Výklady slov

Václav Machek

[Články]

(Ostatek)

Takovýto je tedy původ slova pouhlý, pouhý[1]. Pozastaví-li se někdo nad oním „přesmykem na dálku“, dovolím si ho upokojit tím, že jsou i jiné — a to jasné a nesporné — případy toho zjevu. Na př. proti našemu peku je litevsky kepu. Nebo: pták žluva měl praslovanský název vьlga, česky vlha, velmi starobylý (NŘ XXVIII, 179); přesmyklé *gьlva dalo zcela pravidelně české žluva. Toto jsou jen příklady, dalo by se takových slov uvésti více.

K úplnosti obrazu schází ještě výklad o tom, souvisí-li spolu glupъ a gluchъ a jaký je původ těchto dvou slov. Mám za to, že obě spolu souvisí i původem, ale to jsou otázky, jimiž se zde nemohu zabývati. Nechť nám zatím postačí, že pouhlý a pouhý je z hloupý a že jeho význam je ze speciálního významu „hloupý = pustý, hluchý“. Čili krátce: č. pouhá noc je hláskami i významem totéž co ukr. hlupa nič.

Chaloupek

Četba výkladů o osobních jménech je vždycky poučná a zajímavá. Bohužel se tomuto oboru věnovalo u nás poměrně velmi málo pozornosti. Srovnáme-li to s tím, co v tomto oboru vykonaly jiné národy, nemůžeme se ubrániti pocitu zahanbení. Tím radostněji vítáme každou novou práci a každého nového pracovníka. Stať Jos. Beneše, otištěná v předloňském ročníku, přinesla mnoho překvapujících zjevů. Jedním z nich je podivné přechylování příjmení z obecných jmen od vzoru žena ke vzoru had (Malin, Skalek, Mouček, Trnek, Peroutek, Chaloupek atp.), podle autora (str. 171 a n.) se tak přechyluje dokonce „mnoho“ příjmení (jistý počet jich možno shledati i v Kotíkově spisu Naše příjmení, na př. Břízek, Horek, Jámek, Paroubek, Mhl, Hruš, Čoček). Jsou to případy zcela zvláštní a neobvyklé a jistě byly mnohému — neřku-li každému — čtenáři novinkou. Naprosto se nedají srovnati s typem Barbor a s moravským typem Voršilák, Dorušák (= slabý, nesmělý muž energické, vládnoucí Barbory, Voršily, Doruše-Doroty), neboť Malina, Skalka atd. nejsou jména žen. Budiž mi dovoleno podati zde malý příspěveček k osvětlení jejich vzniku. Jde o přízvisko Chaloupek. V obci, z níž pocházím, žilo před několika lety. Byl jím nazýván občan jinak velmi vážený, bezúhonný, občanským jménem řekněme Jakeš. Jeho majetek nesl označení „Chalupa“ nebo „Chaloupka“, bylať to malá usedlost („chalupa“ mívá polí asi 3—6 ha, větší usedlost je „živnost“, menší je „barák“), kterou si kdysi dávno jeho předchůdce, jistý hospodský Čapek, ponechal pro sebe na výměnek (rozlišovali se pak dvojí Čapkovi: „z hospody“ a „z chaloupky“). Říkalo a říká se tedy na př.: v Chaloupce je všeho dost, vypůjčil to z Chaloupky a pod. Její majitel sám byl označován krátce „Chalupský“ (totiž Jakeš), jeho žena „Chalupská“ (na rozdíl od „Kopečkového“ Jakše a jiných): povídal to Chalupskej, potkal sem Chalupskýho. Slovo „Chalupský“ bylo nezávadné, mohl ho užíti kdokoli — místo náležitého občanského jména — i v přítomnosti samého „Chalupského“ nebo členů jeho rodiny, nad tím by se byl nikdo nepozastavil ani dost málo. Pravil jsem, že to byl občan řádný a vážený; dobyl si majetku přičinlivostí a obratností v obchodě. Není divu, že se pak objevila i závist, žehravost, škodolibost. A tu se vynořila i forma „Chaloupek“ místo Chalupský. Byla to už varianta, jíž se nemohlo užíti před tím mužem nebo před někým z jeho rodiny, chtěl-li člověk zůstati s ním v dobré vůli. Na slově Chaloupek tkvělo už něco posměšného nebo aspoň škádlivého. Slovo to zaniklo, když ten muž před několika lety zemřel. Je zřejmé, že nevzniklo pouhým přechýlením z příjmení Chaloupka (neboť tak se ten muž nikdy nejmenoval ani neměl takové přízvisko), ale že vzniklo zpětným tvořením z přídavného jména chaloupkový. Říkalo se na př. chalupský nebo chaloupkový třešně = patřící k „chaloupce“, chalupský nebo chaloupkový děti (stran dlouhé koncovky -ový = -ův, zde důležité, srv. Marklovej kluk = Markl, NŘ 28,170), chalupská nebo chaloupková = hospodyně z „Chaloupky“. Ale „Chaloupkovej“ (totiž hospodář) se neříkalo. Místo toho se říkalo buď „Cha-lupskej“ nebo — Chaloupek. Východištěm byla trojčlenka Chaloupková (Chaloupkovi a pod.) : x = Čapková, Čapkovi : Čapek. Čapková/Čapek položeno arci jen jako vzor, příklad; místo něho možno dáti kterékoli jiné slovo na -ek s jerovým e, jako Nosek, Dušek, místy velmi hojná (na př. blízká obec Želejov má ⁹/₁₀ obyvatelů samé Nosky). Obdobně možno si vykládati i ostatní slova toho způsobu, i když u nich základní přízvisko v ženském rodě už existovalo: Mouček měl sice asi opravdu přízvisko Moučka, ale ze slov Moučková, Moučkovi, vzešlo podle stejné trojčlenky nové, žertovné Mouček, a to pak ovládlo. K přechýlení došlo tedy nikoli prostým přechodem Moučka > Mouček, ale patrně oklikou přes přídavné jméno na -ův, resp. -ovú: napodobením pak dále Malin z Malina a j. Jsou to asi vesměs výtvory hravé a rozmarné tvořivosti lidu. Bylo by záslužné zjistiti, zdali se v naší době vyskytly i jinde případy jako uvedené slovo Chaloupek. Protože u slov Malin, Mouček atd. jde o skutečná příjmení, tedy o slova již dávno ustálená, není tak zcela samozřejmé, že by tento způsob žil nebo že by byl snadno možný ještě nyní obecně. Čtenáři NŘ mají tu příležitost popsati takové případy, znají-li jaké. Mně se tehdy zdálo slovo Chaloupek výtvorem jednotlivce, něčím zcela výjimečným a ojedinělým, co bych nebyl zaznamenal ani do popisu nářečí. Práce Benešova mi ukázala, že ojedinělé není. Konec konců lze tímto způsobem pochopiti i jiné druhy přechylování nebo připojování k jistým vzorům, uvedené od Beneše, jako Zrna místo Zrno (3. pád Zrnovi jako starostovi atd., Zrnová jako starostová, odtud Zrna jako starosta).

