O psaní x a jeho výslovnosti

A. Frinta, Jar. Dvořáček

[Články]

(Viz též článek PÍSMENO X v NŘ. XVI, 25.)

A. Frinta

Ke článku kol. J. Dvořáčka z 9. čísla XV. roč. NŘ. (str. 204 až 206) musím připojiti několik kritických poznámek.

Je zcela nesprávné tvrditi, že »písmeno x značí splynulinu takovou, jako je c atp.« Upozornil jsem na tento rozdíl již v své Novočeské výslovnosti (str. 144), kde jsem vyložil, že ks, gz (podobně jako ps, bz) jsou pouhé skupiny, t. j. normální kombinace souhlásek; při tom první z nich má svou rekursi a vlastní explosi, a po ní teprve se vytváří sykavka.[1] Při t. zv. splynulině se provádí intimnější kombinace hlásek homorganických a homotopických (t. j. vytvořených týmž orgánem na témž místě), která působí akustickým dojmem hlásky jednoduché, a proto bývá označována i jedním písmenem. Řecké ξ a ψ bylo jistě vyslovováno jinak než latinské x (to je ligatura dvou písmen!) a ps, t. j. mělo artikulaci splynulin (assibilát).

Že v naší výslovnosti ks (gz) není splynulina, toho si byl vědom již Hus, jenž právě proto v svém známém traktátu navrhl vypustit písmeno x z našeho pravopisu. Pod silným vlivem latiny však k tomu není odvahy ani po pěti stech letech, ač náběhy k tomu najdeme v XVI. a XVII. stol. (psává se na př. Maksimilián). Nesprávně nazývá dále Dvořáček psaní ks »spřežkou«, protože tou rozumíme užití dvou nebo několika písmen k vyjádření jedné hlásky (nebo také splynuliny). S hlediska fonetického je tedy odůvodněno právě psaní ks a nikoli x (připomínající c), jak by chtěl Dvořáček svým výkladem dokazovati. Jako na doklad vypouštění x chci poukázati na odbornou revui Českou mysl, ale v ní se chybuje nedůsledností: ač se v cizích slovech píše vždy foneticky z místo pravopisného s (a to ovšem není než návrat ke způsobu staročeskému a středočeskému), užívá se tu vesměs jen ks (na př. eksperiment, marksizm i eksistence, eksaktní atp.), což svádí k špatné výslovnosti nebo ji sankcionuje, jak dobře konstatuje Dvořáček. Dvořáčkovi se ovšem zdá fonetické psaní gz nezvyklé, ba nestvůrné (!?), ač ho dávno užívají všecky slovanské jazyky, a to nejen ty, jež píší azbukou, ale i ty, jež píší latinkou, t. j. polština, charvátština a slovinština. A máme my jediní ze Slovanů hájiti v pravopise cizí tělísko x i nadále? Což se psaním existence, exaktní atp. napomůže správné výslovnosti, nebo učiní přítrž výslovnosti nesprávné, jestliže vidí čtenář vedle toho: export, paradoxy atp?

Naší polovičaté a kompromisní povaze by snad vyhovovalo psáti vedle prakse (to má opticky blíže k adjektivu praktický než praxe!) atp. aspoň ekzistence atp., neboť to se musí vyslovovat egzi-, stejně jako psané sbor čteme zbor. atp.[2]

Nemyslím zkrátka, že »nezbývá tedy nežli vrátit se k x«, nýbrž upozorňuji na možnou grafiku kz, kterou jsem již také v České mysli zahlédl a pro kterou mluví právě ten ohled na Popelku ortoepii.

Jar. Dvořáček

Na kritické poznámky kol. A. Frinty odpovídám:

Uznávám rád, že jsem v svém článku (v 9. čísle ročn. XV.) nesprávně nazval písmeno x znakem splynuliny; je to zajisté skupina, kombinace souhlásek, někdy ks, jindy gz. Myslím však, že jsem tímto omylem nijak neublížil jádru svého návrhu; neboť otázka, zdali x je splynulina či pouhá skupina, patří do fonetické theorie a nemůže tedy nijak oslabiti mou výtku, která se týká nynější pravopisné praxe, totiž že se v novější době nesprávně užívá písmen ks také na označení skupiny gz: eksaminátor, eksaltace, eksaktní a j. místo examinátor, exaltace atd.

Druhá výtka Frintova, že prý nesprávně nazývám ks spřežkou, jest nedorozumění; vím, že ks není spřežka ve vlastním, fonetickém smyslu, jako je na př. naše ch nebo spřežky v polštině. Užil jsem toho slova nikoli ve smyslu akustickém, přesně fonetickém, nýbrž grafickém. Ani tím se nic nemění na mé argumentaci.

