Skrývačky

[Hovorna]

Píše je známý hudební skladatel a vydává »Česká Svoboda« (bez cen rozluštitelům). Otiskujeme zde z č. 45 dvě ukázky tohoto nového druhu slovesného; otiskovali bychom vše, kdyby bylo více místa.

»Obvykle každý skladatel (který sám není dobrým klavíristou), ač toto předpokládám u každého co velice nutné, a pohybuje se stále ve tvorbě orkestrové, píše pak pro tento nástroj příliš ve stylu tomto a vznikají pasáže, které nejsou klavírními (jako rozložené akkordy a chody stupnicové, které velmi dobře se hrají), užívá tu různých lomených pasáží houslových, flétnových a i jiných nástrojů, viz klavírní výtahy, úpravy z orkestrových skladeb, oper a j., psali tak všichni skladatelé z našich: A. Dvořák (obzvláště neklavírně), B. Smetana (ještě neklavírněji), Zd. Fibich, jsa sám výborným virtuosem klavírním, jak má býti, psal velice klavírně své skladby, jsou též, což mně velice imponuje, prodchnuty touto orkestrovou barvou a poesií.

Názor můj na klavírní hru jest ten: předem na skladbu samu: má míti určitou svoji náladu poetickou, byť i v duchu klavírním psána, rovněž tak i v orkestrovém koncipována, klavír můj musí zníti tak, bys místy zvuk a hlahol trouby (žesťových nástrojů) a zase housličky zpívati, případně flétny temně zabarvené v hlubokých polohách, ano i kaskády harf zdál se slyšeti, vše musí bez odporu onen timbre onou barvou zvukovou, malovati a stále zajímati. Nepřikláním se k formě koncertu s průvodem orkestru, holduji formě intimní, klavíru solovému: »Můj klavír musí prostě zpívati«… techniky na výsost brillantní.«

Na konec několik slov bez žertu. Rozumíme dobře, že jsou redakci »Č. Svobody« vhod články hudebního skladatele o hudbě. Ale vydává spolupracovníka, patrně nezvyklého psáti něco jiného než noty, zbytečně na pospas obecenstvu, neupravuje-li jeho vět, obsahem jistě zajímavých, jak toho potřebují.

Naše řeč 9, ročník 3/1919

Předchozí Z živnostenských germanismů

Následující Jak se píše