Sebrání básní a zpěvů

B.

[Posudky a zprávy]

Almanachy Antonína Jaroslava Puchmajera. Sebrání básní a zpěvů. Svazek I. Znovu vydal Jaroslav Vlček. Novočeské knihovny č. II. V Praze, nákladem České Akademie císaře Františka Josefa, r. 1917. [Za 1 K 92 h.]

Už dnes možno směle vysloviti soustrast příštímu pokolení: bude v dějinách písemnictví čísti o mnohých knihách a časopisech našeho obrození i našeho věku, ale nepozná jich, nedohledá se jich nikde. Již nyní na př. nenajdeme v žádné veřejné knihovně pražské úplných Hálkových »Květů« nebo čítanek Čelakovského, ba ani »Národních Listů«, neřku-li úplných časopisů, almanachů, brošur a p. z doby obrození. Byly tu kdysi, ale už jich není! Staly se vzácností, draho placenou. Potomci nepoznají ani jejich obsahu, ani podoby jejich.

Tato okolnost asi pohnula Jaroslava Vlčka, aby znovu vydal červánky naší poesie novodobé, ty milé a tolik památné almanachy Puchmajerovy, a aby první a nejvýznačnější z nich, Sebrání básní a zpěvů, zachoval v podobě zcela nezměněné, původní, jak knížka vyšla r. 1795. Uvádějí se nyní staré hrady a budovy památné do bývalého stavu, aby se takto potomstvu zachoval obraz stavitelského umění předků; napodobují se obrazy a sochy i jiné starožitnosti, a vydávají se také knihy a hudebniny ve starém rouše, poněvadž se originály staly nepřístupnými nebo tak vzácnými, že jen jednotlivci se mohou k nim dostati. Někdy se tak děje i proto, aby se do budoucnosti zachovaly aspoň v nápodobě, kdyby se původní tisky ztratily nadobro. V cizině to dělají už dosti zhusta; u nás se staly teprve pokusy: vydán v původní podobě památný almanach Máj z r. 1858 a Máchův Máj z r. 1836. Nyní se k nim přidružil I. svazek Puchmajerova Sebrání básní a zpěvů.

S myslí vznícenou, pobožně budou sta čtenářů se probírati touto knihou. Ty staré, švabachové litery, dávný pravopis, tisková úprava sloh a veršů, první slabiky příštího řádku dole na každé straně, ozdůbky nahoře, podobizna »Jozefa Dobrovského« v čele, srdečné věnování a významná Předmluva — vše nás přenáší do té veliké doby, kdy se život český probouzel a osměloval k prvním veřejným krokům divadlem a knihou. Právě tímto starobylým rouchem nás knížka ukolébává v přelud, že dlíme ve společnosti těch mladých mužů velikých snah, že je živě vidíme před sebou a vedle sebe a slyšíme bíti jejich srdce vroucím tlukotem pro svůj národ — tehdy jím bylo nějaké sto hlav uvědomělých, — pro jeho bývalou a budoucí slávu, aby »tudy krajanům svým přemilým, ješto potud nemalý trpí na básně nedostatek, poněkud posloužiti« mohli.

Dvojí zápas vedla družina Puchmajerova pro knížku tuto: s jazykem a prosodií. Opožděným vydáním básnické sbírky této bylo umožněno jejím původcům, aby své příspěvky poopravili podle rady předního tehdejšího znalce našeho jazyka. Puchmajer to vyznává slovy: »v tom se mi nejhlubší zpytatel jazyka našeho, vlastenec náš vysoce učený, Pan Jozef Dobrovský, nadmíru laskavě propůjčil«. Dobrovský mu také odhalil »převýborná a jedině opravdová pravidla svá, kteráž svou ostrou smyslností vynalezl, jakby se mnohem lépe, nežli se kdy prvé od kterých básnířův Českých stalo, verše v Češtině dělati mohly a měly«. Tím, že dřívější básníci neznali prosodie Dobrovského, se vysvětluje, že jejich plody »tak málo lahody a líbeznosti do sebe mají«. Ovšem tím je Puchmajer nemíní urážeti, »že jen toliko halabala a neb ledabylo dělali verše své«, nýbrž prohlašuje pouze, »že sobě chybná a jazyku Českému odporná pravidla vystavili, kdežto ona od Pana Dobrovského vynalezená a ustanovená, z přirození jazyka našeho mateřského plynou«. To každému našinci potvrdí jeho »ucho České«. My pak čtouce tato Sebrání básní a zpěvů s obojím zřetelem tím: jazykovým i prosodickým, nemůžeme než se pokloniti té vyspělosti slohové a té dokonalosti jazykové, která se tam už tehdy z některých básní ozvala.

