Slečna

[Drobnosti]

Vykládá se obyčejně ze staršího šlechtična, asi právem. Podobné tituly se, zvl. ve spojení se jménem vlastním, rády v hovoru komolívají (jemnostpán z jeho milost pán, hláskovým zjednodušením v rychlé řeči a spodobením se slovy jemný, jemnost; rozl. obměny lat. senior »starší« ve frc. seigneur, sire, monsieur atd.); tak vznikl tvar šlečna (u Jungmanna z Rosy) a z něho (snad ve složitém její milost slečna, milostšlečna) slečna. Zdrobnělé slečinka místo slečenka (doložen je tvar slečenka, na př. v Písku v l. 1793—99, Sedláček, Písek 3, 450, i šlečenka) vzniklo snad ze slečénka (jako topinka z topénka, topínka, myšlinka z myšlénka, myšlínka ap.), anebo snad napodobením stč. hrabinka, markrabinka, panošinka (z hrabiná = hraběnka, markrabiná, panošiná). Šlechtična, slečna byla pův. panna z rodu šlechtického (pí. Kateřina z Žerotína jmenuje dvě své příbuzné, osiřelé dcery po Veronice Valdštejnské, v listech z r. 1631 šlechtičnami i slečnami), asi od konce 18. stol. se toto slovo počalo šířiti na panny ze zámožných a úřednických rodin městských, za naší paměti se ujalo v městech i na vsích skoro o všech svobodných ženách; vzorem zde asi bylo něm. Fräulein, jež také v starší době znamenalo dcery šlechtické. Tvar šlechtična s pův. význ. »dcera šlechtická« je doložen již v 14. st.; v nové době se ustálil s významem šlechtické ženy vůbec, i vdané.

Naše řeč 5, ročník 7/1923

Předchozí J. F. Hruška: Končiti, skončiti (se), začínati (se)

Následující E.: Zákon ze dne 19. března 1923 na ochranu republiky a o státním soudě