Ghetto v mešitě, 2.

— l.

[Posudky a zprávy]

(první část)

Při slovech nově utvořených přistupuje k těmto otázkám obsahového odůvodnění ještě otázka formálně správného utvoření, otázka shody s tvůrčími zákony jazyka. Pan A. P. se pozastavuje na př. nad tím, že jsem m. jeho výrazu provonělost (»ve starých čtvrtích v provonělosti bezem, glyciniemi a prvními růžemi moje procházka mě zavede k dětskému plesu« — jak pěkný to zároveň anakolut) nabízel výraz »v ovzduší provoněném bezem«. Mrzí se neprávem: ať už vycházíme od slovesa provoněti (utvořeného tak jako protrpěti, promlčeti, prosvítiti, prozářiti, prosníti a p.) či od provoniti, dospějeme po každé k základnímu výrazu »bezem provoněný« (jako světlem prozářený, sluncem prohřátý, vůní provanutý atd.), a proto substantivum z tohoto základu utvořené (chceme-li se už tak po nečesku abstraktně vyjadřovati) musilo by zníti provoněnost (jako navoněnost), ne provonělost. Stejně proti duchu českého jazyka je utvořeno abstraktum úbělnost pro představu čistě konkretní (svity jasné zoře zabarvovaly změtené úbělnosti krajiny); či by pokládal někdo za českou na př. větu, že slunce ozařovalo syté modrosti lesů nebo že mezi oblaky prokmitávaly azurovosti oblohy? O tom, že dobří spisovatelé užívají tvaru úbělový a nikoli úhelný (lesk úbělový Vrchl., Sp. 5, 75; ručka úbělová Čech, Sp. 13, 134 a j.), ani nemluvím. Výraz žlutozlatý (-é tečky zřítelnic) hájí p. A. P. složeninou hnědozlatý; ale pak nerozuměl mé dobře míněné výtce. První člen složeniny modifikuje příslovečně význam členu druhého; složenina hnědozlatý je zcela logická, protože vyjadřuje barvu sice žlutou jako zlato, ale s odstínem do hněda. Žlutozlatý je však zřejmá tautologie (= žlutý jako zlato, ale do žluta) tak jako bělostříbrný vlas, bělosněžná šíje, modrochrpový zrak atd. O ostatních výrazech, které jsem překladu pana A. P. vytýkal, nebudu se již šířiti, když on sám o nich pomlčel, abych výklad nerozvláčel. Ale i na těch příkladech uvedených je viděti, oč šlo; Naše řeč nebrání básníkům ve volnosti tvůrčí a obohacovací, nýbrž žádá od nich toliko, chtějí-li jej obohacovati, aby věděli kde a jak.

Proti tomu má však p. A. P. zásadní a závěrečnou námitku, kterou jsme slyšeli i od i jiných obránců absolutní svobody, že totiž jazyková kritika (v případě pana A. P. tedy já) není kompetentní, aby o takovýchto věcech soudila, že všímajíc si i stránky stilistické, výběru, tvoření a užívání slov atd., zasahuje do věcí, které nepatří do oboru filologie, nýbrž do estetiky, do věcí týkajících se osobní exprese a vkusu spisovatelova. Jazyková kritika má prý zkrátka přestávati na výtkách tvaroslovných a syntaktických a dost.[1]