Podstata a tendence mého článku jest jiná a jinde; a tou, jak se domnívám, kritické poznámky Frintovy nijak neotřásly. Naopak — posílily ji spíše. Cituji: »S hlediska fonetického je tedy právě odůvodněno psaní ks, a nikoli x (připomínající c), jak by chtěl Dvořáček.... dokazovati.« Souhlasil bych, kdyby byl kol. Frinta hned na tomto místě za slova »psaní ks« připojil: a gz. Správnost mého tvrzení, t. j. že třeba rozlišovati dvojí, různou fonetickou platnost písmene x, potvrzuje totiž Frinta teprve dále, a to poukazem na praxi v České mysli; výslovně schvaluje to, co jsem hned zprvu konstatoval (»jak dobře konstatuje Dvořáček«), totiž že nelze za každé cizí x položiti jednu a touž kombinaci ks, jak se děje v Č. mysli.

V tom se tedy shodujeme. Nikoli však dále. Frinta se diví, že se mi »zdá fonetické psaní gz nezvyklé, ba nestvůrné (!?), ač...« Ne, neboť své mínění, třebaže se ho, jak dále naznačím, ani nyní nevzdávám, vyjádřil jsem skromně jenom kondicionálem (»by bylo divné; dosud je to nezvyklé, ba často nestvůrné«). To je řečeno přece poněkud jinak; ostatně má-li vykřičník s otazníkem, jimiž Frinta provází mé adj. »nestvůrné«, vyjádřiti jeho údiv nad mým zalíbením v silných slovech, nenamítám nic; snad má pravdu. Ale zato mě nikterak nepřesvědčuje vlastní jeho argumentace další, v níž se ujímá grafiky gz, dokládaje, že tohoto fonetického psaní (gz) »dávno užívají všecky slovanské jazyky... slovinština«. Myslím, že tento důvod nepřesvědčuje, že nás Čechy nezavazuje. Proti orthografii jiných slovanských jazyků je náš pravopis v celé své soustavě příliš historisující a etymologisující; a kdybychom jej chtěli reformovati po této stránce, t. j. přiblížiti se jím na př. důsledně fonetickým zásadám srbštiny nebo psaní cizích slov v ruštině atd., myslím, že bychom dokořán otevřeli brány zmatkům, s nimiž by si ani za několik let neporadili všichni čeští gramatikové dohromady. A ostych, trochu starosvětsky romantický, že bychom my jediní ze Slovanů měli hájiti cizí tělísko x? Těch »cizích tělísek« — a tíživějších — máme tolik, že bychom snad přece měli a mohli začít jinde.

Mohl bych na obhájení nebo aspoň na podporu svého mínění (ponechati x v platnosti ks i gz) uvésti ještě jiné důvody, na př. ten, že bychom se úplným vymýcením písmene x příliš vzdalovali od způsobu psaní obvyklého v latině, ve francouzštině i v němčině; neboť pro praxi školní nelze tuším zlehčovati ani tento zřetel.

Ale to vše jest dosud jenom stránka negativní. Na konec několik slov o kladné stránce návrhu kol. Frinty, jak transkribovati cizí x. Frinta navrhuje, ačli dobře rozumím, psaní důsledně fonetické: jednak prakse, taksa, eksport atp., jednak (pro znění gz) grafiku kz, tedy ekzistence, ekzaktní, ekzotický atp. O tom lze vážně diskutovati; jeho návrh má svou dobrou stránku, protože, jak F. správně ukazuje, kz se tu — spodobou — musí vyslovovati egzistence, egzaktní, egzotický. Ale je tu přece nebezpečí; ukazuje na ně kol. Frinta sám, uváděje slovo ekzém (z řec. ek-zéma), chybně vyslovované ekcém. Podlehlo-li vlivu německé výslovnosti toto slovo, lékařský termín přejatý z řečtiny, nelze se ubrániti obavě, že bychom se brzy dočkali též výslovnosti ekcistence, ekcaktní, ekcotický atd. A to by byla cesta z bláta do louže.

Netvrdím, že se psaním existence, exaktní atp. napomůže správné výslovnosti nebo že se učiní přítrž výslovnosti nesprávné. Neprosto ne; ale nevidím jiné cesty, takže bych se přimlouval, aby x zůstalo i nadále v dosavadní dvojí platnosti, jednou za ks, po druhé za gz.[3] Pokládám to za menší zlo; a proto trvám na svém návrhu: vraťme se všude a důsledně k zavedení litery x v cizích slovech!

Naše řeč 2, ročník 16/1932

Předchozí Ferd. Strejček, Red.: Potřeba jazyka nad správnou logiku

Následující J. H.: Jsem z toho jelen