České názvosloví společenských her

Ferdinand Strejček

[Články]

Snad souvisí se známou pracovitostí a přičinlivostí českého národa, že nemíval kdy na zábavu a hry, a proto se málo staral o vynalézání původních her pro dospělé. Kdo se chtěl bavit, tomu nezbývalo než přejímat hry od cizího národa a s nimi také cizí názvy her.

Máme z 15. století »Knížky o šašiech«, jejichž původ se připisuje samému Tómovi ze Štítného. Spis ten poučuje nejen o hře v šachy, ale připojuje k výkladům jednotlivých figurek rozličné naučné myšlenky, na př. i tu, že král drží v jedné ruce »vardu«. Podíváme-li se do Jungmannova slovníku, co to slovo znamená, shledáme, že si s ním autor slovníku ještě r. 1839 nevěděl rady. Má při něm dva příklady, první z tištěného Pasionálu z konce 15. století (Až i z toho, ješto z dětinstva s dětmi na vardu hrajě, školu zameškával, sě zpoviedal), druhý z »vulgární« mluvy (Ten se vypíná, a za ňadry mu vši na vardu hrají), výklad však neuspokojuje, neboť zní, že varda = stráž, varta. Gebauer správně v svých přednáškách o Štítném vyložil, že slovo varda znamená míč. Dosadíme-li toto slovo do obou příkladů Jungmannových, hodí se nám Gebaurova náhrada úplně.

Ale i Gebauer narážel někdy na překážky, šlo-li o cizí název hry, převzatý z cizího jazyka pro pojem český. V svém Slovníku staročeském vykládá slovo foreš, forešt v tom smyslu, že jde o »nějakou hru rytířskou«, třebaže starší slovníky české (Prešpurský ze sklonku 14. století, Rajhradský z let 1344—1364, Vokabulář z l. 1394—1398) mají při tom slově latinský překlad consorcium, Prešpurský mimo to ještě latinská slova agmen (rota), tumultus (láje) i j. Vpravdě znamená toto slovo asi tolik co (tajný) spolek, (tajné) spolčování, jak nás o tom poučuje Kezeliova »Kronika mladoboleslavská«, uvádějící v IX. odstavci instrukcí, vydaných knížetem Karlem z Lichtenštejna (3. listopadu 1622) pro císařského rychtáře: Bezbožnost, rozpustilost, zbytečné užívání, hry, přisahání a jiné forešty přetrhnouti.«

Století sedmnácté neposkytovalo ještě zahalečům více příležitosti ke hrám než století předešlá, neboť Komenský ani v svém »Labyrintu« ani v slovníku »Janua linguarum reserata« nezaznamenal zvláštní zásoby společenských her. Ještě tehdy se Čechové spokojovali hrou v šachy (Hra v šáchy jest pracná, Jan. 941, Veženou-li koho do šachmat, jest po něm veta, Jan. 942), nebo se bavívali hrami v kostky a vrhcáby, jak svědčí kap. XXI (Stav rytířský), kde čteme: »… a spatřím, že práce jejich… přebírati řemeslně vrhcáby a kostky.«

Jaký byl jinak »způsob rozkošných světa«, o tom se dočítáme v jedné z dalších kapitol (XXV) pod číslem 2: »A vedou mne na druhou síň, kdež já očím a uším plno vnady spatřím, zahrady rozkošné, rybníky a obory, zvěř, ptactvo, ryby, muziku všelijakou libou a tovaryšstva veselého houfy, ani sobě skáčí, honí se, tancují, štvou, fechtují, hry provodí a nevím co víc netropí.«

Známý moravský jazykozpytec Antonín Boček (1802 až 1847), jenž byl v letech 1831—1839 profesorem řeči a literatury české na stavovské akademii v Olomouci a jenž podle Jungmannovy »Historie literatury české« »sebral hojnou zásobu slov co dodatek k českému slovníku«, vypočítává z počátku století osmnáctého (z r. 1702) tyto společenské hry: karty, kostky, míče, kuželky, vrhcáby.

Vše je známo, jen slovo vrhcáb potřebuje snad výkladu, že se skládá ze dvou slov, t. j. vrh — a cába, což znamená nádobku k házení kamínků nebo kostek, a je tedy vrhcáb »kámen, jakýmiž se na vrhcábnici (= vrhcábní deska) hraje«. Pozdější »hra v mlejnek« měla podobných kamínků 18.

Třebas tedy nemívali dospělí Čechové mnoho na vybranou, co se týče her, bavívala se česká mládež podobně jako i u jiných národů tradičními hrami, jako byly (podle Jungmanna) hra na míč, hra na babku, hra na slepou bábu, hra na hmatačku, hra na mžitek neboli mžinda (Versteckspiel), na Litomyšlsku prý »hra na mžutka«, hra o rovnou, hra na lichsudu, hra na fanty a pod.