Nevím, ale zdálo by se mi to pro naši obec spisovatelskou přece jen zahanbující, kdyby jazyková kritika neměla než vytýkati jim věčně věků chyby tvaroslovné a syntaktické; neboť u jiných kulturních národů znalost jazyka po této stránce bývá podmínkou ať nedím spisovatele, ale každého vzdělance, ještě než vezme vůbec pero do ruky. Což pak stále bude třeba vytýkati i spisovatelům jako p. A. P., že se neříká věžmi, nýbrž věžemi, u kmenu, nýbrž u kmene, sv. Jiřího, nýbrž sv. Jiří, v Jerusalemu, nýbrž v Jerusalemě, chyby v užívání přechodníků atd.? Nechápe p. A. P., že i jazykového kritika omrzí jednou ta věčně stejná písnička a že často je už hanba i nám vytýkati spisovatelům chyby tak elementární? A pak nepěstujeme kritiku pro kritiku ani proto, že by nám na tom záleželo, píše-li zrovna p. A. P. nebo p. X. Y. dobře česky čili nic. Nám jde o čtenáře Naší řeči a jejich jazykovou výchovu; o to, ukázati jim, že podstata jazyka není v koncovkách, nýbrž v jeho zákonech tvůrčích, v jeho vnitřní struktuře a v jeho slovníku, vštěpovati jim smysl pro jemnost a bohatství prostředků, které si staletý vývoj jazyka vytvořil, a úctu k nim. Bude-li se za sto let říkati umějí nebo umí, budou-li se všechna podst. Jména skloňovat podle jednoho vzoru a všecka slovesa podle jedné konjugace, tím konec konců jazyk zkázu nevezme. Ale v tom je nebezpečenství jazyka, potrvá-li dnešní zvůle v hospodaření s těmi prostředky, které jsou vlastní náplní jazyka.

To je jedna věc. A dále. Pan A. P. chápe úlohy filologie, ba i jen samé linguistiky příliš úzce a prostonárodně, domnívá-li se, že se estetická stránka řeči, stilisitická aplikace jejího výrazového pokladu a využití jejích tvůrčích možností k účelům uměleckým vymyká z dosahu linguistiky. Naopak, linguista, který se obírá moderním jazykem anebo vůbec jazykem s rozvitou básnickou literaturou, má nejen právo, nýbrž přímo povinnost zabývati se jazykem i po této stránce a osvojiti si aspoň tu míru estetického vzdělání a vkusu, aby chápal důvody, které vedly básníka nebo spisovatele vůbec k volbě výrazu toho nebo onoho. Předmětem studia linguistova je jazyk v celém jeho rozsahu a jeho úkolem jest nejen jej popisovat, nýbrž také vykládat a kriticky zkoumat. Spisovatel a zvláště básník zasahuje zajisté nejintensivněji do vývoje spis. řeči a zvláště do vývoje jeho slovníka, a proto linguistovi, nemá-li stát bezradně před jeho proměnami, mají býti jasné důvody, které vedly básníka k obměně nebo výměně anebo k rozmnožení tradičního materiálu, jakého účinu chtěl dosáhnouti, jakou nuanci vyjádřiti, jakou novou barvu najíti v starém slově atd. Proto je nepochopením úkolů linguistiky (nebo filologie podle p. A. P.), vytýkati jí, že se obírá i takovými jevy jazykovými, které mají motivy estetické; vytýkati by bylo možno jen určitému linguistovi, tedy na př. mně, že se jimi obírá, nemaje pro ně dostatečného pochopení ani průpravy, že se mu nedostává té jemnosti jazykového cítění, která podmiňuje suverénní virtuositu ve vládnutí jeho prostředky u duchů jazykově tvůrčích.

Mohl bych — ač p. A. P. jen obecně a zásadně popírá kompetenci filologie vůbec a neukazuje ani na jediném případě, že bych byl nepochopil jeho stilistických fines[2] — uvésti na svou obranu a jakousi kvalifikaci, že mám také za sebou skoro třicet let literární práce (dávám panu A. P. plné právo ohrnouti nad ní nos), že jsem také přeložil do češtiny několik knížek a hromádku článků, že jsem se vždycky snažil o výraz přesný a vkusný a že mám — a o to zde jde — jakýsi smysl pro stilistické jemnosti v jazyce. A kdyby ani toho nebylo, jsem přece aspoň inteligentní čtenář sčetlý v české literatuře jistě aspoň tolik jako p. A. P., a smysl už jen touto cestou získaný mi dává jakési právo posuzovati výrazovou účinnost a vhodnost osobitého slohu pana A. P. Neboť jak jinak je možno odvažovati básníku hodnotu svého výrazu než v poměru ke čtenáři, k němuž promlouvá a který si má z jeho slov vytvořiti v své duši opačným pochodem totéž, co se dělo v duši básníkově? A oč více si má uvědomovati tento poměr pouhý překladatel!

