Balbín či Balbin?

Josef Brambora, Red.

[Články]

Josef Brambora

Mnoho čtenářů bude jistě překvapeno, že jest možno se tak ptát. Jméno slavného jesuitského historika znají jen v tvaru Balbín a tak se také píše všude, kam se chodí pro první poučení: ve školských příručkách, v »Přehledných dějinách české literatury« od Nováků a v Ottově Slovníku naučném. Poslední dobou se však šíří starší způsob psaní: Balbin; nebude tedy na škodu všimnout si, jak se jméno Balbínovo kdy psalo.

Balbín sám psal své jméno Balbin nebo Balbinus; nutno ovšem podotknout, že všecky své práce psal latinsky. V čele svého překladu »Obrany« z roku 1839 otiskl Emanuel Tonner podobiznu Balbínovu a pod ní snímek rukopisu:

Swaty Waclawe!
Nedeg zahynauti nam y budaucym!
Boh. Balbin S. I.

Nedovedu posud určit, odkud jest to reprodukováno, dojista jest však charakteristické, že nejen v svém jméně, nýbrž nikde v těch několika slovech neoznačuje délku samohlásek. Jeho přítel Tomáš Pešina z Čechorodu i v předmluvě svého česky psaného »Předchůdce Moravopisu« píše jej Balbinus a tak označují jeho jméno všichni, kdo psali latinsky nebo německy: Středovský, Voigt a jiní a jiní. Dobrovský v »Geschichte der böhm. Sprache u. Literatur« 1792 a Palacký ve »Würdigung der alten böhmischen Geschichtsschreiber« píší Balbin a ten způsob se dlouho udržuje i v českých spisech: píše tak Palacký v článku o Balbínovi v ČČM. 1833 (později beze změny otištěném v Riegrově Slovníku naučném) i v svých »Dějinách«; tak píše i Vocel jeho jméno v článku »Naše minulé boje« (ČČM. 1848), Havlíček v »Slovanu« 1850, Hugo Toman (= Prokop Kletenský) v »Boleslavanu« 1861, L. Kolář i Gebauer v »Národě« 1864, V. A. Crha v »Praze« I (1867) a F. A. Slavík v »Pohledu na osvětu národu českoslovanského u porovnání s osvětou národů německých« 1870.

Tehdy se však již ujímá nový způsob psaní: Balbín s dlouhým í. Po prvé se objevuje v anonymním článku »Pražských novin« 1850, pak v časopise »Varito a lyra«, který vlastní rukou psal Vítězslav Hálek, v článku V. J. H. Hostislava (29. III. a 5. IV. 1852) a vyskytuje se i v uvedeném již článku Tomanově v »Boleslavanu«, kde v obsahu a třech nadpisech jeho článku jest psáno Balbín a ne Balbin, v textu však všude Balbin. Nejvíc se přičinil o rozšíření nového způsobu psaní Emanuel Tonner, který v svém překladě Balbínovy Obrany jazyka slovanského, zvláště českého, a v několika článcích všude důsledně píše Balbín, stejně tak Ferd. Menčík, který dokonce i ve vlastnoručním zápise Balbínově z vídeňského archivu, který otiskl v ČČM. 1888, str. 168, podepsal ho s dlouhým í. Že by se byl tam Balbín skutečně odchýlil od svého obvyklého způsobu? V té době se vyskytují oba tvary vedle sebe. »V Květech« 1869 jest článeček o Balbínovi (podle Tonnerova úvodu) a tam jest B. psán s dlouhým í; kde však v témž ročníku citují — v článku: Balbin co myslivec a lovec — ze »Zábav mysliveckých« (podivnou náhodou mají však »Záb.« vročení až 1872!), mají všude Balbin. F. Chalupa v »Ruchu« 1883 má článek o »Obranách« a píše všude autora nejstarší obrany s dlouhým í; kde však cituje Hanka z Hankenštejna (str. 24), užívá staršího způsobu.

Kromě nemnoha výjimek (Brandla 1883, Tieftrunka 1888, Lepaře 1895) zevšeobecněl tvar Balbín. Tak píší Kalousek, Zíbrt, Jakubec, Nejedlý, Pekař, Rejzek (autor největší monografie o Balbínovi), Krofta, F. M. Bartoš a j. Též Herben, který v »Ruchu« 1883 ještě psal Balbin.

Zase však nastává kolísání: Jaroslav Vlček, který roku 1909 v časopise »Den« měl obšírný článek o Balbínovi (při kritice Rejzkovy knihy) a psal všude Balbín, v druhém díle svých »Dějin« 1898 až 1914 zase Balbin, podobně i C. A. Straka v »Ženských listech« 1915, R. Urbánek v »Čas. Spol. přátel starožitností českých« 1918 a zvláště Josef Volf v mnohých svých článcích a zmínkách.