Především jest to Puchmajer, který se tu vůbec vyšvihl na stolec vévodský. Hned ovane dnešního čtenáře jiný, proudivější vzduch, jakmile čteme jeho báseň některou. Už ta přilnulost k přírodě a oslava její dojímá mile; mluva tu pak zní vždy vyšší, obrazná a vzletnější. V době tak hlubokého úpadku jazykového, jakou byla léta osmdesátá a devadesátá, než Pelcl podle Dobrovského vydal svou mluvnici a Dobrovský svůj brusičský spis O tvořivosti slovanského jazyka, jímž konečně položil hráz jazykovému novotářství, Puchmajer Sebráním postavil maják, svítící jasnou září dobré češtiny do celé vlasti. Ovšem se ani on nevyprostil úplně z dobových hříchů mluvnických. I on rýmuje: ležejí — visejí, i on chybně tvoří přechodník popoháně m. popoháněje a chybně ho užívá podle tehdejšího zvyku: zhlídna mne káže mi — ale přece jsou to jen výminky. Puchmajer v překladě ruské Ódy na velebnost božskou od Cheraskova a Vergiliova VII. zpěvu pastýřského, pak v lyrických zpěvích: Večír v létě, Píseň jarní a Živobytí v kraji ukázal se mistrem vzletné formy a vládcem jazyka; ve veršované povídce Jiří král a Vaněk Všeboj však již chtěl býti populárním, a sestoupiv s básnické výše k výrazu lidovému, nepovznáší se nad prósu denní; ale správnosti dbá stejně.

Puchmajerovi nejblíže stojí Vojtěch Nejedlý; i u něho zrovna cítíme lásku k rodnému jazyku, třeba nebyl mocen veršovací formy tak, jako Puchmajer. Ale za to uměl veršovati s jakousi líbivostí, a některé písně jeho znárodněly (na př.: Spi, má zlatá, boubelatá, spi, má hubinko!).

Na hrubší buben bijí ve svých plodech Šebestián Hněvkovský a Prokop Šedivý a ti se také prosodicky řadí za svého vůdce. Šedivý v Ukrutném myslivci trocheje hodně plete s daktyly. Verše jako: dnem i nocí vždy jezdíval, — zvěře po lesích honíval; nebo: přes hustý les, přes rozcestí — po lukách a po osení; nebo jinde u Fr. Heka: Ráno vstana rmoutil se a děsil — až i z té těžkosti se oběsil, nejsou vzácností. Mají to býti vesměs trocheje! Ale snadno nám dnes jim vytýkati; hůře bylo tehdejším veršovcům dosíci i toho stupně prosodické dokonalosti. Vždyť měli původně složeny své verše v časomíře a teprve po návštěvě u Dobrovského je převlékali do roucha přízvučného!

Z jazykových obvyklostí tehdejších buďte dále ještě uvedeny: nesprávné užívání 3. osoby množného čísla u sloves 5. třídy (páni se po cti shání m. shánějí, slzíc kráčí kněží m. slzíce kráčejí kněží a p.), užívání přechodníku času přítomného v jednotném čísle pro číslo množné (zdvíhajíc k nebi hlasy — trhají s hlav si vlasy m. zdvíhajíce; bratří, vidouc m. vidouce a p.), podobně užívání přechodníku přítomného času u sloves dokonavých místo času minulého (a zhlídna kdys sedláka, zkřikl, místo: zhlídnuv; otce svého požehnaje, hned se každý k práci měl, m. požehnav), užívání zájmena jenž v 1. osobě množného čísla pro všechny rody (krásné tanečnice, jenž pocestného do lůna svého vábíte), tvar očma točil m. očima; myšlinka m. myšlenka; dívadlo; pole se krásou odílo m. odělo; chybné skloňování slova máti (vidouc máti kvílící m. máteř, padá mátě do náručí m. mateři); chybný 2. pád třech m. tří; starosti spějí m. spí; tvé ptej se truhly dřív m. své. A to jest tak málem vše. Předložky psávali dohromady se slovem, pravopisu užívali bratrského.

Celkem tedy náš kruh básnický z toho zápasu vyšel čestně. To zajisté nás naplňuje radostí, vzpomeneme-li si, kolika chyb a jakých se dnes dopouštějí spisovatelé a básníci, odchovaní českými školami, českou mluvnicí, žijící v době tak mohutného rozkvětu vědeckého badání jazykovědného a mající po levé i pravé ruce plno pomůcek jazykových.

Čest budiž proto těmto prvním skřivánkům nového jara českého, kteří budili lid, poesii a krásu ze strohého spánku zimního, do něhož je zaklel útisk málem dvousetletý.[1]

Naše řeč 2, ročník 2/1918

Předchozí J. F.: Světlušky

Následující RUKOPISNÉ JUBILEUM. České veřejnosti na uváženou!