Kázání

[Drobnosti]

(P. Fr. St.) U trojslabičných podstatných jmen slovesných na -ání je v češtině spisovné vždycky předposlední slabika dlouhá, na př. volání, koupání, mávání, vydání, vybrání, pozvání atd., tedy také kázání. Předpisuje-li se někde psát kázaní nebo kázání, je to buď omyl autorův, nebo chyba tisku. Stejně je předposlední á dlouhé i u těch podstatných jmen slovesných, která mají víc slabik než tři, na př. rozhodování, rozmlouvání, napadání, zamávání atd. Je-li v předposlední slabice jiná samohláska než a, bývá naopak vždycky krátká, a to ve všech podstatných jménech, ať mají dvě či několik slabik, na př. chtění, umění, prošení, dovršení, napití atd. U dvouslabičných podst. jmen slovesných se samohláskou a v předposlední slabice bývá á dlouhé tam, kde vzniklo stažením, na př. bání (srov. bojím se), stání (srov. stojím), přání (srov. přeji si) atd.; jinde bývá krátké a, na př. draní, zvaní, psaní, lhaní, spaní atd. Odchylek je velmi málo, na př. dání, stání (od slovesa stanu), lkáni, klání. Proto tedy je vedle sebe braní a vybrání, spaní a vyspání, zvaní a pozvání atd. Srov. o tom výklad v Gebaurově-Ertlově Mluvnici české 1, 1926, 232 a v Gebaurově-Trávníčkově Příruční mluvnici 1930, 170.

Naše řeč 4, ročník 17/1933

Předchozí Red.: Redakční oznámení

Následující Poroučeti se