Anglo-francouzské kolonie?

-cl

[Drobnosti]

V překladu Stalinovy důležité práce o ekonomických problémech socialismu čteme dvakrát složené přídavné jméno anglo-francouzský, jednou ve spojení s podstatným jménem kolonie, po druhé s podstatným jménem kapitalisté (ve vydání v Malé knihovně marxismu-leninismu, sv. 51, s. 34, ve vydání ÚV KSČ, s. 23). Je v oněch spojeních složené přídavné jméno anglo-francouzský místo dvou přídavných jmen jednoduchých, spojených spojkou slučovací (anglický a francouzský), na místě? Ukážeme hned, že v češtině nikoli, protože se v ní vyvinulo významové rozlišování a vůbec užívání složených přídavných jmen jinak než v ruštině; ruština prošla totiž nesrovnatelně delším obdobím vlivu církevní slovanštiny s jejím bohatstvím složenin, tvořených za silného působení řečtiny, jazyka to s bohatě vyvinutým a produktivním skládáním slov.

Složená přídavná jména vznikají v našem jazyce ze spojení přídavného jména s podstatným, je-li takové spojení jediným pojmenováním a musí-li se z pojmenování podstaty změnit v pojmenování vlastnosti odvozováním (na př. hnědouhelný ze sousloví hnědé uhlí), nebo jde-li o vyjádření vlastností na základě výrazného znaku blíže určeného (černovlasý ze spojení černé vlasy, tvrdohlavý z tvrdá hlava a s významem ‚mající černé vlasy, tvrdou hlavu‘). Jindy vznikají ze spojení závislého podstatného a řídícího jména přídavného, na př. obdivuhodný, pravděpodobný, hrůzyplný, ohnivzdorný, masožravý a j. Hojně vznikají složená přídavná jména ze spojení dvou přídavných jmen, z nichž první blíže určuje druhé, ať příslovečně, na př. tmavohnědý, žlutozelený, ať doplňkově, na př. samostatný, prvorozený, ať stejnorodě[1], na př. staročeský (ze starý český [jazyk]), také však ze dvou přídavných jmen, která pojmenovávají dvě na stejné rovině jsoucí samostatné vlastnosti jednoho a téhož předmětu, která mají stejnou platnost a byla by větoslovně souřadná (na př. červenobílý [prapor]). Typy hnědouhelný, tmavovlasý, tmavohnědý, málomluvný, samostatný zařazujeme mezi t. zv. složeniny určovací (první člen blíže určuje druhý), typy obdivuhodný, masožravý mezi t. zv. složeniny vazebné (první člen by byl ve větě předmětem druhého), u typu červenobílý jde o složeniny slučovací (oba členy jsou souřadné). Mezi nimi pak tvoří samostatnou skupinu t. zv. složeniny reciproční (na př. česko-slovensko-sovětský); vztah vzájemnosti mezi oběma členy naznačujeme v písmě spojovací čárkou (tiretem).

Ve všech těchto případech ovšem jde o pojmenování vlastnosti nebo vlastností vyskytujících se u jednoho a téhož předmětu. V našem jazyce však — na rozdíl od ruštiny — není možno vyjádřit složeným adjektivem dvě různé vlastnosti, z nichž každá se vztahuje k jinému předmětu téhož druhu. Slovem červenobílý vyjadřujeme jen dvě barvy jednoho a téhož praporu, nikoli dvě barvy dvou praporů různých barev, neboli: spojení červenobílé prapory nikdy v češtině neznamená jednak prapory bílé, jednak červené, nýbrž vždy jen takové, z nichž každý je zároveň červený a bílý, který má pruhy červené a bílé barvy. Nemůžeme proto užít složeného přídavného jména anglo-francouzský tam, kde nám jde jednak o kolonie francouzské, jednak o anglické. Spojením anglo-francouzské kolonie můžeme podle zákonitostí, které se při skládání slov v českém jazyce vyvinuly, označit jen ty kolonie, které jsou zároveň anglické i francouzské. Taková existuje — pokud je nám známo — jen jedna, kondominium Nové Hebridy. Ale to jistě není míněno v práci Stalinově, tam, jak ještě uvidíme, opravdu běží o kolonie anglické a o kolonie francouzské.