Sovek

Tak se na značné části našeho jazykového území nazývá sypek (sypka), vnitřní cícha peřiny, t. j. tkaninový měch — zpravidla z červené „sypkoviny“; —, v kterém je peří. Podobu sovek má Jungmann z Veleslavína a z Krabice, ale ona žije dosud, podle Kotta VII, 534 a 542 na několika místech ve východních Čechách, podle Kubínovy Lidomluvy 229 v Kladsku, podle Kotta VII, 742 u Slavíkovic na Moravě, na Slovensku je sovok a osovok (Kálal). Byla nebo je i ženská podoba sovka; má ji Jungmann nikoli jako samostatné heslo, ale jako výkladový ekvivalent při hesle sypek, dále Kott Př. II, 304 z Aug. Sedláčka, konečně vězí i v západomoravském tvaru sůvka, jejž zaznamenal Bartoš. Výklad nečiní obtíží: již Kott III, 542 odvodil to slovo „od su-ji“; vskutku náleží k staročeskému slovesu suji, sovati (nyní sunu, sunouti). Je to vlastně zpodstatnělé přídavné jméno *sovký (*sovъkъ), jež by znamenalo asi „určený k zasouvání a vysouvání, zasouvací, vysouvací“ a jež žije v r. sóvkij právě tohoto významu (to má kromě toho i další význam „obratný, hbitý“). (Přídavné jméno se v ruštině zpodstatnilo též, ale s jiným významovým cílem: sovók je žlábkovitá kupecká „lžíce“, naběračka mouky, lopatka na uhlí a p.). Tvary od infinitivního kmene slovesa sovati, totiž tvary s -ov-, nejsou v češtině již dosvědčeny (u některých jiných Slovanů však žijí dosud: r. sováť, ukr. sóvaty, slovin. sovati, bulh. sovam, proti sch. sunuti, p. sunąć, hl. -suwać, dl. -suwaś, č. sunouti, -súvati > -souvati); z toho vyplývá, že *sovský > sovek je útvar velmi starý: mohl vzniknouti jen v době, kdy žilo ještě sovati, t. j. v češtině předhistorické. Tomu nasvědčuje i jeho rozšíření. Když pak uvažujeme o jeho nástupci, slově sypek (sypka), nemůžeme se ubrániti dojmu, že kořen syp- (sypati) v něm není právem. Jak by bylo možno vyložiti slovo sypek? Jako zpodstatnění adjektiva sypký? Jistě nikoli. Významové spojení se sypati je tu dosti slabé. Mohlo by se sice tvrditi, že je založeno na tom, že peří se sype do sypku, že je to měch nasypaný peřím a pod., ale dobře cítíme násilnost a nevhodnost takového důvodu. Sedrané peří se do sypku spíše opatrně hrne, sune, tlačí, vkládá po hrstích, nežli sype; ale hlavně: jak často se to děje? Jednou jedinkrát za dlouhá léta. A dále: který jiný předmět je nazván podle způsobu, jak se plní, jak se do něho vpravuje obsah (a přitom je tvořen příponou -ek)? Tato úvaha vede k tomu, že slovo sypek (sypka) nemůže býti nic původního. Ale proč se objevilo právě ono? Mám za to, že východiskem dvojice sypek - sypka je stará dvojice sovek - sovka; když se — po přechodu slovesa sovati v -súvati, sunouti — stalo slovo sovek neprůhledným, pozměnil si je lid na části našeho území pod vlivem slovesa spu, súti (souti) „sypati“, jež není příbuzné se sovati (viz NŘ VII, 74); spojil si je lidovou etymologií s podobně znějícím souti, a poněvadž se v lidovém povědomí ještě drželo, že na př. vysouti je významem totožné s vysypati, zasouti se zasypati (sypati je staré iterativum k spu, súti), změnil si lid sovek podle toho v sypek, sovka v sypka. Suji z jedné rodiny a souti z druhé byly tedy prostředníky toho přesunu od rodiny sloves sovati, sunouti k rodině slovesa sypati. Tento výklad však neznamená, že bychom chtěli znovu zaváděti staré sovek: nechť ono odpočívá v pokoji.

