Z našich časopisů

[Posudky a zprávy]

55. r. Listů filol. 206 n. pokračuje Jan Pelikán v Příspěvcích k výkladu slov (z ročn. 53., 1926, 118 n.). Podle hojných dokladů určuje pův. význam slovesa tápati, jež samo je intensivum slovesa tonouti (z topnąti) ‚býti zmítán vlnami, nebezpečně tonouti v moři‘ a pod. Příbuzné je podle jeho mínění sloveso tepati, jež podle příbuzných slov jiných jazyků znamenalo pův. ‚tlačiti, tísniti‘ a jehož v starší češtině se užívá i o bití vln. S kořenným stupněm têp- sem patří stč. tiepiti, tiepati, t. sě, nč. též těpiti se, těpati se s pův. význ. ‚namáhavě nésti, jíti, plahočiti se‘. Snad je příbuzné i stč. ojedinělé típiti na koho (pohlížeti), s nímž souvisí i na př. slvin. típati (hmatati), č. vtip a j.

V témže sešitě podává Jan Jursa stručnou charakteristiku hanáckých podřečí severomoravských (216 n.), t. 1. horních Hanáků, 2. Podhoráků, 3. Horáků.

Ve věstníku Českého musea v Žatci »Krajem Lučanů« uveřejňuje prof. dr. Josef Mrázek výklady místních jmen, založené na dobré znalosti dějepisných zpráv o nich i jazykozpytných metod k tomu potřebných. V ročn. II. (1928) jest ukončen Rozbor jmen vesnic a měst na Žatecku; jeho výsledky podle slov spisovatelových svědčí, »že Němci nezaložili v nynějším okrese žateckém ani jedné vesnice, ani jednoho městečka a města«. V ročn. III. (1929) pokračuje spis. »Rozborem jmen vesnic a měst na Podbořansku«; v nich »čteme stejně přesvědčivě o slovanské minulosti tohoto kraje. Jen Kryry (něm. Kriegern) jsou německého původu.«

Věstník Matice opavské za r. 1927, 1928 (č. 33, 34) přináší ukončení »Dialektologie českých nářečí v župě ostravské«, počaté v č. 31, 32 (1925 1926), již napsal Ferd. Vašek. Obsah je tento: I. Česká nářečí. V. rozeznává trojí hlavní nářečí: opavské, valašské a těšínské. Jejich souhrn se obyčejně jmenuje nářečím lašským (tak na př. u Bartoše), podle národopisného významu slova Ľach; V. přímo prosí, aby se tak nedělo, protože ľach v tamní lidové mluvě znamená špatného člověka. Hlavním obsahem této části je celková charakteristika nářečí českých, t. nářečí ne německých a ne polských. II. Příklady mluvnické. V sloupcích, v nichž se na srovnání uvádějí různosti 1. hlásek, 2. mluvnických tvarů ve spis. češtině a v nářečích opavském, valašském, frýdeckém a těšínském. III. Ukázky nářečí. IV. Slovníček zvláštností (slovníkových i jiných) v pod. sloupcích jako v odd. III. Oddíl I. je v č. 31, 32, odd. II.—IV. v č. 33, 34.

V témže č. 33, 34 jsou m. j. články K. Kyara »Hlučínská jména (příjmení)« a »Staré tratě v Hlučíně«, a dra T. Čepa sbírka »Lidové povídky slezské o ohnivých mužích, hasrmanech, morách (= můrách), čarodějnicích a čertech« ve znění nářečním.

Naše řeč 7, ročník 13/1929

Předchozí Z kanceláře Slovníku jazyka českého

Následující Československý, moravskoslezský