Napsal-li jsem tedy o tom, co p. A. P. pokládá za věc své »osobní expresse« jakožto autora, že to na mne působí jen jako hledaná strojenost, byla to především zase moje osobní imprese jakožto čtenáře, mluvícího za jiné zrovna tak, jako když své mínění vykládá se svého stanoviska kritik literární. Což literární kritik získává svou erudici a kvalifikaci jinou cestou než tou, o které jsem právě mluvil?

Ale mohu své právo na kritiku jazyka a slohu pana A. P. podepříti i důvody zcela reálními. Vedle výtek strojenosti, kterou překlad pana A. P. připomíná četbu Klicperova Soběslava nebo Vocelovy Harfy, rozličných galicismů a germanismů atd. pohybovaly se moje výtky na poli, na něž se i p. A. P. snaží přesunouti punctum litis, totiž na poli citu pro odstíny významové, který bývá zpravidla rozhodujícím momentem při volbě výrazu. Jak osvědčil p. A. P. v svém překladě tento smysl, aby mohl se suverénní povýšeností shlížeti na kritika, který se obírá rozborem jeho jazyka? Takto: zaměňuje výrazy: napodobovati a podobati se; terasa a taras; v celku (= ne v kusech) a celkem (= úhrnem, všeho všudy); úpad (pracovati do úpadu) a úpadek (na př. národa, sil a p.); obtěžkati (= otěhotněti) a obtížiti; vinný (na př. hrozen) a viničný (na př. věž); mlhovina (la nébuleuse) a mlha; loupeživý (= kdo páše loupež) a loupežnický (= kdo jedná n. vypadá jako loupežník); čin (= skutek) a počin (= iniciativa, popud);[3] prolínati (hmotu, jejími póry) a prodírati se (na př. rty, štěrbinou a p., kde je těsno); Niobovna (= dcera Niobova) a dcera Niobina; oko jasnovidce (= jasnovidecké, jasnovidné) a oko jasnovidcovo (= oko určitého jasnovidce); nechal pršeti (= nebránil dešti) a dštil (= působil dešť); šňořiti se (= strojiti se) a vypadati vyšňořen; oživiti (= živým učiniti) a ožíti, oživnouti (= státi se živým) atd. Pan A. P. poznamenává, že kdybych s tou metodou, kterou jsem posuzoval jeho překlad, šel na Flauberta, že by z něho zbylo pramálo. Je to pro Flauberta velmi malá poklona, domnívá-li se p. A. P., že by se našly u něho chyby toho způsobu, aby si pletl; na př. raviver a revivre anebo 1’oeil d’époux a l’oeil de l’époux, jako to činí p. A. P. — Flaubert (si parva licet componere magnis) porušoval tradiční usus spis. franštiny, protože hledal výraz pro odstíny, pro něž v jazyce své doby výrazu nenacházel, ale pan A. P. jak vidět nevyciťuje řádně ani těch odstínů, pro něž spis. řeč své ustálené výrazy má odedávna, a jež dobře cítím já a se mnou zajisté i mnozí jiní. A v této okolnosti, dokumentárně doložené, vidím záruku práva posuzovati jazyk překladu pana A. P. nejen po stránce tvaroslovné a syntaktické, nýbrž i po stránce výběru prostředků výrazových.