Jungmann uvádí ještě roku 1835 slovo fant na str. 538 I. dílu Slovníku, třebaže označeno křížkem (»slova cizí, zle tvořená nebo podezřelá«), a má při něm poznámky: hráti ve fanty, o fanty, na fanty = v základy hráti, o zaklad hráti, um Pfänder spielen. Us. Hra na fanty, Pfänderspiel D(obrovský); ale naproti tomu zavádí již r. 1816, tedy 19 let před tím, známý brusič a vydavatel »Rozmanitostí« Jan Hýbl v prvém svazku (A) svého časopisu v náhradu za slovo »fant« české slovo zástava (»Vykupování zástav při hrách«, str. 741, r. 1817, ve svazku G »Hry v zástavy«, str. 82). Byla tedy již r. 1816 a 1817 snaha nahradit cizí názvy her, do jisté míry mezinárodních, jmény čistě českými.

Ale jinak byla ještě před sto lety nouze o původní české hry, jak dokazují Jungmannovy doklady »hráti v krympu(?), v labétu, v pikety, v lunč«, které jsou slabě vyváženy jedinou českou hrou v strašáka, o níž má slovník výklad, že je to »hra v karty, v níž jeden druhého straší, a kdo odstraší, ten béře«. Že šlo o hru vpravdě českou, toho důkaz je v německém překladu Treschak, Straschak.

Byla to tehdy veliká zvláštnost, neboť jinak se spokojovali Čechové, co se týče karet, cizími názvy již v dobách hodně starých. Gebauer na př. uvádí v svém Slovníku staročeském (I, 385), že hra v karty flus je známa od 15. století, ale neznal podobně jako Jungmann původu tohoto slova. Jde tu beze vší pochyby o známou hru velus, což vlastně nic jiného není než nynější »jednadvacet«, třebaže má Gebauer doklad ze »Starých letopisů českých«, vydaných Palackým: »Mišňaři přes hory nakoukají, již-li v Čechách flusa hrají, o nic více by nestáli, jen aby jedenatřicet měli.« Číslovka jedenatřicet se dostala do tohoto verše nějakým nedopatřením místo jedenadvacet, což není při číslovce zjev ojedinělý. Současně s názvem hry se dostaly do češtiny také cizí výrazy pro jednotlivé součástky její. Již samo slovo karta je slovo přejaté (z latinského slova charta), podobně nečeského původu je v řečené satirické básni »Hra flus v Čechách«, otištěné v »Starých letopisech českých« na str. 519 a v Erbenově »Výboru z literatury české« na str. 1205—1208. slovo touš (= v kartách nebo v kostkách dvě oka) z germánského »Daus«:

Města chtí míti tři touše:
jistě ten flus někoho zkouše.

Ale v stejné době, kdy navrhl uvědomělý Hýbl české slovo zástava za cizí fant, bylo již mezi Čechy rozšířeno několik her v karty, pro něž měli hráči české výrazy, jak dokazuje Kubíčkův kuplet ve veselé hře »Pražští sládci, aneb Kubíček dostane za vyučenou« od Prokopa Šedivého, pocházející z roku 1819, v němž je i tento výčet her:

Všecky karty znám výborně,
jenom když se hraje svorně:
šestadvacet a barvíčka,
půldvanácté, též i cvička,
trentu, vojtu, maryáše,
znám já také naševaše.

Zde jsou již jen tři výrazy převzaté (cviček, trenta, maryáš), kdežto ostatních pět jsou původní slova česká, patrně přizpůsobená základní myšlence té neb oné hry.

Teprve však do počátku let třicátých minulého století, kdy proniklo u nás odůvodněné úsilí postavit hráz nebezpečnému »světanství«, spadá první pokus osamostatnit se i v takových zdánlivých maličkostech, jako byla společenská hra v karty.

Máme celou literaturu o tom, jaký význam připisovali naši předkové »karetní hře«, nazvané šestice, šístka a šestadvacet nebo prostě také bulka podle slova, znamenajícího (u Jungmanna) sázku ve hře.

Nejpoučnější po té stránce je propagační článek zapadlého spisovatele Jana Dalibora Kopeckého (nar. 1815 v Poličce), jehož stručný životopis a literární činnost nám zachoval Jungmann v své »Historii literatury české« a jenž se v Tylově časopise »Jindy a nyní« z r. 1833 (II, 139) rozepsal dosti podrobně o výhodách české hry v »Slově o šestici«, zahájeném výmluvným motem:

Hrávali jen Čechové, mečmi když hájili vlast svou; haj hru tu národní, hrávaje mečmi (sic) ve hře!

