají raz lidový nebo pejorativní.
4. Ze vzoru soudce jména s příponou -ce.
Poznámka:
Jen u některých, zvláště dvouslabičných jmen na -ce bývá též koncovka -i, někdy s rázem afektivním nebo archaistickým.
1. Ze vzoru had všechna kromě jmen na -ek, některých na -l, -ch.
Poznámky:
1. Od tohoto průměru se odchylují zvláště některá jména jednoslabičná, na př. dlask, (ptako)pysk, noh, gryp, kur, hlíst, která mívají v nom. pl. též -ové anebo jen -ové (kur, gryp), a jméno ibis (nom. pl. ibisové). U jmen na -l je značné kolísání, viz 15. -1. Ze jmen na -ch mají koncovku -i jména hroch a valach, u ostatních bývá koncovka obojí. Jméno mikrob má nom. pl. podle neživotných: mikroby.
2. Jméno had se uvádí zpravidla za skloňovací vzor mužských jmen životných; ale protože u něho není nom. pl. na -ové prakticky možný, není to vzor právě vhodný. Lépe by snad bylo zvoliti místo něho jméno pán, neboť toto jméno má v nom. pl. koncovku obojí; bylo také už dříve k tomuto účelu navrhováno. — Ani vzor oráč ovšem nevyhovuje po této stránce, neboť tvar oráčové je stejně strojený jako tvar hadové; mnohem lépe by se za vzor hodilo jméno muž.
2. Ze vzoru oráč všechna kromě jmen na -j, neboť ta mívají koncovku obojí.
Poznámky.
1. Od tohoto průměru se odchylují zvláště některá jména jednoslabičná, která mívají buď koncovku obojí (sýc, oř, svišť), nebo jen koncovku -ové (pinč, klíšť).
2. Jméno sleď mívá v jazyce hospodářském i neživotný nom. pl. sledě. Jméno sršeň bývá v jazyce lidovém rodu ženského a mívá nom. pl. sršně.
3. Jméno kůň má nom. pl. koně (podle neživotných).
Není křestních jmen a příjmení, která by v nom. pl. měla jen koncovku -i.
Mají v nom. pl. zpravidla touž koncovku jako stejně zakončená jména obecná. Jen jména na -k (kromě -ák) mívají koncovku -ové (u jmen obecných je spíše -i), na př. Aztékové, Etruskové, Kalmykové. U jmen na -r bývá koncovka -i (jako u jmen obecných), na př. Avaři, Bavoři, Bulhaři, Maďaři, Švýcaři, Tataři, řidčeji koncovka obojí (Kafři i Kafrové, Mazuři i Mazurové, Uhři vedle řidšího Uhrové) nebo jen -ové (Iberové, Illyrové).
O jménech jednoslabičných viz II, D.
II. Koncovku -ové zpravidla mají:
A. Obecná jména osobní
1. Ze vzoru had, končí-li se:
a) souhláskou l, g,
b) retnou souhláskou b, p, v, f, m,
c) samohláskou o, u,
d) skupinou -us, před níž je samohláska (-ius, -eus a pod.) anebo jež zůstává ve všech pádech (muzikus, gen. muzikusa).
Dále mají koncovku -ové některá jména jednoslabičná a některé tituly, přezdívky a pod. z I. A, viz tamtéž.
Poznámky:
Od tohoto průměru se odchylují zvláště:
1. Jména se zabarvením pejorativním, na př. drábi, snobi, nabobi, chlapi; u nich bývá -i, zpravidla vedle -ové.
2. Jména, která mají v nom. pl. koncovku -é. Je to šest jmen na -l, viz IV.
2. Ze vzoru oráč, končí-li se:
a) souhláskou ť, ň, j, l,
b) skupinou -ouš.
Poznámka:
Jen jméno zloděj mívá spíše koncovku -i.
3. Ze vzoru sluha všechna kromě jmen na -ta a kromě jména invalida, které má v nom. pl. koncovku -i i -ové.
Poznámka:
Jména na -ta (-ista, -ita, -eta atd.) mají buď koncovku -é (o nich viz IV), nebo koncovku -i, někdy vedle -ové (viz I a III).
4. Ze vzoru soudce žádné jméno nemá jen koncovku -ové kromě přezdívek, j. drzgrešle.
5. Ze vzoru Jiří jméno kočí a složeniny s -krabí (falckrabí, lankrabí, markrabí a purkrabí) mají koncovku -ové (kočové, -krabové) vedle původní koncovky -í (kočí, -krabí).