Je čas, abych skončil svou apologii. Nelitoval bych papíru jí potištěného, kdybych pana A. P. přesvědčil, že mé výtky jeho překladu byly učiněny z věcných a zásadních důvodů, z upřímné péče o jazyk a bez nejmenší osobní zaujatosti.[4] Nemrzel bych se ani nad nadužíváním trpělivosti našich čtenářů, kdybych věděl, že se mi podařilo objasniti s nových stránek stanovisko Naší řeči k možnostem proměn a vývoje řeči spisovné. Neboť hlavně tento důvod přiměl mě k odpovědi, právě tak jako ke všem odpovědem a polemikám dřívějším. Názory, s nimiž se u nás setkáváme o jazyce a zvláště o řeči spisovné, jsou dosud namnoze tak jednostranné, nedomyšlené a při tom tak protichůdné, že kdyby se jazyk měl jimi říditi, zmítal by se jako kousek korku na vlnách. Jedni myslí, že by se spisovný jazyk povznesl, kdyby se hláskově a lexikálně přimkl k zachovalejším nářečím moravským; druzí soudí, že by se z něho mělo vyloučiti všechno, co odporuje logice a snaze po stručnosti; třetí by vymýtili z něho všechna slova, jichž neužívá náš lid; čtvrtým je svrchovaným a absolutním měřítkem dokonalosti jazyk dvou tří spisovatelů, které právě znají (anebo se domnívají znát); pátí by zřídili nad jazykem kuratelu, která by omezila zbytečný luxus spisovných forem; šestí sní o skutečném jazyce československém, který by se vytvořil diplomaticky vzájemnými ústupky mezi oběma větvemi čsl. národa, atd. Tato spleť a změť názorů, nápadů a rad není moje smyšlenka; čtenáři Naší řeči se upamatují, že shrnuji jen themata různých článků, kritik a polemik, v nichž NŘ. za dobu svého vycházení takovéto názory skutečně vyvracela. Jejich protichůdnost a omyl záleží v tom, že vycházejí z nesprávného pojetí poměru k jazyku, zapomínajíce, že jazyk není výsledkem chladné úvahy mudrujícího mozku jednotlivce, který by mohl říditi jeho vývoj dnes vpřed a zítra zpět, jednou napravo a po druhé nalevo, nýbrž že je výsledkem kolektivní spolupráce všech, řízené určitými kolektivními zákony psychologickými. Proto se NŘ. od počátku snažila postaviti se k jazyku na stanovisko objektivní, proniknouti co nejhlouběji v podstatu jeho vývoje a bedlivým a učenlivým pozorováním jeho dějů vyvoditi z něho zákony a zásady, jimiž se sám spravuje. Naše řeč se nestaví tedy k jazyku jako zákonodárce nebo mentor, nýbrž spíše jako šafář na cizím hospodařící anebo jako hospodář pozorující a milující své pole a snažící se poznati, čeho si žádá a co mu škodí. Toto stanovisko umožňuje Naší řeči, aby ke každé otázce a ke každému individuálnímu případu zaujala stanovisko spravedlivé, vší subjektivnosti prosté, zdůvodněné a důsledné potud, pokud nebude pozměněno poznáním ještě dokonalejším. Káře-li tedy NŘ., nekáře proto, že se to jí příčí, nýbrž že se to podle jejího nejlepšího vědomí příčí těm zásadám, které z vývoje jazyka samého vypozorovala, a tomu stavu, k němuž jeho přirozený vývoj dospěl anebo již již dospívá. Toto stanovisko dává Naší řeči také možnost, aby zachovala jednotu zorného úhlu a čistý rozhled ve víru těch rozličných subjektivních domněnek a umělých a libovolných reglementů, o nichž se stala zmínka výše.

