Paní poslanec

[Hovorna]

(B. H.). O tomto nesprávném a nečeském vyjadřování vyslovila se N. Ř. již II, 156. — Záporový genitiv jest v obecném jazyce českém i v češtině spisovné proti stavu, který se jeví v jazyce starším i v nářečích východních, na ústupu. Z toho přirozeně vyplývá v dnešním jazyce jistá nejistota a kolísání. Případy, uvedené v mluvnici Gebauerově-Ertlově, 155, jsou ty, kde se záporného genitivu užívá až dosud, a to skoro pravidelně (nemám peněz, ani oka nezamhouřil); v případech ostatních (na př. nemám klobouk) není už ani u dobrých spisovatelů té důslednosti a na první ráz patrné pravidelnosti. Aby bylo možno přesně vymeziti rozsah dnešního užívání záporového genitivu, k tomu by bylo třeba snésti z dnešních spisovatelů materiál co nejhojnější a z něho se pokusiti odvoditi pravidla i statisticky opřená. Snad i na tu práci dojde; ale pravidlo jistě aspoň podle dnešní prakse nebude ani jednotné, ani obecně platné, ani definitivní. — Skrzevá je »skrze« rozšířené partikulí -vá, přenesenou k tomuto slovu jako k podobným jiným výrazům dialektickým, vedlevá, kroměvá a p., od jiných nesklonných slov takto zakončených (teprv — teprvá a p.). — Rozdíl mezi »nelze« a »není lze« je týž jako na př. mezi »netřeba« a »není třeba«. Má-li věta slovesný přísudek (sloveso určité), je zápor u slovesa: je třeba se postit — není třeba se postit; není-li ve větě slovesa určitého, připíná se zápor k tomu slovu, které je jádrem, základem přísudku: třeba se na to připravit — netřeba se na to připravovat. Rozdíl je tedy čistě formální, významem jsou si oba způsoby »nelze« i »není lze« úplně rovny. Poněvadž však v kladných větách bývá zpravidla »lze« bez určitého slovesa (jest) a cítí se proto skoro jako tvar slovesný, je výraz »nelze« v dnešní praksi více v oblibě než plné »není lze«. — Neb i neboť v platnosti spojky příčinné je stejně správné; tvar základní je nebo (ne — bo), z něhož vzniklo jednak kratší neb (jako z tamo — tam, z ničso — nic), jednak tvar rozšířený příklonným -ti, -ť, neboti, neboť. Všechny čtyři tvary, »nebo, neb, neboti, neboť«, jsou v platnosti příčinné spojky v obyčeji již v jazyce starém. — Nenechávati neslabičné předložky, na př. v, při dělení textu do řádek na konci jedné řádky a nezačínati slovem k němu příslušným řádky následující, má svůj důvod v zásadě, že se dělení slov děje podle slabik, a »v« není slabika. Ale neštěstí to není už proto, že tu nejde o slovo jedno, nýbrž o dvě, mezi nimiž je v písmě mezera už tak jak tak.

Naše řeč 10, ročník 4/1920

Předchozí Kněz, bratr

Následující Posléze