Kolísati se

Na území českého jazyka znají sloveso kolísati toliko nářečí moravská (Bartoš, Dial. slov. mor. 151) a slovenská (Kálal, Slc. slov. 251). Zaznamenal je už r. 1820 Palkovič v svém česko-německo-latinském slovníku (na str. 575) s významem 1. bewegen, motitare, 2. wiegen, agitare in cunis a označil je výslovně jako výraz slovenský. V něm.-čes. slovníku Dobrovského nenacházíme pod příslušnými hesly slovesa kolísati vůbec, toliko substantivum kolíska s. v. Wiege, zase s poznámkou, že je to výraz slovenský. Teprve Jungmannův slovník zná sloveso kolísati z české literatury. Nejstarší z dokladů, které zaznamenává, je z díla Vojtěcha Sedláčka Základové přírodnictví aneb fyziky a matematiky potažené, neboli smíšené, jehož první díl vyšel r. 1825 v Praze (»Při strojích užívá se jistého se přemítajícího [se kolísajícího] na hřídeli kola«, 1. dílu str. 98). Slovesa kolísati se užívá Sedláček v tomto díle velmi často, zpravidla o pohybu kyvadlovém, tedy s významem »kývati se, houpati se«, na př.: Francouzský hvězdář Richerius vzav (s) sebou kývadlo z Paříže ku Kayen blíž rovníka, musil je o 1¼ čárky neb o 352 částku zmenšiti, aby se ve vteřinách kolísalo I.131. — Takovým způsobem nalezeno bylo, že dýlka kývadla, jenž v teřině (sic!) jednou se kolisá, drží v sobě ve Vídni 452.379 čárek míry vídeňské I.133, atd. Časté je tu též podstatné jméno slovesné kolísání, na př.: Časové kolísání (t. kyvadla) stojí k sobě řádně jako kořeny čtverečné z dýlek I.129, a také dokonavý tvar kolísnutí, dnes už neužívaný: Takovéto vystoupení a sestoupení (pohybujícího se kyvadla) ouhrnkem vzaté slove kolísnutí (oscillatio), jediné vyběhnutí a nebo jediné sběhnutí slove půlkolísnutí I.129. V poznamenání neznámějších slov I.234 se pak uvádí: kolysání, das Schwingen; kolysnutí, eine Schwingung. Také v obsahu jsou tato slova psána s y (»kolem se kolysajícím«).

To jsou nejstarší dosud známé doklady slovesa kolísati. Odkud se dostaly do díla psaného česky, nedovedu říci s naprostou jistotou, ale možnost je toliko dvojí: buďto je znal Sedláček nebo některý z jeho pomahačů ze slovníku Palkovičova, a potom by to tedy byl slovakismus; anebo je přejal z polštiny.[2] Druhá možnost se zdá pravděpodobnější jednak proto, že tehdejší škola vědecká s Jos. Jungmannem a J. S. Preslem v čele hojně čerpala nové výrazy z jazyka polského, jednak i proto, že si tak nejlépe vysvětlíme tvrdé y, které v tomto slovese místy nalézáme u Sedláčka a ještě později u jiných spisovatelů, a stejně také krátké i, které se rovněž občas v nejstarších českých dokladech vyskytuje.[3] Polský výraz zní kołysać, kołychać (podobný je také útvar ruský) a význam je »kolébati«, na př. kołysać dziecię, i »pohybovati, kývati« a pod. Tvrdé y je v tomto slovese patrně původní a bývalo snad také v slovenštině. Avšak první zápisy slovenského znění pocházejí z doby, kdy se už y a i ve výslovnosti nerozlišovalo, a slovenské í místo původnějšího snad y (ý) v tomto slovese by bylo lze tedy vysvětliti jako prostou odchylku pravopisnou.[4] Že tu třeba pomýšleti na pramen polský, ukazuje i další doklad slovesa kolísati. Užil ho o rok později (1826) Čelakovský v překladu Panny jezerní od W. Scotta (v Tomsově Poutníku slovanském 1; knižně vyšel překlad Čelakovského r. 1828). Čelakovský poznal toto dílo Scottovo v polském překladu K. Sienkiewicze a jistě tohoto překladu při své práci užíval, jak svědčí i to, že překládal prózou jako jeho polský vzor (srov. J. Jakubec, Dějiny lit. české, 2. vyd., II, 553). Slovesa kolísati užil několikrát, na př.: Vyskvěje odvaha (lovcova) smělým čelem; tudíž (= ihned) se však zardívá nad prázdným poleknutím, spatřiv příčinu hřmotu, nahý meč na podlaze, vysmeknutý z pošvy, kolýsající se na parůžkách jeleních 1826 Poutník slov. 1, 90. — Píše tedy také sloveso kolísati s y, a tak i ve vydání knižním, na př.: Tam (na vrchu) nocuje kouzelník na pokraji srázu, vedlé něhož hřmící valí se proudové, tam kolýsán pode střemhlavým vodopádem... očekává tvých vidění 100. — Rukovět a příčka jeho (kříže) jest z tisových haluzí, jichž kmenové v Inch-Kalliachu kolýsají své stíny po hrobech 75. — Tu a tam nalézáme tento způsob psaní i později, na př.: Hle, jak kolýsají (lebky) výš a níže, jak zemi klopá jedna za druhou! 1834 Tomíček, Ples lebek (Č. včela 193a). — (Jarohněv) zdlouha kolysaje se vstupoval do výše 1843 Jan z Hvězdy, Jarohněv z Hr. 2, 91. — Já (autor) se držel za podušku drožek, ješto kolýsaly se jako v moři člun 1859 Tomíšek, Obrazy živ. 20b (v překladu z Turgeněva.[5] Jak vidět, drží se tu y, ý sporadicky dosti dlouho; ale mnohem četnější jsou už v této době doklady s í.