Zdá-li se tedy někdy někomu, že NŘ. chybuje, omezujíc individuální volnost v jazyce, je v tom především kus nepochopení samé podstaty jazyka, v němž jevy individuální víc než kde jinde musí býti posuzovány se stanoviska obecnosti, a v němž každý individuální výtvor subjektivně sebe dokonalejší zůstane trvale bezcenným a mrtvě porazeným, nedostane-li se mu včas životní resonance. Je v tom velmi často i mnoho krátkozrakosti nevidoucí, že volnost v jednom určitém případě rozrušuje jemnou a mnohdy nedosti chápanou strukturu na jiné straně, vyráží kamének z účelné stavby, ničí nepochopený detail a ohrožuje dosavadní bezpečnou volnost ostatních. I v jazyce platí, že kdo vidí dále, vidí víc a lépe. Zásady a normy, které si jazyk kolektivní prací mnohých generací vytvořil, směřují nejen k tomu, abychom se dovedli co nejlépe vyjadřovati, ale hlavně k tomu, abychom si vespolek až do nejjemnějších odstínů rozuměli; tyto zásady omezující volnost jednotlivce zaručují volnost obecnosti tak jako řády, které si vytvořila lidská společnost, aby se jednotlivci vespolek nepojedli. Proto je nespravedlivé a krátkozraké, vytýkají-li v poslední době někteří odpůrcové Naší řeči, že omezuje volnost spisovatelů a básníků. NŘ. nebrání volnosti, nýbrž libovůli anebo zvůli plynoucí velmi často z neznalosti, někdy z malicherné povýšenosti, jindy z pohodlné ledabylosti a omezuje ji ne svými vymudrovanými normami, nýbrž normami, které si jazyk sám vytvořil, spěje instinktivně za vyšším a vyšším zdokonalením a tím i k větší a větší volnosti těch, kdo ho užívají.

O omezování volnosti může mluviti tedy toliko ten, kdo se dívá na věc jen se svého úzce osobního stanoviska. Kdyby se v souvislosti s nedávnými útoky na NŘ. mělo mluviti o skutečném omezování volnosti, bylo by spíše na Naší řeči, aby pozdvihla svého hlasu v úloze žalobníka. Neboť, jak viděti zjevně ze všeho co v této odpovědi bylo určitým směrem i obecně pověděno, neběží tu o obranu volnosti spisovatelů v užívání jazyka — té volnosti v dobrém a pravém smyslu slova proti NŘ. a jejím zásadám hájiti netřeba —, ale jde tu o zjevný útok na právo a volnost jazykové kritiky. NŘ. při mnohých a mnohých příležitostech formulovala svůj názor na jazyk a na poměr jednotlivce k němu, vyložila a odůvodnila své stanovisko k možnosti proměn v něm jako stanovisko čistě objektivní, založené na studiu a pozorování jazyka samého, a s tohoto stanoviska jednotného a objektivního až do té míry, do které lidské pozorování a usuzování objektivnosti je schopno, posuzuje NŘ. všecky individuální případy, kde běží o kritické rozsuzování a hodnocení po stránce jazykové. NŘ. je přesvědčena o správnosti svého kritického základu a z tohoto přesvědčení čerpá právo podrobovati své kritice vše, co náleží v obor jazykového zkoumání. S výsledky její kritické praxe možno býti subjektivně nespokojen, je možno vésti i objektivní námitky proti jejím základům a metodám, ale nikdo nemá práva upírati jí právo na kritiku, pokud by neprokázal její nekvalifikovanost nebo frivolnost. Naše řeč svých soudů kritických nikomu nevnucuje a nemá k tomu ani prostředků; proto je směšné mluviti o její diktatuře a p. Jsou-li její soudy tak samovolné, nezaložené a bezpodstatné, jak rozkřikují naši odpůrci, proč se na ně ohlížeti? Poučení z NŘ. mohou čerpati jen ti, kdo mají důvěru v poctivost a vážnost její práce anebo kdo jsou přesvědčeni jejími důvody; jen od těch čeká NŘ. ovoce své práce a užitek jazyku. Kdo mají víc důvěry ve vlastní své názory od našich úchylné, ať si jdou svou vlastní cestou, ale ať se nepohoršují a nás nezakřikují, proneseme-li o těch cestách podle svého dobrého přesvědčení a před těmi, kdo v ně věří, svůj soud. Sice by se mohlo zdáti, že ten pranýř, za nějž prohlásil jeden z oněch Naši řeč, nosí v sobě a že slove »špatné svědomí«.

Naše řeč 6, ročník 8/1924

Předchozí — l.: Ghetto v mešitě, 1.

Následující Abramovice