6. Ze vzoru kuře má jméno dože koncovku -ové vedle původní koncovky -ata: dožové, dožata.
7. Ze vzoru chudý, pěší mají koncovku -ové cizí jména na -i, -y, -é, -ee a pod. (kuliové, dandyové, regenschorové, abbéové, Yankeeové).
1. Ze vzoru had jen několik jmen:
a) některá na -l (airedalové, mandrilové, mopslové, pudlové, špiclové, vodomilové); u ostatních se koncovka kolísá mezi -i a -ové, viz 15. -l;
b) jednoslabičná jména kur, gryp (viz I. B).
2. Ze vzoru oráč jen jednoslabičná jména pinč a klíšť.
Všechna mají koncovku -ové kromě křestních jmen na -ík, neboť ta mívají i koncovku -i (Pepíkové i Pepíci).
Všechna jména jednoslabičná kromě jmen na -ch; u těch bývá koncovka obojí (Češi i Čechové, Vlaši i Vlachové atd.).
Ze jmen několikaslabičných zvláště ta, která jsou zakončena stejně jako obecná jména osobní s nominativní koncovkou -ové, na př. Ital, Mongol, Provensal, Vandal, Ethiop, Arij, Hebrej, a také jména Čerkes a Kirgiz.
Poznámka:
O koncovce -ové u národních jmen na -k a -r viz I. D.
Životnou koncovku -ové mívají jen ve slohu povzneseném a archaisujícím.
1. Ze vzoru had, končí-li se:
a) souhláskou h, ch (kromě jmen na och, -ouch), sykavou souhláskou s, z, příponou -ek, -ik.
Poznámky:
Od tohoto průměru se odchylují zvláště:
1. Některá jména jednoslabičná, která mají jen koncovku -ové, na př. špeh, zběh, duch, šach.
2. Ze jmen na -ek ta, která před příponou mají c; ze zvukových příčin u nich bývá koncovka -ové: klackové, náckové, prckové. Také jména předek, svědek, dědek, cápek mívají jen koncovku -ové. U jmen se zdrobňovací příponou -ílek, -íček, -áček, -ínek, -oušek bývá koncovka -ové tím spíše, čím mazlivější tón mají (srov. na př. o malých červech: červíčci, červíčkové; o maličkých dětech: červíčkové). U jmen na -s zesiluje koncovka -ové ráz pejorativní, viz 23. -s.
3. U jmen na -ik bývá koncovka -i tím spíše, čím lidovější nebo familiárnější ráz jméno má, viz 14. -k.
4. Jméno lidičky, lidinky s nom. pl. nepravidelným (podle jmen rodu ženského, viz NŘ. III, 6n.).
2. Ze vzoru oráč, končí-li se sykavkou š, z, ž.
Poznámky:
Od tohoto průměru se odchylují zvláště:
1. Jména na -ouš a jméno papež; u nich bývá spíše koncovka -ové (staroušové, papežové).
2. Jméno kněz s nepravidelným nom. pl. kněží.
3. Ze vzoru sluha některá jména na -ta (-ata, -eta, -ota, -yta), zvláště ta z nich, která mají vedle tvaru na -ta ještě tvar na -t (analfabet, analfabeta), viz 1. -a.
Poznámky:
1. U jména despota má tvar despoti ráz pejorativní.
2. Z jiných jmen na -a má obojí koncovku jméno invalida, viz II. A.
3. Jméno fantasta má trojí koncovku: fantasti, fantastové, fantasté. Je to jediné jméno osobní s trojí koncovkou.
4. Ze vzoru soudce některá, zvláště dvouslabičná jména na -ce, viz I. A.
1. Ze vzoru had:
a) jména na -ek,
b) některá jména na -ch (kolouch, kulich, plch, živočich),
c) některá jména na -l (korál, kozel, krokodil, sobol, šakal).
Poznámky:
O kolísání koncovky u jmen na -l viz 15. -l.
2. Jiná zvířecí jména na -ch (hroch, valach) mívají jen koncovku -i (viz I. A).
3. Také některá jména s koncovým -v mohou mívat koncovku obojí (brkoslav, krutihlav, smrtihlav — vesměs složená jména s jednoslabičným základem); jinak mívají jména na -v jen koncovku -i, viz 28. -v.