V tom, že se časem ustaluje v slovese kolísati i měkké, můžeme vidět už vliv slovenského způsobu psaní, jejž zavedl Palkovič a po něm šířili spisovatelé slovenského původu. Kollár píše na př. r. 1832 v svém Výkladu 377: Houpačka jináče kolísačka slovenské mládeži oblíbená hra, zvláště při dělání v humně nových holomnic z hlíny, která aby se dobře ubila a utlačila, bývá řetěz o břevno na tak řečeném vodře (podlaha nad holomnicí) uvázán a mládež z celé vesnice shromážděná na tom řetěze se kolíše čili houpá. — A tak i jinde, na př.: (Otec netrestal chlapce pro lež, krádež a pod., neboť k tomu neměl příčiny), ale pro hraní na loptu neb jinou hru..., pro kolébání a kolísání se na řetěze, na břevně, na desce atd., tu hned skřipěl zubami, házel, co do ruky popadl 1863 Cestopis 2, 151.

Domnívám se tedy, že se sloveso kolísati dostalo do spisovné češtiny nejprve z prostředí polského, ale že hned v začátcích jmenovitě spisovatelé slovenského původu přispěli k tomu, aby se jeho polský pravopis přizpůsobil znění slovenskému. Odtud také nejsnáze pochopíme, proč se způsob psaní u tohoto slovesa s počátku kolísá i v dílech psaných jinak pravopisem důsledným. Ale ať tak či onak, za jisté můžeme pokládati, že sloveso kolísati bylo do spisovné češtiny zavedeno uměle. Tato okolnost zanechala ovšem stopy i ve vývoji jeho významu a gramatické podoby.

