Časopis Naše řeč

Markalous

[Drobnosti]

(R. M.) Toto příjmení je podle Flajšhansovy pravděpodobné domněnky (Č. přísloví 1, 870) asi ze staršího martalous. Sixt z Ottersdorfu užívá toho slova o křesťanech v tureckém vojsku, výklad Kral. bible o tureckých náhončích, kteří více lstí a ze záloh útoky činí, nežli brannou rukou a otevřenou válkou bojují, u Vrat. z Mitrovic je tvar martalozové, u Slováků martalúzové »sú spojenci… Turka. Z pohraničných miest prederú sa až do nášho chotára (kraje), túlajú sa po našich horách, zbíjajú (olupují) a vraždia ľudí nevinných« (Slov. pohľ. 43, 586). Polský tvar je martauz (tříslab.), martahuz (loupežník, lidokupec, uherský hraničář a p.), charv. martolos, maď. martalóc, martalóz. Základem těchto tvarů je asi tur. martolos, mârtolos, martoloz, což podle laskavého poučení doc. dra J. Rypky znamená křesťany v tureckém vojsku, v posádkách, na lodích i jinak (na př. i dunajské lupiče na lodích). Podle dra Rypky nemůže to býti slovo původem ani turecké, ani semitské, ani perské; snad to je zkomolenina nřec. slova amartôlos (střec. hamartôlos, ‚hříšný‘, jako podst. jm. ‚hříšník‘). Střec. hamartôlos je známo jako příjmení byzantského letopisce z 9. stol. Georgia Monacha (mnicha) Hamartola.

Naše řeč 6, ročník 13/1929

Předchozí Kracík

Následující Na Skřivánku