Přezdíti

[Drobnosti]

Čtli jsme kdesi, jak Palackému »přezdili reakcionářů a klerikálů«. Kdo tak píše, zapomíná, že má čeština dvě slovesa přezdíti (přezdívati). 1. Sloveso odvozené od podst. jm. zeď, složené s předl. pře-. Říká se zdíti, vyzdíti, zazdíti (s tvary zdil, zděn atd.), a také přezdíti (zdí přepažiti nebo také překlenouti, stavbu místiti shora přes něco). 2. Bývalé sloveso vzdieti, později zdíti, »dáti jméno« (což samo je již složeninou slovesa dieti, díti (min. č. děl) s předložkou vz-, »dávati jméno«), složené s předl. pře-. Říkalo se v staré době na př.: »téj vsi jmě (= jméno) Chotúň dějí« (anebo prostě »téj vsi Chotúň dějí«), »téj vsi (jmě) Chotúň vzděli«. Přěvzdieti, přezdíti původně znamenalo »dáti jiné jméno« (»té hoře Žižka Tábor převzděl« a pod. u Hájka a j.); později se toto sloveso ustálilo o jménech posměšných. Obě tato slovesa se liší, jak se možno dočísti v Pravidlech, některými tvary. Stejné je přezdím, -íš atd., ale: zedníci přezdí sklep — lidé mu přezdějí Přetrhdílo; rozk. zp.: přezdi, přezděte ten sklep — přezděj mu Přetrhdílo; min. č.: přezdili sklep — přezděli mu Přetrhdílo; stejně zase: sklep je přezděn — přezděno mu Přetrhdílo (podáváme všechny tvary, ač některých asi málokdo užije). V oné větě mělo se tedy říci, že Palackému prezděli tak a tak.

Také vazba je v oné větě nesprávná. Říkávalo se v staré době »dáti, dávati komu blázny « = říkati mu »blázne«; složené nadati, nadávati se pojilo s 2. p. (jako říkáme sypati hrách, ale nasypati hrachu), říkalo se tedy a v lidu se posud říká správně »nadal (vynadal), nadával mu bláznů«. Tak by se mělo také psáti. Ale »přezdíti, přezdívati komu bláznů« se neříkalo ani neříká, a je to také vazba, která nemá nijakého základu. Toto sloveso by mělo míti vazbu, jakou má sloveso říkati ve významě »jmenovati«, t. j. 1. nebo 5. pád přezdívky. Jako jsou věty »říkají mu Karel« nebo »říkají mu Karle« (ten 1. nebo 5. pád je vlastně přímá řeč, naznačující, jak se komu říká: říkají mu »Karel«, říkají mu »Karle«), tak je správné psáti »přezdívají mu drtil (= žvanil)« nebo »přezdívají mu drtile«. Ona věta by tedy zněla »přezděli mu reakcionář«. Ostatně by přezdívkou mělo býti jen stálé jiné jméno, stálá nadávka, známá i jiným, ne nadávka, která vyběhne z úst docela nahodile a nemá trvání. Přezdívkou bylo, když jistý pražský profesor Palackému obyčejně říkal »Palanda« (anebo »ten beran«); ale není přezdívka, řekne-li se o kom, že je reakcionář nebo blázen.

Naše řeč 8, ročník 4/1920

Předchozí Dovésti

Následující »Beze zbytku«