Špión, špionáž

[Články]

Měli jsme v poslední době dosti příležitosti, mluviti, slyšeti, psáti i čísti o lidech, kterým již Komenský dal jméno vyzvědačů (»vysílati… špehýře a vyzvědače, jichž na vojně znamenitá potřeba jest«, v Zlaté bráně jazyků 705) a kterým jsme do nedávna tak říkali i my. Ale dnes v novinách, ba i na divadelních programech čítáme skoro jen o špiónech (nebo o špionech) a o špionáži, a jen jako nedopatřením někomu proklouzne tvar špehoun; po vyzvědačích jako by se byla najednou zem slehla. Vzdáváme-li se slova vyzvědač, vzdáváme se možnosti, rozlišovati dva pojmy, které se přece nekryjí: vyzvědač je slovo, které dobře vystihuje představu člověka třebas i všelijakými oklikami hledícího vyzvěděti věci utajované, špehoun (nebo po staru špehéř, špehýř) se snaží je přímo vypozorovati. Jak samo slovo naznačuje, vyzvědač vyzvídá, špehoun špehuje; snad se toho rozdílu vždy nešetří, snad zejména slova vyzvědač užijeme podle širšího významu slovesa vyzvěděti, vyzvídati i o člověku, který na př. před bitvou byl poslán, aby shlédl (a tak vyzvěděl) postavení nepřítele, jeho sílu a p., ale u slova špehoun příliš určitě cítíme jeho souvislost se slovesem špehovati, abychom ho užívali beze všeho o člověku, který přímo nešpehuje. Významový rozdíl pojmů ‚vyzvídati‘ a ‚špehovati‘ nejlépe vycítíme, kde jich užíváme o věcech jiných než vojenských; také v životě nevojenském setkáváme se přece s lidmi, kteří nám jsou nepohodlní tím, že ‚vyzvídají‘ nebo i ‚špehují‘ každé naše hnutí.[1] Dnes se nám zalíbilo v slově špión a v jeho odvozenině špionáž, v nichž vidíme módní náhradu starších slov vyzvědač, vyzvědačství (v jejich významu širším i užším); snad nebude na škodu, podíváme-li se trochu na jeho minulost.

Základ slova špión je v něm. slovese spähen ‚pátrati zrakem‘ (stněm. spehôn, spehen atd.). To je slovo starého původu a má příbuzenstvo na př. v stlat. speciô (spiciô, s i přeneseným ze složenin) ‚hledím‘, doloženém hojně ve složeninách, z nichž pocházejí mezinárodní slova i u nás běžná, jako na př. inspekce, inspektor, zaniklé lidové peršpekt (dalekohled), perspektiva, prospekt;[2] příbuzné je také stind. pašjâmi m. spašjâmi ‚hledím‘ (védské hymny znají podst. jm. spaś-, jímž označují božské pozorovatele, špehouny lidských skutků) a j. Z němčiny přejali a přetvořili naši předkové slova špehovati, špeh (špehování i špehoun), špehéř, později špehýř (něm. Späher, již u Husa a v Olomoucké bibli; špehýřka, špehýrka je také okénko, kterým se hledí ze stavení); tato slova se šíří zejména od 16. stol. Z němčiny pochází také it. spiare, špan. espiar, franc. espier, později épier ‚špehovati, vyzvídati‘. K tomuto slovesu je podst. jm. it. spia, špan. espia, franc. espie ‚vyzvědač‘, z něhož pochází zhrubělý tvar it. spione, franc. špan. espion. Tento zhrubělý románský tvar přejali v 17. stol. Němci ve znění Speon, Spion (ve většině nářečí ovšem se svou výslovností šp-); a podle tohoto slova vzniklo za starší špehýř i u nás snad někdy koncem 18. stol. znění špehoun, zapsané po prvé v slovníku Dobrovského. Něm. slovo Spionage vzniklo přidáním francouzské přípony -age podle Weigandova slovníku pozdě v minulém stol., jako na př. Blamage, Renommage a j.

V našem tisku zobecněly tvary špión (špion), špionáž léta spásy 1929. Jsou to ubozí kříženci tvarů románských a německých, vzniklí v ústech německých, bez nichž by snad naše řeč také dovedla obstáti. Zvláště když ji již v 17. stol. Komenský obohatil slovem dobrým a poctivě českým, které u nás v minulém století také již zdomácnělo. O špiónech a o špionáži se snad i v českých plucích mohlo mluviti v bývalé habsburské říši, ale republika Československá měla by býti i v takových maličkostech československá.

Naše řeč 8, ročník 13/1929

Předchozí Václav Flajšhans: Papeženec…

Následující Bezesná noc