Správnost našeho výkladu o nevhodnosti užít v češtině složeného přídavného jména ke shrnujícímu vyjádření dvou vlastností, z nichž každá náleží k jinému předmětu, byť i téhož druhu, potvrzuje na př. překlad názvu slavného Stalinova spisu Marxismus a národnostní a koloniální otázka. Zde si překladatel správně uvědomil jak podstatu věci, tak podstatu užívání složenin v češtině i v ruštině a neužil složeného přídavného jména národně-koloniální, ačkoli předlohu pro to v ruském originále měl (nacional’no-kolonial’nyj). Nepřekládal totiž mechanicky a věděl, že mezi češtinou a ruštinou jsou vedle shod také rozdíly v užívání složenin vůbec a jednotlivých jejich typů zvlášť.

Svědectvím toho, že přídavného jména anglo-francouzský je v našem případě užito jen zcela mechanicky, je i skutečnost, že v citovaném překladu Stalinovy práce o ekonomii najdeme o několik řádek výše než „anglo-francouzské kolonie“ správné spojení „anglické a francouzské hospodářství“. To však není zásluhou překladatelovou, nýbrž je to dáno vyjádřením ruské předlohy, jež na tomto místě nemá přídavné jméno, nýbrž obrat „v ekonomiku Anglii i Francii“ (Bol’ševik 1952, č. 18, s. 18).

Jiný příklad nutné náhrady ruské adjektivní složeniny dvěma přídavnými jmény v češtině je ve spojení strojní a traktorová stanice za ruské mašino-traktornaja, původně u nás rovněž nevhodně překládané zněním strojně-traktorová. A stejně tak není vhodné užívat složených přídavných jmen v případech jako materiálně technické podmínky, výrobně finanční plán, hudebně lidopisná studie, duševně mozková sféra. Odůvodňujeme to především tím, co již bylo uvedeno výše, že jde o jednu vlastnost, ovšem po každé jinou, u dvou předmětů téhož druhu (jednak sféra mozková, jednak duševní), za druhé tím, že nemůžeme souhlasit se zcela mechanickým, v překladech až automatickým užíváním složenin a se všeobecným nahrazováním dvou přídavných jmen jedním přídavným jménem složeným, ať jde o přídavná jména původně souřadná jako strojní a traktorová, nebo o adjektiva původně jedno druhé blíže určující jako v typu staročeský (český, a to jen starý), ať o přídavná jména původně souřadná se vztahem vzájemnosti jako v typu česko-polský (Čechů s Poláky), nebo o přídavná jména neurčující jeden a týž předmět, jako tomu je v našem nadpise.

Nepromyšlené užívání složených přídavných jmen stírá všechny tyto jasné, byť jemné významové odstíny a ochuzuje tím zbytečně naše vyjadřovací prostředky a možnosti. Nejasnost, ba nesrozumitelnost, k níž nakonec vede, lze prokázat na výraze technicko-průmyslový a finanční plán, jímž se nahrazuje starší ruské zkratkové slovo techpromfin-plan, pro češtinu neúnosné. Jde tu přece o jeden plán, blíže určovaný třemi přídavnými jmény, která jsou na stejné významové rovině, ale zde jsou mluvnicky vyjádřena různě. Čtenář pak neví, zda tu nejde o dva plány, jeden technicko-průmyslový a druhý finanční. Je proto opravdu s podivem, že se takovýchto nejasných, významové vztahy nepřesně vyjadřujících složených přídavných jmen tak hojně užívá v odborném vyjadřování, ačkoli to má být právě co nejpřesnější.

Naše řeč 7-8, ročník 37/1953

Předchozí Zdeněk Tyl: Z knih, časopisů a novin

Následující Josef Jejkal: Čermná