S počátku převažuje v českém usu význam »kolébati se«, t. j. pohybovati se kolébavě, a jeho obměny »houpati se, kývati se«, tedy významy, které dnes u slovesa kolísati už nejsou běžné. Nepočítáme sem zřejmé citáty ze slovenštiny, na př. z Kollárových Nár. zpiev. (»a ja nebožátko kolíšem děťátko« I. 266) a citovaný už příklad z Výkladu, nebo z B. Němcové ([zemřelá matka] »chodívá v noci dítě svoje kolísať« 1859 ČČM., Obr. ze živ. slov., Sp. 10, 268) a j. Avšak četné jiné příklady ukazují, že se takto slovesu kolísati (se) v oné době v Čechách rozumělo, na př.: Tak plavci vidí se, kdy ke břehu přistal, žeť nejpevnější pod ním vždy se země kolísá 1841 Jungmann, Sp. 397 (překlad Goethova Hermana a Doroty), t. j. houpá se. — Jednotvárný pohled prostého okolí a mírné kolísání tiše jedoucí kolesy byly tak uspávavé, že jsem se mimovolně zapomněl v rozkoši sladkého ranního spánku 1843 Zap, Zrcadlo vých. Evr. II, 79. — Kde tomu vrboví nepřekáželo, viděla babička z okna, ačkoliv stavení nízko leželo a břeh řeky vysoký byl, kolísání se vln 1855 Němcová, Babička 236. — (Hájek) v mohutné pěsti nesa bič, povolným krokem vedle povozu se kolísal 1858 Němcová, Dobrý čl. (SS. 1906, 4, 201), atd. Také ve smyslu přeneseném, na př.: V duši jeho (vychovatele) kolísaly se jako na pružných větvích city nejrůznější 1845 Jan z Hvězdy, Drob. pov. 1, 103. — Ten bratr ukul zhoubu bratru svému; mne děcko náhodou jen ušetřil, marnou mne zrádnou těchou kolísaje 1854 J. V. Frič-Byron, Nevěsta z Ab. 35, atd. Tento význam se u slovesa kolísati (se) vyskytuje hustěji až do let sedmdesátých, tedy asi po dobu o něco delší než jedna lidská generace, béřeme-li léta třicátá za počátek vývoje. Potom však rychle řidne a jen jako výjimku nalézáme toto sloveso s významem »kývati se« tu a tam ještě později, na př. r. 1893 u Sv. Čecha: (X.) si představoval, jako by to kyvadlo kolísalo se přímo nad jeho hlavou, Druhý květ 6.

Význam »kolébati (dítě)«, který je v slovenštině nejčastější (také v složeninách, na př. ukolísať Kálal, Slc. slov. 741; hoc by v akej núdzi mala (matka) vykolísať synka »vychovati« M. Rázus, To je vojna!, báseň List, atd.), nebyl patrně u tohoto slovesa v češtině běžný ani v onom prvním období. Nalézáme jen rozličné obměny významu »pohybovati se kolébavě, kývati se« a pod. a při tom sloveso bývá obyčejně bez předmětu,[6] ať již akusativního či instrumentálního. Šel tedy významový vývoj tohoto slovesa v češtině už od počátku jen jedním směrem a časem se tato specialisující tendence projevila ještě zřetelněji v tom, že i širší význam pohybovati se kolébavě« zanikl a zbyl jenom význam, který má sloveso kolísati (se) dnes, t. »nejistě, nepevně se pohybovati n. státi, otřásati se, potáceti se, zmítati se« a pod. Nastalo tu tedy jisté zúžení významu (pohybovati se — nejistě se pohybovati), po významové stránce snadno pochopitelné. Aspoň jsou případy obdobného vývoje významového také u jiných sloves. Tak na př. sloveso kolébati se mělo už v staré češtině dvojí význam 1. kolébati se, 2. klátiti sebou, kolísati se (viz Slovník stč. 2, 78). Význam druhý se vyskytuje ještě v 19. stol., na př.: Teď otče!... kolébám se na okraji hlubiny hrozné — teď mi raďte...! 1821 Klicpera, Div. 4, 90. — Žalostně lomil opuštěný otec rukama, vida černou lodí při bledu měsíci nejistým proudem se kolíbati 1825 Dennice 181, A. Marek). — Poněvadž výslovnost právě za onoho času nestejně mezi ó a uo, ú a au, ie a í, ý a ay, ey se kolébala, podrželo se pro důslednost všudy pronešení starší Hanka roku 1840 v předml. k Stč. bibliotéce, č. 1, str. X. — Celý dům se větrem kolíbá 1862 Mácha (1907 SS. 2, 140). Také sloveso kolotati se, koláceti se může být příkladem podobné změny významové. Původně snad znamenalo »klátiti sebou, motati se« a pod. (Berneker v svém slovníku je spojuje se slovesem klátiti), ale v staré češtině už mělo zpravidla význam »motati se, plésti se ve snách nebo jako ve snách«, na př.: Ač co kdy chci málo podřiemati, o červeném nosu bude mi sě kolotati DalC. 54 (srov. Slovník stč. 2, 85, 76). V době novější pak mívalo také význam »kolísati se«, na př.: I kráčela Milada volným a slabým krokem, takměř větrem co stín se kolotajíc 1825 F. B. Tomsa, Rom. pov. 33. — Mysl jeho (Jiřího) v nejistotě kolotajíc, hned tamo, hned onamo, jak právě buď vášeň buď čistější cit převažoval, se klonila 1837 Bibliotéka záb. čtení 6, 54. — Máme-li se (Čechové) kolotati mezi dvojím pravopisem 1843 Šafařík v ČČM. 17, 9, a tak často. —

