Napadá mne

[Hovorna]

(v. N. Ř. IV, 35). Podle zprávy p. šk. r. A. Vorla (nyní ve V. Meziříčí) se pojí na Moravě sloveso napadnouti, napadati ve významu něm. einfallen se 4. p. V zájm. 2. os. bývá ovšem tvar ti m. tě (v. Gebauer, Hist. ml. III, 1, 525), jako naopak v 3.p. tě m. ti (t. 527); ale to bývá nejen u slovesa napadnouti, nýbrž i jinde a mluvnický cit si je vědom, o jaký pád jde. Říká se místy na př. »tak ti lisknu; co ti nemá!; kam ti zas čerti nesó; schovám tě, kde ti nebude nikdo hledat,« a zase (na př. na Hané) »šak sem tě to povídal; nemožu tě pomoct«.

V Čechách bývá někdy znatelný rozdíl mezi vazbou s pádem 3. a 4. S p. 4. se pojí sloveso napadnouti spíše, kde jde o nějaké přání, o něčí vůli, kdežto 3. p. stává raději, kde je řeč o představě prosté všeho přání. »Co tě to napadá« říkáváme, odmítáme-li něčí prosbu, ale vypravujeme-li, jak jsme něco hledali, spíše řekneme »najednou mi napadlo, že by to mohlo býti v dolejší zásuvce«. Ale rozdíl ten není vytvořen tak určitě, abychom se pro něj měli smiřovati s německou vazbou.

Naše řeč 9, ročník 4/1920

Předchozí Lichník, lechtník, lechníček

Následující Ploškovice