V článku samém se zdůrazňuje, že »každá hra, jenž (sic) vznikla na půdě národní, jest zrcadlo, po jehož hladině se odrážejí vnitřní paprsky ducha obecného«, a vynáší se český původ a domácí ráz »šestice«: »Ať nám uštěpač hrdý předhazuje sprostotu a nízkost, ať si ziskuchtivý Angličan vychvaluje jednotvárnost půldvanácté, ať důmyslný Germán k slunci vynáší rozmanitost taroků, ať vtipný Frank hlučně velebí velepanský whist, ať družný Moravan, neznaje ni jménem šestici naši, nad jiné chvalně pěstuje trojlistový cvik, ano i neznámý Šváb ať po horách a dolích s učeným se ozývá mariášem: my Čechové, odpočinuvše od práce, v přátelském spolku budeme hlásati výtečnost šestadvacítky. Ó, hra to vznešená, hra vlastenská, hra sousedská!« A celý ten příznačný článek se končí zajímavým přehledem dosavadních osudů této hry: »Ačkoli sice šestici naši — snad návodem mstivého Černoboha! — rovný v jazyku naším potkal osud, že nazvíce (sic) jen v pomezí království českého vtísněna jsouci, sousedním obyvatelům, jak východním, tak jižním ani takořka ze jména povědoma není, předce nicméně u prostřed věrných Čechů mezi hrami nevinnými co jemná zábava v trudné chvíli po věky se skvíti a půdu vlastenskou zdobiti bude, jelikož Slované si vážejí dědictví předků zvěčněných, na jichž svatých pozůstatcích lpí símě požehnání otcovského.«

Nejvíce se, jak známo, zasloužil o rozšíření »bulky« mezi českým lidem dramatik Václav Kliment Klicpera, jehož »Osmmecítma pravidel hry mravopočestné, která se vůbec nazývá Šest a dvacet, aneb trapulky do bulky, s proslovem a doslovem«, vydaných po prvé r. 1822 v Hradci Králové, vyšlo v několika vydáních a přispělo neobyčejně k zobecnění zájmu o české hry vůbec. Rovněž deklamovánka »Šest a dvacet« od téhož spisovatele byla velmi oblíbena a pomáhala šířit slávu a oblibu české bulky na merendách a besedách pražských i venkovských:

A tak bych vám vypočet’
na sta her, jenž povídají,
v dalekém že hráčů kraji
není přes šest a dvacet.
Ramšl, Vojta, Půldvanácte —
leč jest vždycky jedenácte —
ba i veleslavný whist
má jen jednoduchý list.
To si chválím šestici!

Atd. Ještě r. 1839 vydává jiný autor, Antonín Švihlík, nová »Pravidla hry dovolené, vůbec nazvané Šest a dvacet, aneb Trapulky do bulky« (v Praze u Václava Špinky), a r. 1846 se objevuje dokonce na jevišti českého divadla v Růžové ulici zvláštní hra »Bulka, aneb Šest a dvadcet, Velká komická kouzelná hra se zpěvy, deklamací, tancem, obrazy a skupeními ve 2 odděleních«. Zpracována byla od herce Jana Kašky, jenž však za to dostal svůj díl v »České včele« (ze dne 10. března 1846) od samého Karla Havlíčka Borovského. Riegrův »Slovník naučný« (I, str. 980) ještě r. 1860 připomíná při hesle bulka, že je to hra v Čechách a na Moravě velmi oblíbená a znárodnělá a že se hraje s kartami italskými, ačkoliv způsob hry kromě Čech všude jinde neznámý jest, ano i v Italii známá hra trappola dle jiných pravidel se řídí. Zaznamenává také ještě, že Klicperova pravidla »Dr. Pichl ve svém Krasořečníku (2. díl, v Praze 1852) rozhojnil«.

Slovo trapulky (trapulky do bulky), jak vyznívá z tohoto citátu, převzato bylo z italštiny. Rovněž pro jednotlivé karty měla čeština stále názvy cizího původu, jak dokazují mimo jiné i česká pořekadla: Kdo se honí za toušem, peníze mu vypadají (Mudrosloví, str. 142), a Žíž, ciňk nedá, eš, touš nemá, kotr, dryje zaplať! (Jungmann pod heslem žíž).

Ale jinak ještě v letech šedesátých trvala aspoň snaha nahrazovat jména her, která k nám přecházela z cizích zemí a od jiných národů, nějakými vhodnými výrazy českými, zejména zavedeno české slovo pešek (z Jungmanna, kde je bez dokladů) místo německého plumzok (Plumsack), chůdy místo německého »štelcny«, foukačka místo plozoru (Blaserohr), míč místo pražského polmíč, půlmíč (Ball-), vymýšleny nebo vyhledávány vhodné názvy pro tělocvičné nářadí Sokolem, který zatlačil i německé slovo »turner«, a pod.

Když se počalo hojněji vyskytovat anglické slovo sport, nahrazováno s počátku rovnocenným českým slovem kratochvíl (sport = obveselení, kratochvíle), jak si sám pamatuji ještě z let osmdesátých, teprve v dobách mezinárodního závodění ovládl výraz cizí.

Bohužel, zůstáváme nyní stále jen omezeni na »dovoz«, samostatná tvořivost a domácí zdroje leží ladem.

Naše řeč 6-7, ročník 19/1935

Předchozí V. Skalička: Asymetrický dualismus jazykových jednotek

Následující František Šimek: Mé styky s profesorem Smetánkou