4. Jména typu slaneček mívají nom. pl. také podle neživotných: slanečky.
Obojí koncovka bývá jen u křestních jmen na -ík (Pepíci, Pepíkové), viz II. C.
Z jednoslabičných jen jména na -ch (Češi i Čechové a pod.).
Z několikaslabičných ta, která jsou zakončena podobně jako obecná osobní jména této skupiny.
1. Ze vzoru had:
a) tři jména na -d: sousedé, Židé, lidé;[1]
b) šest jmen na -l: andělé, apoštolé (vedle apoštolové), horalé, konšelé (vedle konšelové), manželé (vedle manželové, ale s různým významem, viz 15. -1; stejně je tomu u složeného jména novomanžel), Španělé;
c) čtyři jména na -t: hosté, aristokraté (vedle aristokrati), enthusiasté, Hethité;
obyvatelská jména s domácí příponou -an (-jan) a jméno křesťan.
2. Ze vzoru oráč:
činitelská jména s příponou -tel (učitelé, kazatelé a p.).
3. Ze vzoru sluha:
jména na -ista, -ita, -asta.
Poznámka:
Jestliže mají tato jména ráz lidový (familiární) nebo pejorativní, je u nich koncovka -i, viz 1. -a. Jména bandita, komita mají jen koncovku -i. O trojí koncovce jména fantasta viz 1. -a, III. A.
*
Tento obraz koncovek v nom. pl. u mužských jmen životných se snad v některých jednotlivostech změní, až bude lze srovnati jej s úplnějším a dokonaleji ověřeným materiálem, ale v podstatě je nepochybně správný. Zbývá ještě připojit k němu několik přehledných pozorování.
1. Obecná jména osob mívají v nom. pl. koncovku rozličnou; její volba se řídí nejčastěji zakončením, ale i jiní činitelé mají na ni vliv. U jmen zvířat značně převažuje koncovka -i. Křestní jména a příjmení mají téměř napořád koncovku -ové.
Jednoslabičná jména národní mají rovněž koncovku -ové (kromě jmen na -ch, neboť ta mívají i koncovku -i). U několikaslabičných jmen národních bývá zpravidla táž koncovka jako u stejně zakončených osobních jmen obecných.
Jednoslabičná obecná jména osob mívají často koncovku -ové i tehdy, když několikaslabičná jména téhož zakončení mají -i.
Na volbu koncovky působívá citové zabarvení (pejorativnost, mazlivost, slavnostní pathos a p.) a vůbec odlišnost od obyčejného spisovného průměru sdělovacího (lidovost, literárnost výrazu a p.). Tam, kde lze volit mezi dvojí koncovkou, mívá koncovka -i někdy ráz pejorativní nebo lidový (familiární), kdežto koncovka -ové nebo -é buď zachovává ráz neutrální, anebo působí archaisticky, patheticky nebo mazlivě. Srov. na př. nom. pl. u jmen na -ista,-ita (IV. 3), -ik (III. A), -b (II. A), -s (III. A), kde koncovka -i mívá ráz lidový nebo pejorativní. U zdrobnělin na -eček, -íček a pod. zesiluje koncovka -ové v nominativu pl. ráz mazlivý (III. A); také převaha koncovky -ové u jmen na -ouš (II. A. 2) je způsobena patrně citovým zabarvením. Z dvojic mudrci - mudrcové, bloudi - bloudové, lordi - lordové, nimrodi -nimrodové, nohsledi - nohsledové, kmoši - kmochové, popi - popové, ďauři - ďaurové, lazaři - lazarové, aristokrati - aristokraté a j. bychom asi volili tvar s koncovkou -i, kdykoli bychom chtěli jménu dát ráz pejorativní (urážlivý nebo posměšný). Naopak ve dvojicích reci - rekové, kmeti - kmetové, věrozvěsti - věrozvěstové, jáhni - jáhnové, páni - pánové (na př. v oslovení: dámy a pánové, vážení pánové), muži - mužové, mniši - mnichové a j. mívá tvar s koncovkou -ové ráz povznesenější než tvar s koncovkou -i. Tento ráz je tím nápadnější, čím neobvyklejší nebo odchylnější je zvolená koncovka, na př.: učencové, voličové, rodičové (místo spis. rodiče), zeměplazové, lvové (srov. „Jak lvové bijem o mříže,“ Neruda), pohané (spis. jen pohani), katané (místo spis. katani). Z této vlastnosti koncovky -ové třeba patrně vykládat také její oblibu u titulů a jmen jim podobných (srov. na př. jména na -n, -r, -ř, I. A. 1, 2).