[1] Z r. 1647 je doloženo v dopisu Zuzany Černínové z Harasova (vyd. F. Dvorský 1886, str. 137) příd. jméno kolesavý (»Svou Turkyni taky již před 2 nedělmi jsem vdala, než Ty přijdeš, všecko se to rozevdá a ožení, jakož Tvůj kolesavý Jan taky by se sadil k Barboře, jak u mé nejmilejší Bětušky byla, ale tať láska není než pro vytažení obojku«), ale jeho význam nelze přesně určiti; sotva by bylo možné spojovati je s nč. kolísati.

[2] O nových výrazech, jichž užil v svém díle, praví Sedláček v předmluvě: »Co se dotýče užitých zde nových nebo neznámějších slov, nezbývá mi nic jiného říci, než co jsem již v měřictví svém pověděl. Nelenoval jsem se u všelikých umělců, řemeslníků a dělníků, jako v mlýnech, dílnách atd. vůbec známá a potřebná slovce sbírati; jiných učených literatorů českých se potazovati, a jako v geometrii, tak i nyní v tomto přírodnictví veliký díl náležitých a důkladných názvů přijal jsem od nebožtíka pana Jozefa Kauble, profesora v Litoměřicích, pak od důstojného pana rektora a kanovníka královéhradeckého Jana Teuchla (viz Dobroslav Zieglerův, sv. II, díl III, str. 97), od vysoce učeného pana doktora a profesora Jana Svatopluka Presla, od vysoce učeného pana doktora filosofie a cís. král. humanitétního profesora v Praze Jozefa Jungmana, výborného českého filologa, jemuž i z hlazení a z vybroušení češtiny děkuji.«

[3] Také v dokladu, který cituje Jungmann ze Sedláčka, je v textu psáno »se kolisajícího«, nikoli »kolí-«, jak přepisuje Jungmann.

[4] Možnost, že je v slovenském a moravském kolísati í od původu, nelze ovšem vylučovati naprosto. Bartoš v svém Dial. slov. mor. zapsal toto sloveso s í na př. i z nář. hrozenkovského, v kterém se slabiky li a ły rozlišují. Ale to je věc pro naše thema podřadná a nedá se rozřešiti najisto, dokud nebude přesnějších zpráv o tomto slovese z nářečí, která dosud ve výslovnosti zachovala rozdíl i a y. — P. J. Šafařík v rozpravě O přetvořování hrdelných souhlásek, uveřejněné po prvé r. 1847 (otištěna je v 3. sv. jeho spisů z r. 1865, str. 541 n.), píše toto sloveso s ý (»slc. kolýsať«, 1. c. 551), patrně podle znění ruského, maloruského a polského, které cituje spolu.

[5] Valná část dokladů uváděných v tomto článku je vybrána z materiálu sebraného kanceláří Slovníku jazyka českého.

[6] Na vazbu kolísati něčím, která bývá v slovenštině i v polštině (srov. sloven. víchor... celým hájom rozkolíše Štúr, Sp. I, 59 [z výpisků prof. J. Zubatého]; pol. wiatr kołysze statkiem), mám jediný doklad, a to ze spisovatelů moravského původu: Vlny obilí... kolísaly sem a tam zažlucenými svými jazýčky 1897 Mrštíkové, Bavl. ženy 104. Ertl v NŘ. 10, 1926, 280 nazývá výraz »vítr kolísal lodicí« museálním archaismem.

[7] Ztráta komponentu se u slovesa kolísati se vysvětlovala působením německého slovesa schwanken, srov. na př. Gebauer-Ertl 2, 239 a NŘ. 9, 1925, 179. Tento vliv německý je možný, ale všechny proměny u slovesa kolísati (se) lze zcela dobře vyložit také bez něho.