»Svéstojná cena«

[Drobnosti]

(B. N.) Tento výraz odsoudila NŘ. už v 2, 213 a 8, 159 jako mechanické a nečeské napodobení německého slova Selbstkostenpreis. Ze zprávy našeho čtenáře se dovídáme, že se toto podivné slovo i dnes ještě tu a tam v obchodní mluvě objevuje. Také v LN. 13. prosince 1931 jsme čtli: »X. podal podrobnou kalkulaci výroby dřeva u nás a jako svéstojnou cenu označil 65 Kč za m³.« Táž představa se v oné zprávě opakuje ještě třikrát, ale tu již je vždy vyjádřena výrazem výrobní cena. Už z toho je tedy vidět, že slovo »svéstojný« je docela zbytečné a že se úplně vystačí se spojením cena výrobní. — Jindy se prý slovem »svéstojný« nahrazuje příd. jméno režijní (svéstojná cena = režijní cena). Tato významová neurčitost výrazu »svéstojný« je novým důvodem, aby se ho neužívalo, neboť »cena výrobní« a »cena režijní« není totéž. Podle Salavcovy Učebnice obchodní nauky (viz NŘ. XVI, 112 n.) se rozlišuje: trhová cena (t. j. za kterou prodává výrobce, a ten ovšem neprodává za pouhou cenu výrobní, neboť by nic nevydělal), fakturová cena (t. j. součet trhové ceny a přímých nákladů započítaných do faktury), nákupní cena (t. j. fakturová cena zvětšená o nákupní náklady kupujícího, na př. dovozné a pod.), vlastní neboli nabývací cena (t. j. součet nákupní ceny a nákladů režie) a konečně prodejní cena (t. j. nabývací cena zvětšená o obchodníkův čistý zisk). V této stupnici se tedy režijní cena jmenuje cenou vlastní neboli nabývací. Jindy, jak nám náš čtenář píše, se jí říká také cena pořizovací.

Naše řeč 6, ročník 16/1932

Předchozí J. D.: Substantivum a sloveso

Následující Uzemniti