Krkovička

[Drobnosti]

(L. P.) Domněnka pana tazatele, že by bylo lépe říkati krkovice nežli krkovička, je úplně správná. A není nesnadné nalézti pramen, z něhož pochází zdrobnění tohoto jména. Vstoupíme-li do uzenářského krámu a poručíme-li si na příklad 10 dkg šunky, dostaneme 10 dkg »šunčičky« (»ták, tady je ta šunčička«), místo paštiky dostaneme paštičku, také nám nabídnou buřtíčky, jazýček, žebírko, ramínko nebo kolínko. V tištěných reklamách se nabízí »sádlo z českých prasátek«, nikoli prasat (naproti tomu bývá sádlo z uherských nebo polských bagounů). Je to zvyk hostinských a obchodních principálů, užívati ve styku s kupujícím obecenstvem zdrobnělých názvů svého zboží. Užití deminutiva má zdůrazniti nikoli nepatrnou velikost, nýbrž výbornost nabízeného zboží, kupec má míti dojem, že na příklad ta husička ve chvalně známé restauraci pana X. Y. je přímo uměleckým kouskem jeho kuchyně, chloubou jeho závodu, zvláštností bez konkurence, takže vážený host jí musí býti nadšen. Pozorovali jsme v Praze, že se i kupující obecenstvo přizpůsobuje tomuto zvyku. Žádají se špekáčky, nikomu nepřijde ani na mysl chtít vepřový bok, vždycky jenom bůček, a ovšem i krkovičku. Slovo krkovice v širokých vrstvách lidu téměř vymřelo. Řezníci však mezi sebou (když odbírají maso z jatek a pod.) užívají ještě názvů bok, krkovice atd. Máme tu zajímavý příklad toho, jak zdrobnělá jména, utvořená z příčiny čistě obchodní, pronikají z jistého prostředí do všech vrstev a že dokonce mohou zatlačiti i původní jméno nezdrobnělé, to jest že se v některých případech deminutivní význam zpravidla už ani necítí (u slov bůček a krkovička). Úkazy tohoto druhu nejsou v jazykozpytu neznámy. Podobným postupem vznikla v starých dobách na př. slova slunce, srdce. Přípona -ce měla tehdy platnost deminutivní, my však už toho necítíme a musíme zdrobnělé jméno utvořit přidáním nové přípony (o tom viz obšírný článek Oberpfalcrův v NŘ. XI, 1927, 97 n. a 125 n.).

Naše řeč 2-3, ročník 15/1931

Předchozí Brtník

Následující Potulný