Otázka rakouská. Slováci

Kb.

[Posudky a zprávy]

A. Denis: Otázka rakouská. Slováci. Přeložil dr. Jindřich Vančura. Denisových Spisů z doby války světové sv. 1. Nákladem F. Šimáčka. V Praze 1919. Za 12 K.

Veliké spisy A. Denise: Konec samostatnosti české a Čechy po Bílé hoře, které jsou takořka pokračováním a dovršením dějin Fr. Palackého, zdomácněly u nás v překladě dra. J. Vančury a pronikly v levném a úhledném lidovém vydání F. Šimáčka do nejširších vrstev. Láska k národu našemu, která dýše z obojí této práce, projevila se znovu za doby války světové tím, že se A. Denis ihned přihlásil za nadšeného spolupracovníka prof. Masaryka při jeho díle osvobozovacím. Řadou spisů, článků a přednášek šířil v cizině, neznalé našich poměrů, přesvědčení, že je ve světovém zájmu rozbíti Rakousko a osamostatniti Československo; tím si získal neocenitelné zásluhy o náš národ, které také s vděkem slavnostně byly uznány Národním shromážděním. Části této práce Denisovy dostaly se již za války přes přísnou policii pohraniční k nám a byly šířeny v oklepech, povznášejíce kleslé mysli a sílíce odpor proti ujařmovatelům. Po válce proto pokládáno za nezbytnost, vydati u nás tyto spisy souborně, a první svazek ze šesti celkových leží tu před námi, opět v překladě neúnavného dra J. Vančury, který je se jménem Denisovým vždy nerozlučně spojen nejenom jako věrný překladatel, nýbrž i jako spolupracovník českého vydání.

Rozbírati dílo po stránce odborné nám tu nepřísluší, to jest věcí dějepisců, kteří také neskrblili zaslouženou chválou známých předností Denisových, i zde plnou měrou patrných přes to, že zatím spisovatel dovršil sedmdesátku let. Nám jde o stránku formální, a tu jest s radostí říci, že dr. J. Vančura se řídil i tu programovým pověděním otce moderního překladatelství českého, Jos. Jungmanna, překládaje nejen, co nejlepšího jest, nýbrž i tak, »aby původně česky psáno býti se zdálo«. Slavný Francouz, ve svrchu psaných spisech cele náš duchem, stal se jím také slovesnou formou českého překladu. Nikde se nepotkáme s nějakým výrazem nečeským, který tak často prozrazuje cizí předlohu v našich překladech z beletrie cizojazyčné, všude s úzkostlivou přesností dbáno čistého jazyka, takže proklouzly jen některé chyby. Tak: chybí jim ledovce m. chybějí (88), opomenul m. opominul (97), jen-li mezi ním a námi se prohloubí údolí m. jen prohloubí-li se … (22).

Více je pravopisných ani ne poklesků, jako spíše nesrovnalostí. Někde je podle staršího způsobu psáno: král Český (115), stolice Těkovská (116), Slovenské Pohľady (165), illuse (171). bulla (207), kdežto jinde podle nynějších Pravidel českého pravopisu: stolice těkovská (247), Matice slovenská (186), asimilace (198), intelektuální (225) a pod.; m. do slova je spr. doslova (154). Tiskové chyby jsem našel tyto: Südermann (22), slovenský kongres m. slovanský (164) a snad též Levoč (Leutschan) m. Levoča (Leutschau, 87), Sarvas m. Sarvaš (88). — Věcně opravuji jen: Matěj Čák, správně Matouš (113), a nadpis sbírky Vajanského Od Karpat k moři, spr. Tatry a more (256). Český titul Slovanstvo a svět budoucího (157) mohl by čtenáře uvésti v omyl, že jde o spis český, kdežto vskutku vydán byl po rusku.

Originál knihy určen byl pro cizinu, které sice také v druhém spise, Slovácích, Denis dovozuje, že otázka slovenská má důležitost evropskou, ale pro kteroužto cizinu přece významnější je spis první, Otázka rakouská. Těžiště českého překladu leží ve Slovácích pro jejich neobyčejný význam národní, což znamená republice tolik co státní. Jde nyní u nás o velikou věc, aby v tělo a krev jednoho každého z nás, Čecha i Slováka, přešlo vědomí dokonalé jednoty národní, bez něhož nebude důstojného státního bytí našeho. Vzpomeňme jenom nářků největšího Slováka, P. J. Šafaříka, na slovenský partikularismus! Denisův spis Slováci jest nejvýmluvnějším hlasatelem a zdůvodňovatelem jednoty této. Vyplynul z bedlivého studia politických i kulturních dějin slovenských, zvláště ze stěžejního díla Jar. Vlčka, jemuž zde vzdána největší chvála, a učenec světového jména podává zde tolik nepředsudných úsudků a vzácných rad, že bychom si jich měli všimnouti tím bedlivěji, čím ochotnější býváme spravovati se míněním ciziny, nedbajíce třeba nejlepších nárad lidí vlastních. Tajemná výtka »neobratného, trochu mentorského chování Čechů« na Slovensku (151), to zdůraznění významu Moravy jako pojítka mezi Čechami a Slovenskem (264) a to opětné důtklivé upozorňování na význam kulturního vlivu českého od dob husitských pro duchovní život Slovenska činí ze Slováků spis časový v nejkrásnějším slova smyslu, jehož cena ovšem dobou neklesá. Kniha tato měla by proto býti povinna pro každou veřejnou knihovnu v republice, povinnou četbou vyšších škol, předmětem školních cvičení řečnických i veřejných přednášek, zvláště na Slovensku, kde by se měla hojně kolportovati. Právě pro to veliké její poslání národní přál bych si, aby kniha byla co nejpřístupnější i čtenářům nejprostším, nejen slohem, který je křišťálově jasný, ale také pokud se týče cizích slov. Vím, že ve spisech historicko-politických napořád jsou běžná slova jako: diskutovati, asimilovati, apologie, dynastie, emigrace, instinktivní, privilegia, monarchie, intelektuální, impulsivní, iluse a m. j., ale v příštích vydáních viděl bych je vzhledem k širokým vrstvám čtenářů, na něž bych spoléhal, přece raději nahrazena slovy domácími přes to, že mnohé z nich má třebas přídech nespolehlivosti nebo nepřiléhavosti; však jim zvykneme brzy.

Český překlad Slováků vhodně jest věnován památce generála M. R. Štefánika, »jednoho z našich Makabejských v boji za naši svobodu a samostatnost státní«; bylť zvěčnělý zároveň jedním z nejúčinnějších bojovníků za národní jednotu česko-slovenskou.

Úprava knihy je na válečnou dobu pěkná a nakladatelství proti zlozvyku nyní tak častému opatřilo ji nejen vročením, nýbrž i cenou.

Naše řeč 2, ročník 4/1920

Předchozí Přistati

Následující B.: Návštěvou u novin