»Vížiti«?

Ant. Kotík

[Drobnosti]

Když se r. 1916 sřítil v Praze na Václavském náměstí dům, čtli jsme v odborném posudku, že v jeho zdivu malta dobře »nevížila«; a poněvadž není jazykové nemožnosti, která by u nás nenašla následovníků; objevila se nyní i v povídce spisovatele jinak dosti dobrého věta »vížily ji k němu mnohé vzpomínky z mládí«. A nic bychom se nedivili, kdyby se někde objevil i neurčitý způsob vížiti.

Onen spisovatel patrně myslí, lze-li říci »vzpomínky víží«, že je možno také psáti » vzpomínky vížily«. Ale to je hrubá chyba: víží (3. os. mn. č.) jest totéž co váží (vážou) a neurčitý způsob s minulým časem k tomu je vázati, vázal. Kořenná samohláska á zde vznikla z původní nosové samohlásky (cirk. slov. vezati, pol. wiazać), a takové a, á se střídá v češtině s ě, ie = í tím, že před měkkými slabikami nastává přehláska: staročeské tvary byly viežu (vieži), viežeš. … viežú (vieží) — vázati, vázal (jako tiežu — tázati), a chceme-li místo dnešních tvarů váži (vážu), vážeš… váží (vážou) užívati zastaralých tvarů víži (vížu), vížeš… víží (vížou), nesmí nás to sváděti k nesprávným tvarům vížil, vížiti. Jungmannův slovník ovšem má i tvary rozvížitedlný, nerozvížitedlný (z Kocína; nerozvížitelný je také u Skály 1, 189): ale přídavná jména na -ite(d)lný tvoří čeština i od sloves, která nemají v neurčitém způsobě -iti (snesitelný, viditelný atp.).

Podobným nerozuměním vznikly a rozmohly se u nás také nesprávné tvary skoliti, skolil místo skláti, sklal (jako je proklati, proklal). Přítomný čas správně zněl skoľu (skoli), skóleš (skůleš) … skoľú (skolí); podle 3. os. mn. č. (skolí) a rozkazovacího způsobu (skol) někdo v nové době utvořil tvary skoliti, skolil, skolím atd. (jako u prosí, pros je prositi, prosil, prosím atd.), a tyto tvary se v písemnictví ujaly. I délka samohlásky v tvarech sklal, proklati, proklal atd. je nesprávná, vznikla v nové době nedorozuměním podle dvouslabičných neurčitých způsobů (kláti, skláti): a bývalo krátké, jako je v tvarech vybrati, vybral atp. vedle bráti (bral).

Naše řeč 1, ročník 3/1919

Předchozí V. Kle., Red.: Ulice »na Příkopě« či »na Příkopech«?

Následující Vrstevník, rovesník