Stanouti

[Drobnosti]

Toto sloveso, v starším našem písemnictví skoro neznámé, zasluhuje pozornosti jako doklad, jak spisovatelský zvyk dovede pomoci k vítězství i tvaru, jehož kořeny v jazykových dějinách ani nejsou příliš silné. Proto mu zde věnujeme několik slov; rádi bychom při tom uvedli našim spisovatelům na mysl, že náš jazyk má i jiná slova téhož významu, jichž bychom neměli pomíjeti již pro rozmanitost slohu.

Máme zvratné sloveso státi se s přítomným tvarem (významu obyčejně budoucího) stanu se a s minulým časem stal jsem se. Toto sloveso bývalo i v tvaru nezvratném, který vyjadřoval dokonavý vid slovesa stojím, státi; jeho základní tvary byly stanu, stal (což v dobách, kdy se ještě neoznačovala délka, dosti nesnadně lze rozeznati od tvaru stál), státi. Ještě Komenský psal »odejmeš-li mlýnu vodu, stane« (trvací vid: mlýn stojí); r. 1492 čteme (Arch. Č. 22, 40) »když Labe stane a zamrzne« (řeka stojí); říkalo se »stanu na súdě« (stojím na soudě), o zboží, že »stane tolik a tolik« (stojí tolik a tolik) atd. Slováci posud mají toto dokonavé stať (obyčejně stať si) s významem »postaviti se«; u Kukučina na př. žena »opravila si čepec a stala si k obloku« (postavila se k oknu), a podobně se mluví a píše na Slovensku vůbec (místo našeho »zastaviti se, stanouti« říkají Slováci obyčejně zastať).

Toto sloveso stanu, státi máme v četných složeninách posud (vstáti, zůstati, přestati, nastati a j.): sloveso nesložené (mimo zvratné státi se) v Čechách zaniklo, protože neurčitý způsob státi byl nezřetelný (patřil k slovesu stanu i stojím). Této nezřetelnosti není u slovesa státi se ani u sloves složených, protože není slovesa stojím se, ani vstojím, a protože složeniny s víceslabičným neurčitým způsobem obojí sloveso liší i délkou kmenové samohlásky (na př. přestati, přestáti); proto zde staré tvary zůstaly bez podstatné změny (jen výjimkou se objevují novotvary jako přestanúti v Olomoucké bibli z r. 1417, nebo místy na Rychnovsku vstanul, vstanout). V polštině vznikl vedle stoje, stał, stać (stojím) novotvar stane, stanał, stanać, a stejný novotvar stanu, stanul, stanouti nalézáme na Moravě: známe jej z dokladů v Sušilových Písních, z Bartošova Slovníku i odj. Z doby starší lze uvésti doklady jen z Blahoslavovy »Gramatiky české« (194, 322) a z Rosy; Kottovy doklady z »Knížky o stavu svobodném« (1523) a z »Kronyky turecké« s tvary stanouti, stanulo jsou nesprávné. Teprv v době probuzenské se tvary stanul, stanouti počínají objevovati v Čechách a dnes jsou v písemnictví obecné (lid v Čechách jich ovšem nezná).

Neradíme, abychom se tohoto nepochybného novotvaru vzdávali: vznikl v nářečích moravských způsobem docela přirozeným a nelze v něm tedy hledati nic nečeského, třebas mu asi v době probuzenské pomáhal spíše příklad polštiny než vědomí, že to jest i tvar moravský. Ale neměli bychom proto zapomínati sloves postaviti se, zastaviti se, která nejsou o nic horší než stanouti proto, že jich užívá v Čechách i lid.

Naše řeč 6, ročník 3/1919

Předchozí Jiří V. Klíma: Zámělí, Záměl či Záměly?

Následující Výměnek či výminek?