»Slečna doktor«

[Hovorna]

»Čítám často »slečna doktor«, »byla povýšena na doktora« a pod. — nemohu si pomoci, uráží to můj český sluch, jako by jej urážela kopulace slov »paní domovník« neb obdobné »pan domovnice«.« Tak žaluje čtenář v listě nám poslaném a žádá od nás »odborného výkladu«.

Odborný výklad! Ten by musil říci, že »slečna doktor Nováková« (nebo »paní poslanec Viková-Kunětická«, jak se u nás také psává) je v jazyce, který ještě zachoval v rozlišování rodu původní ráz jazyků slovanských a vůbec indoevropských, nesmysl do nebe volající a ohavnost spuštění jazykového citu, jaké porozumí člověk snad v němčině a v jiných jazycích, které neliší pohlaví v příjmeních a v titulech po muži (naše paní ředitelová Müllerová je v ústech německých Frau Direktor Müller), nikoli v češtině. Ale bojíme se, že se tohoto nesmyslu nezbavíme, dokud nevyhyne marnivost, hledající kdo ví jaké ponížení v tom, nedá-li se ženě titul mužský, dokud nevyhyne u nás opičení po němčině. A čekáme, že se nám dostane poučení o zákonech, které mluví jen o »doktorech« a o »poslancích«. Ještě že se tento nesmysl u nás neujal o několik desítiletí dříve; mimo »slečny doktory« a »paní poslance« bychom měli ještě »slečny učitele, ekspeditory, posluchače« atd. Však jsme již čtli ve spolkových zprávách také o »slečně jednateli« a o »slečně X-ové, předsedovi« (tahle »slečna předseda« by se mohla hájiti aspoň tím, že u nás bývali muži »sousedé« a ženy »sousedy«).

Stavovská pojmenování žen u našich předků i v lidu mají koncovky -ová nebo -ka. Žena panovníkova i nevdaná nebo ovdovělá panovnice byla císařová, králová; mistrová je žena mistrova nebo samostatná majetnice nebo správkyně živnosti; máme učitelky, ředitelky, mlynářky atd. Místo »slečna doktor« lid náš beztoho říká »slečna doktorka«; zdá-li se to komu trochu všední, stejně správně po česku by bylo slečna nebo paní »doktorová« a podobně slečna nebo paní »poslancová«. Řekne se nám, že by pak nikdo nevěděl, je-li ta »paní doktorová« žena doktorova či sama »doktor«. Mluví-li Němec o »Frau Doktor« nebo Čech o »švagrové«, je stejná neurčitost slova, kterou doplňuje ve skutečnosti znalost okolností. Kdyby bylo dosti dobré vůle mluviti opravdu po česku, takovéto nesnáze by nikomu nepřekážely.

Naše řeč 5, ročník 2/1918

Předchozí Při nejmenším, při nejlepším, nejméně, na nejméně atp.

Následující Strýčkovi čtenáři z východní Moravy