Zpovykati

[Hovorna]

(J. S.) Fr. Sekanina k 60. narozeninám Bohumila Zahradníka-Brodského napsal 20. srp. 1922 v Nár. pol. m. j., že »není zpovykán českou kritikou«. Zpovykati (= zhejčkati, zkaziti shovivavostí, mazlením, hejčkáním ap.) je slovo moravské, známé již Kottovi 5, 630 od přispěvatelů ze Zborovic u Kroměříže a z Jestřabic u Kyjova, od Kosmáka (z Martínkova u Mor. Budějovic); také Sekanina je Moravan, z Žárovic u Plumlova. Také jsme si již zapsali větu »kluci… jsou z prázdnin zpovykaní« (V. Martínek v Topičově Sborn. 5, 1917, 110). Bartoš v Dial. sl. píše val. zpovýkat, také zpovýkat sa (já už sem sa při téj psotě tak zpovýkał = zludařil, odvykl práci); starší tvar je s krátkým y, tvar s ý má základ v hojných na východě opakov. slovesech s dloužením kořenné samohlásky. Toto sloveso ovšem patří k družině slov zvykati, zvyk, obvyknouti (stč. obyknúti, obyklý, srv. obyčej) atd.; slovo povyk (původem ovšem různé od obyč. slova povyk = pokřik, jež patří k slov. výti) s význ. »zvyk« je na Valašsku, na Hané a na Lašsku (Bartoš, Dial. sl.), známe je také z Komenského (zlým povykům = malis moribus, allerley schwermen v nov. Vyd. brn. 4, 488). Zpovykati, zpovykaný (zpovykané dítě, zp. pes a p.) jsou podle toho významem slova vyjadřující totéž co něm. verwöhnen, verwöhnt. Od Domažlic má Kott, Přísp. 3, 538 také zpovykati si nač s význ. zvykati čemu. Čtenářům bychom byli vděčni za zprávy, kde a s jakým významem tato a jim podobná slova žijí.

Naše řeč 1, ročník 7/1923

Předchozí Vzdělávací

Následující Josef Zubatý: Zdraviti, pozdraviti