Kabát dobře padne

[Drobnosti]

Toto rčení se některým brusičům zdá nesprávným; tak matičnímu Brusu v 3. vyd. (1. vyd. se ho výslovně zastává), Zenklovu Rádci. Má prý se říkati, že šat sluší (ačkoliv někdy šat »padne« a přece nesluší osobě, která jej chce nositi), že je člověku dobře, že je jako by jej na člověka ulil, jako ulitý atp. Příčiny této nedůvěry se dočítáme v Bartošově »Nové rukověti« 190: věta »ty šaty mu dobře padnou« prý je nesprávná proto, že tvar padnou má míti význam budoucí, kdežto zde má význam přítomný. Úkolem filologie jest, takové neshody především vysvětlovati, ne se jim vyhýbati tím, že se nepohodlné slovo prostě odsoudí: ukáže-li se, že má neshoda původ v přirozeném vývoji jazykovém, nelze mluviti ovšem o nesprávnosti.

Přítomný tvar sloves dokonavých nemá v češtině (ani v jiných jazycích slovanských) jen význam budoucí, velmi často jej nalézáme i na vyjádření děje časově neobmezeného, který se mohl a může udáti, kdykoliv se uskuteční podmínky k tomu potřebné; tak »v příslovích, ve výrocích obecné platnosti, v popisech zjevů pravidelně se opakujících, ve vyličování vlastností, zvyků a p.« (Gebauer-Ertl § 805, 4). Děje takové se jmenují všelijak, na př. gnómickými (příslovnými) nebo odtažitými. Na př.: vrána vráně oka nevykline; za peníze dostaneš všecko; když slepice snese vejce, začne kdákati; nač ten hoch sáhne, všecko zkazí. To nejsou děje budoucí, nýbrž děje možné v minulosti, nyní i v budoucnosti; a vyslovíme-li takové věty s významem budoucím, již proto (třebas tvar slovesa zůstává týž) přestávají býti odtažitými, stávají se srostitými, vyjadřujíce pak jediný určitý děj (dostaneš to za korunu; vezmeš-li to do rukou, jistě to zkazíš; až ta slepice snese vejce, začne kdákati).

Významem se takové věty blíží velice podobným větám s přítomným tvarem slovesa nedokonavého, a tutéž myšlenku možno často vyjádřiti obojím způsobem; na př. lze říci »pokora stěnu prorazí« i »pokora stěnu proráží«, »když slepice snese vejce, kdáče«. A někdy i tvar dokonavý zdánlivě nabývá v takových větách významu nedokonavého, zvláště kde se větou podobnou vyjadřuje trvalá vlastnost nějaké osoby nebo věci. Tak na př. moravské sloveso sejíti se (hoditi se; na Moravě ovšem skoro všude vyslovují zejít, jakož předložku s před znělými hláskami vůbec vyslovují z) je dokonavé (jako naše lidové šiknouti se, vzaté ovšem z němčiny); ale řeknu-li o kom, že se mu všecko dobře sejde (šikne), je to věta trvalé vlastnosti a zní nám, jako by sloveso sejíti se (šiknouti se) bylo sloveso trvací. I takovéto věty jsou ovšem věty děje odtažitého, jehož neumisťujeme v žádném určitém čase.[1]

A takové sloveso je také padnouti ve významě, o nějž nám zde jde. Je to ovšem sloveso dokonavé, a ve větě srostitého děje by mělo význam budoucí (na př. přináší-li mi krejčí nový kabát a slibuje, že mi »padne«); ale obyčejně ho užíváme právě o ději odtažitém. O kabátě, který jsem již vyzkoušel, řeknu, že mi »padne« dobře, třebas byl právě zavřen ve skříni, anebo i kdybych jej dával darem někomu a věděl, že ho nikdy více neobleku: tím pravím, že, kdykoliv jsem jej oblekl, dobře mi padl a že stejně by mi padl i v budoucnosti. Vyjadřuji tak jeho známou a trvalou vlastnost a proto mi sloveso padne zní jako přítomné sloveso trvací. A nějaké mluvnické nesprávnosti v tomto způsobu mluvení hledati nelze: je stejně správný jako jiné, jež místo něho doporučují.

V čase budoucím ovšem musím říci, že nový šat mi padne. Napsal-li Jar. Vrchlický (jak nám oznamuje čtenář, k jehož otázce zde odpovídáme) v překladě Ibsenových »Nápadníků trůnu« větu: »A Vy myslíte, že moje koruna bude padnouti Vašim skráním«, jest to věta stejně nečeská, jako kdyby kdo napsal: »to budeš dostati za korunu«. A stejně se sluší ovšem psáti v podobných větách i jinde. Řekneme-li na př., že po chebuli ryby zpitomějí a někdy i leknou, vyjadřujeme také trvalou vlastnost chebule, ale v budoucím čase zase bychom musili říci: »nedávej do rybníka chebule, sice ryby zpitomějí nebo leknou«. Jest pochopitelné, že právě onen přítomně-trvalý význam, jaký sloveso padnouti mívá, Vrchlického svedl, aby k němu utvořil opisný budoucí čas jako k slovesu nedokonavému. Vždyť i minulého tvaru téhož slovesa někdy užijeme jako nedokonavého; na př. když mluvíme o vysloužilém šatě a vděčně vzpomínáme, že nám dobře »padl«.

Hrubý a zbytečný germanismus jest, řekne-li kdo, že mu šat dobře »sedí«. Ale něm. sitzen v tomto významě dobře osvětluje naše padnouti: šat dobře »padne« (přilehne) a následek jest, že dobře »sedí«.

Naše řeč 1, ročník 3/1919

Předchozí Š.: Miška

Následující Mluvme a pišme zřetelně