Z luhů a hor

B.

[Posudky a zprávy]

Marie Majerová: Z luhů a hor. Knihovna »Holubice«. V Praze 1919. Věnováno Maxu Švabinskému. Tiskem »Grafie«. S původní kresbou Maxa Švabinského a obálkovou kresbou Slavoboje Tusara.

Toto nové dílo Marie Majerové lahodí duši už svou mluvou. Je květnatě pestrá a názorná, ač ne vždy lehoučká, třpytí se na ní rosa svěžesti, ale co nás nejvíc těší, vane z ní dech milé starosti o správnost mluvnickou; a toho bývá bohužel tak pořídku! Připadá nám ta péče jako péče matky, vypravující dítko do společnosti: jen aby žádná vada nezůstala a neposkytla posuzovačům příležitosti k výtkám.

Kniha »Z luhů a hor« je sbírkou obrázků z přírody a ze života, vesměs poutajících novým, samostatným nazíráním na lidi a věci. Pro lesy, skřivana, houby, pro chodské jesle a hornický betlem, stejně jako pro Karlův Týn, Husinec a Čerchov, pro vše, i pro vlast má Majerová své zvláštní oči, svou zvláštní duši. Někdy se tu ozývá i politické její vyznání víry, a to hlavně, když se srdce příliš mocně nad něčím rozbuší. Jinak zůstává ve výšinách čistého umění.

Vítáme tuto knihu jako závan zdravého vzduchu, jako výlet na vrcholky hor umění ze zabahněných nížin nynější beletrie. Nečte se jen tak, že by se zrakem jezdilo po stránkách, nikoliv, někdy si žádá věta opětovného přečtení, a tu teprve se pozná, že se pod ní skrývá hluboký cit a smysl. Nedojde také u každého čtenáře stejného vděku obrázek každý, ale spisovatelka měla zřejmou snahu podati věci jen dobré. Že pak dobré jest nepřítelem lepšího, řekl už Goethe.

Do knihy této se vloudilo mimořádně mnoho tiskových chyb. Jsou vzadu zachyceny, ale ne všechny. Způsobila to asi nepřítomnost spisovatelčina za doby tisku.

Naše řeč 9, ročník 4/1920

Předchozí V. Nerad: Naše světla

Následující B.: Divoké kvítí