Nekleč

Podle Příručního slovníku je to nářeční slovo a znamená špatné počasí. PS má tři doklady, jeden z Kronbauera a dva z Róna. Jiné doklady jsou u Jungmanna, dále v Kubínových knihách Lidomluvě Č. kl. 202, Lidových povídkách, úkrají západní, a v Hrozné chvíli 73. F. Oberpfalcer slyšel toto slovo na Vysocku (viz NŘ 20, 247), tam i jinde je to „sníh s deštěm za větru“. Lze tedy je přibližně lokalisovati až po Jičínsko a Turnovsko. K srovnání se nabízí ukr. chljáka, chljága, slovo téhož významu; hláska g ukazuje, že původní je podoba s k, neboť ukrajinské g je tu jenom expresivní obměna staršího k (není žádné ukr. chljáha!). V r. nářečích je chljába s nejasným (analogickým?) b (u Bernekera I, 388 je v nenáležitém sousedství), spisovně je sljákoť. Původ těchto slov není právě jasný; upomínají na něm. Schlackwetter, snad jsou s ním „prapříbuzná“; ch za k a měkkost při a jsou další znaky expresivního rázu. Čes. -kleč má e přehláskou z *kľač; ne- je zajisté „nadbytečné“: přidáno podle nečas, nechvíle, nepohoda.[2]

Sobovati

V Čes. lidu 2, 615 se toto sloveso uvádí od Žlebů, a to s významem „souditi, přetřásati (hovorem)“: už to ženské na trávě sobovaly, že si ji vezme; — to jen tak lidi sobovali; — co mne sobuješ? spravuj sebe! — Pochází asi od maď. szó, slovo, a to z vazeb, kde je b, jako szóba hozni zmíniti se, szóba állni, dáti se do řeči. Přinesli to nepochybně vojáci, kteří sloužili v Maďarsku, a bylo to asi po nějaký čas v té krajině módní slovo. Žije-li ještě nyní?

Sveřepa — Mróskat se

K výkladu o slově sveřep (NŘ XXIX, 112 n.) sděluje mi p. dr. F. Svěrák, prof. ve Zlíně, že zná i femininum sveřepa „ohnice“ ze Svatobořic u Kyjova. Toto slovo odpovídá ruskému svirepa = ohnice. Dále píše, že na Boskovicku žije i sloveso od kořene ners-, družící se k polskému mrzoszczyć się a k srbocharvátskému mrestiti se, rastiti se. Zní mróskat se = pářiti se (o zajících); Sv. často slyšel větu teď se zajici mróskajó. K tomu dodávám, že sem bude náležeti zajisté i expresivní hanlivé sloveso mroucati se = miliskovati se, uvedené v Příručním slovníku; nové zakončení -cati není hláskovým pokračováním staršího -skati, ale expresivní příponou zcela novou; je sem vložena zcela mechanicky místo zakončení -skati.

Naše řeč 2-3, ročník 30/1946

Předchozí Josef Brambora: Je „písemnictví“ vždycky totéž co „literatura“?

Následující František Horečka: Frenštátské vlivy v díle Boženy Benešové