Někdy však nelze mezi koncovkami -i, -ové, -é postřehnout rozdíl, a to hlavně tam, kde jméno samo o sobě už je afektivní, na př. u jmen neznaboh, zloboh, otcovrah, hnidopich, větroplach, moloch, hrdlořez a pod. Jindy se k vyjádření pejorativnosti volí naopak koncovka -ové; je tomu tak u přezdívek vzniklých ze jmen zvířecích majících v nom. pl. koncovku -i: (vy) volové, buvolové, škvorové, štírové, kosové, konipasové, vejrové, zajícové atd., podobně i koňové (místo koně). Je tu tedy táž koncovka jako u přezdívek vzniklých ze jmen ženských (bačkorové, otravové a p., viz 1. -a). U přezdívek z mužských jmen neživotných bývá koncovka -i: neřádi, smradi, knoti, hřbeti, chomouti, chřtáni, buci.
Není tedy možné pokoušet se najít na této vratké půdě afektu nějaká závazná pravidla; volba koncovky v takovýchto případech bývá často založena i jen na pomíjivé náladě mluvčího.
Sklon lidového jazyka ke koncovce -i se projevuje také tím, že se jí nahrazuje spisovná koncovka -é (lid. hosti, sousedi, lidi); jen jména na -l buď zachovávají v jazyce lidovém koncovku -é (přátelé, manželé atd.; často se vyslovuje krátce: -e), nebo mají -ové (-ove): učitelové, andělové a pod.; to proto, že po -l u obecných jmen osobních koncovka -i vůbec nebývá (viz 15.-1).
V jednotlivých případech může na volbu koncovky působit snaha o harmonii tvarů (na př. všichni čerti a ďábli, všichni čerti a kozli), jindy naopak snaha o rozlišení tvarů („kramáři, koníčkáři, kočíbrové“, Baar, Posl. z rodu Sedm. 136), nebo stránka zvuková (klackové m. klacci, rackové m. racci, mouřenínové m. mouřeníni, kompaňonové m. kompaňoni a p.).
Mezi tvary s různou koncovkou u téhož jména bývá někdy i rozdíl významový (zasahující přímo obsahovou stránku jména). pozoru hodné je tu zvlášť jméno manžel, jehož množné číslo má různý význam podle toho, užije-li se koncovky -é či -ové (manželé = dvojice muž a žena; manželové=ženatí mužové). Také význam původní a přenesený bývá někdy odlišen koncovkou; viděli jsme to na př. už prve u přezdívek vzniklých ze jmen zvířecích (kosi - kosové) a podobně je tomu i jinde, na př. červi (hmyz) -červové výčitek (Donát, Člověk je živ ze vzduchu 177), pepíci a Pepíkové, lazaři a Lazarové a pod. Snad se ve volbě koncovky v některých případech obráží také rozdíl mezi významem konkretním a abstraktním, na př. obhájci (ve věcech trestních) — obhájcové pokroku, vrazi byli chyceni — vrahové jeho štěstí, panovníci a vládci — vládcové osudu, reci nepřemožitelní — rekové vědy a pod.; ale v tomto případě už vnímáme spíše rozdíl v zabarvení citovém (viz sub 3), neboť je zřejmější než rozdíl významový.
Bylo by výhodné pro vyjadřovací praxi, kdyby Pravidla českého pravopisu obsahovala údaj o nom. pl. všude tam, kde je nějaké kolísání a kde se usus obecný rozchází s usem spisovným. V konečné normativní úpravě by snad bylo i možno drobnými, nenásilnými retušemi zjednodušit obraz, který jsme se tu pokusili načrtnout.
[1] Pro zjednodušení zařaďujeme jméno lidé do vzoru had, ačkoli jednotným číslem náleží ke vzoru hrad a množným ke vzoru kost; činí tak i Gebauer-Ertl I, 1926, 179.
Předchozí Předplatné na rok 1943 činí K 35 —
Následující Vladimír Šmilauer: Výklady slov
© 2008 – HTML 4.01 – CSS 2.1
