Povinnosti sobě uložené

[Hovorna]

(K. K.) O této věci bylo vykládáno dosti podrobně v N. Ř. 2, 282 v článečku »Pohleděv na učedníky vůkol sebe sedící«. Vyskytne-li se ve větě vedle slovesa určitého ještě jiný slovesný výraz (na př. infinitiv, podst. jméno slovesné, příčestí), jehož podmět je jiný než podmět slovesa určitého, bývá při těchto výrazech zvratné zájmeno i tehdy, když se vztahuje na podmět slovesa určitého, a nikoli na podmět dalšího slovesného výrazu do věty vloženého. Tedy věta, »národ náš má právo, které mu dal Bůh«, zní v tvaru zkráceném »národ náš má právo Bohem sobě dané« (Palacký); věta »spatřil muže, který kráčel proti němu,« může se vyjádřiti také formou »spatřil proti sobě kráčeti muže«. Jen v takových případech, kde by mohl vzniknouti dvojsmysl nebo jiný smysl, na př. uzřel sluhu bráti svůj plášť (= an bere jeho, pánův, plášť), dovoluje jazyk odchylku pro zřetelnost a klade zájmeno osobní místo zvratného (uzřel sluhu bráti jeho plášť). Věta, na niž se tážete, »konal vždy ochotně a správně povinnosti sobě uložené«, je tedy se stanoviska jazykového docela správná a také smyslem zcela jasná.

Naše řeč 4, ročník 7/1923

Předchozí Platenka

Následující Stativo