Soudím, že bychom se měli rozhodnout pro tvar jeden, a to provžitější Balbín. Má oporu v podobných jménech na -ín a dlouze se píší i příjmení Optát a Prefát.

Red.

Jméno Balbinus je nade vši pochybnost jméno původu latinského, a to zdrobnělina (jaké se v pozdní latině tvořily často) příd. jména balbus, koktavý. Jména Balbus i Balbinus vyskytují se i jinde, nejen u nás; a také u nás se to jméno objevuje i v jiných rodinách, nejen v rodině Škorniců z Vorličné, z nichž pocházel náš slavný Bohuslav. První, o němž víme, že užíval jména Balbinus vedle jména Škornic, byl hradecký měšťan Jan Balbín Škornice, nejstarší známý člen této rodiny a otec známého humanistického básníka Jana B., člena družiny Hodějovského (o něm Truhlář, Ruk. k pís. human. 86). Jméno Balbinus je nepochybně podle humanistické módy polatinštěná osobní přezdívka některého člena rodiny, kterému říkali po česku snad Bepta n. Beptavec nebo tak nějak podobně (srov. Jíra Beptavý v Loun. kn. soud. z r. 1395 n., v Tom. Z. st. 191 r. 1428 a j.; Johannes Bepta de Nesper t. n. 327 r. 1433, Johannes Beptan švec t. st. 105 r. 1411 a p.). Z osobní přezdívky se pak stalo, jako často, jméno rodové. To jsou ovšem všechno věci známé a jasné.

A nic nejasného by nemuselo být ani ve psaní jména Balbín, nebýti té nešťastné dvojakosti, která se vyvinula v našem pravopise v přepisování vlastních jmen cizího původu. Docela stejný tvar (příponu) jako lat. Balbinus mají i jména Albinus, Augustinus Caelestinus, Victorinus, ale v českém pravopise píšeme jednak: Albín, Celestýn, jednak: Viktorin, Augustin. Že by šlo o rozdíl mezi jmény zdomácnělými a nezdomácnělými, sotva ze jmen uvedených vysvítá; jméno Augustin je u nás jistě stejně obvyklé (ne-li obvyklejší) jako Celestýn, a jméno Albín jistě není rozšířenější než Viktorin. Ani tradice, ustálený způsob psaní, tu asi nerozhodoval o praxi dnešní, neboť u starších spisovatelů je ve psaní těchto jmen stejný zmatek jako dnes a neshody s psaním dnešním: Jungmann píše Augustin a jindy Augustjn (Hist. lit. 19), Coelestin, Viktorin; Palacký Augustin, Albín a Viktorin n. Viktorjn atd. I dnes najdeme psáno Augustin, ale také Augustýn (Leger, Augustýn Fojtík), Celestýn a zase Coelestin n. Celestin (Celestin Liposlav Frič u Nováka, v Přehl. děj.), Justin a vedle toho Justýnka atd. Protože tu jde o zásadu čistě grafickou (a ne o kolísavou nebo odchylnou výslovnost, jak to bývá někdy také při stanovení zásad pravopisných), nebylo by tak těžké uvésti jednotu ve psaní těchto jmen na -ín, a to v duchu projevujícím se i jinde v našem způsobu psaní. To znamená: zachovati pravopis původní, kde jde o jména vlastní cizí, tedy psáti: sv. Augustin = Augustinus, když jde o jméno toho Otce círk.; Albin n. Albinus, je-li řeč o cizinci toho jména (na př. o Albinovi Posthumovi), Célestin, je-li to křticí jméno některého francouzského autora a p.; a ovšem všude, kde je zachována koncovka -inus. Ale jde-li o jména naše, u nás obvyklá (ať jako jména křticí či jako příjmení) a našemu jazyku už přizpůsobená (odepětím koncového -us), — a to jsou všeckavýše uvedená —, proč je nepsati naším pravopisem? A je-li předností našeho pravopisu označování délek, jak to vždy tvrdíváme, proč neaplikovati tuto zásadu také na tato česká jména? Píšeme-li tedy: Antonín, Albín, Celestýn, pišme také Viktorín Kornel ze Všehrd, Augustýn Fojtík atd. Pravopis se tím zjednoduší — neboť nebude žádných »výminek«, t. j. vlastních jmen na -in — a výslovnosti se učiní zadost. Tím bude také rozřešen »problém«, jak psáti autora Miscellaneí: Balbinus po latinsku, Balbín po česku, tak jako píšeme jména Frozín, Vusín, Krocín a p., nestarajíce se o jejich původ.

Naše řeč 9, ročník 12/1928

Předchozí V. Švarc: Uzákoněný germanismus

Následující Velikán